Věřím, že Bůh stále dokáže naplnit i to nejdivočejší srdce

By 16. 4. 2020 Magazín, Novinky, Top
2/2020 ROZHOVOR
Bratr Daniel Kvapil pochází z Olomouce. V roce 2004 vstoupil do noviciátu trapistického kláštera Nový Dvůr, kde v roce 2010 skládal věčné sliby. Pět let studoval teologii a filozofii ve francouzském klášteře Sept Fons a v roce 2017 přijal kněžské svěcení. Od roku 2018 působí v Izraeli v klášteře Latrun.

Před patnácti lety jsi vstoupil do trapistického kláštera Nový Dvůr, kde tehdy žilo kolem patnácti mnichů. Když tam přijedu dnes, v kostele vidím na třicet mnichů a z nich velkou část tvoří mladí kluci. Čím to je, že má Nový Dvůr tolik povolání?

Na to ti dám velmi jednoduchou odpověď: To je Boží dar, Boží milost.

Spousta komunit trpí nedostatkem povolání, proč tedy Bůh posílá ty mladé kluky zrovna do Nového Dvora?

Na to už tak jednoduchou odpověď nemám, ale myslím, že si to Pán Bůh staví pěkně od základů. Tedy nejdřív volá ke kontemplativnímu povolání muže a ženy, kteří mají za úkol žít intenzivní přátelství s Bohem a modlit se za druhé a poté volá ty, co jsou povoláni předávat tento oheň duchovního života druhým. Abychom mohli předávat světlo druhým, musíme nejdříve sami živit oheň, který nám Bůh svěřil, a těmito strážci ohně mají být právě ti, jejichž povoláním je modlitba.

Vyrůstal jsi v rodině salesiánských spolupracovníků a v dětství ses pohyboval v salesiánském prostředí. Zároveň jsi od dětství měl touhu stát se knězem. Proč jsi vstoupil do trapistického kláštera, stal se knězem tam a ne u salesiánů?

To je dost nebezpečná otázka. Nerad bych někoho zranil. A to tím spíš, že salesiánům vděčím za ohromně mnoho. Potkal jsem mezi nimi úžasné kněze, kteří mi na mé cestě pomohli.

Ale abych odpověděl na tvou otázku, ukážu ti to na jednom výmluvném příkladu. Když mi bylo třináct, přestěhovali jsme se do Prahy a já se tam těšil mimo jiné právě proto, že tam bylo salesiánské středisko na rozdíl od mé rodné Olomouce. Už tehdy mě to táhlo ke kněžství. Ale já se u těch salesiánů setkal se vším, jen ne s knězem. Měli tam nově vybudované fotbalové hřiště s umělým trávníkem, horolezeckou stěnu, hřiště na hokej, který jsem zbožňoval… Já jsem tam však šel se svou touhou zasvětit život Bohu – a to nikoho nezajímalo.

Ale abych nebyl nespravedlivý, v neděli jsem se tam moc nedostal a byl jsem trochu bázlivý, tak to jistě byla i moje vlastní vina. Jen si říkám, kolik nám běhá po hřištích kluků, kteří by se taky rádi stali kněžími, ale nikdo se jich na to nezeptá, nikdo v nich tuto touhu neživí…

A jak ses tedy dostal zrovna k trapistům?

Když jsme se po roce vrátili zpátky do Olomouce, má touha po kněžství byla ta tam. Prošel jsem si divokou pubertou, ale to Boží volání úplně neutichlo. Bůh se mnou měl trpělivost a nepřestával volat. Já se hodně točil kolem dominikánů, ale nikdo mi nedokázal vysvětlit, proč bych měl vstoupit zrovna k nim. A hlavně mi nikdo nedokázal dát dostatečný důvod k tomu, abych se zřekl tolika krásných věcí a především života s ženou. Život zasvěcený studiu mě v tu dobu opravdu nelákal.

Jenže to volání ne a ne utichnout a mě se nedařilo je umlčet nebo přehlušit. Tak jsem se jednoho dne sbalil a šel se přihlásit do semináře. Říkal jsem si, že to bude katastrofa a do toho „vězení“ se mi opravdu nechtělo. Zároveň jsem chtěl dát Bohu šanci, udělat, co bylo v mých silách, abych dal své odpovědi na jeho volání nějakou konkrétní podobu. Říkal jsem mu: „To je všechno, co jsem mohl udělat, teď je to na tobě.“

A on mě vzal za slovo. Chtěl jsem se připravit na vstup do semináře pořádnou duchovní obnovou a můj přítel dominikán mi poradil Nový Dvůr, kde se právě zakládal trapistický klášter. Přijel jsem tam a už jsem zůstal. No, ještě jsem se dvakrát vrátil domů, ale hned ten první pobyt jsem se definitivně rozhodl, že tam vstoupím.

Vždyť ses bál semináře, že to bude „vězení“. Přitom trapisté mají jednu z nejpřísnějších řeholí. Proč ses rozhodl právě pro ni?

Najednou jsem dostal odpověď na své otázky a hlavně na tu otázku nejpalčivější a nejpodstatnější. Už v semináři se mě ptali, proč se chci stát knězem. Nebudeš mi to věřit, ale já jsem odpověď připravenou neměl. Chvíli mi trvalo, než ze mě vypadlo: „Protože bych chtěl sloužit Bohu a lidem.“ Zatleskali mi, a začali mluvit o hokeji. O povolání už nepadlo ani slovo.

Na Novém Dvoře mně otec Učitel hned na úvod položil tu samou otázku. Já vysypal z rukávu už hotovou odpověď, ale nikdo mi netleskal. Otec Učitel se na mě podíval a povídá: „To je málo!“ Ve mně zatrnulo a pro změnu jsem sypal otázky já. Otec Učitel mě začal mluvit o přátelství s Bohem: „To je to jediné, co může ospravedlnit všechno to, čeho se musíš zříct, aby ses stal knězem.“ Samozřejmě jsem o přátelství s Bohem neslyšel poprvé, ale poprvé mi to vykládal někdo, koho jsem viděl v kostele hodiny na modlitbách. Poprvé jsem viděl mladé muže jako já, pro které to nebyly jen zbožné fráze, ale něco, kolem čeho se točil celý jejich život. A já si řekl, že tohle je odpověď na mou otázku, na mé životní hledání.

Ještě chvíli předtím jsem se děsil toho, že vstupem do semináře se budu muset vzdát tolika věcí, přestat se skautem a podobně a najednou jsem byl ochoten přinést oběti daleko těžší prostě proto, že jsem našel tu perlu, pro kterou stálo za to prodat všechny ostatní.

V katolické církvi se často mluví o nedostatku povolání k zasvěcenému životu. Proč myslíš, že i když jsou v současnosti mladí lidé hodně angažovaní, stále je nedostatek těch, kteří by chtěli zasvětit svůj život Bohu?

Já ti odpovím otázkou: Nabízíme mladým něco, co stojí za to, aby se kvůli tomu člověk zřekl opravdu všeho? Připadá mi, že často děláme takový duchovní výprodej, slevujeme z nároků, abychom ta povolání získali. Ale co nic nestojí, za nic nestojí.

Setkávám se se spoustou obyčejných mladých lidí, kteří ukazují ohromný zájem o duchovní otázky. Nespokojí se však s nějakou lacinou odpovědí a zředěným evangeliem. Oni touží po opravdovosti a dokážou hned rozpoznat, jestli člověk před nimi pravdivý skutečně je. Proto jsem přesvědčený o tom, že pokud chceme, aby nás mladí následovali, musíme nejdříve my sami naplno žít naše povolání.

Spousta věřících má velmi pesimistický pohled na budoucnost církve, já tu budoucnost vůbec černě nevidím. Nejsem optimista, ale mám naději: Věřím, že Bůh je stejný včera i dnes a že stále dokáže svést a naplnit i to nejdivočejší srdce.

Jan Kvapil

FotografieJan Kvapil, Pavel Langer, Člověk a Víra