Před 120 lety přijal Ignác kněžskou službu

3. listopadu 1901 byl vysvěcen na kněze P. Ignác Stuchlý. Je tomu letos přesně 120 let. Proč tak pozdě? Scházel mu měsíc do 32 let.

V roce 1897 nastoupil Ignác do Gorice. Tehdy to bylo území Rakouska-Uherska. Dnes je půlka města v Itálii a půlka města ve Slovinsku. Nastoupil jako klerik asistent do konviktu. Chlapců bylo asi 50 a chodili do městského státního gymnázia. Na víc kapacita domu nestačila. Jeho povinností bylo dělat chlapcům korepetice, to je učit se s nimi a připravovat je na vyučování. Latina a řečtina byly jeho předměty. Neměl to lehké, zvláště ze začátku. V prvních měsících vstával brzy po půlnoci a pilně studoval, aby byl odpoledne na výši. Musel být stále několik lekcí dopředu. Ale jeho poctivá, až dříčská povaha vše zvládla a brzy se to projevilo i na chlapcích a na jejich výkonech.

Jakmile zvládl přípravu do školy, musel nastoupit na druhou směnu. Bylo zvykem, že každý klerik při práci s chlapci musel ještě vystudovat teologii. Jen málokdo studoval v řádném učilišti, snad jenom ti, kteří byli od představených určeni, aby si udělali doktorát z teologie, jak tomu bylo u Poláka Augusta Hlonda. Jinak muselo stačit zapsat se v semináři a dělat všechno externě, i když ve stálém styku s profesory semináře a s povinností dělat pravidelné zkoušky. Pokud kdo potřeboval, pomáhali mu starší spolubratři, tím úkolem zvlášť pověření. To bylo velmi náročné a nezbylo než nechat všechno ostatní stranou a pořád jen studovat.

Salesiánský dům v Gorici, kde působil Ignác Stuchlý v letech 1897 až 1910.

Zkraje roku 1900 padlo rozhodnutí, že se bude konvikt stěhovat na výhodnější a prostornější místo. Tím místem byla vila Tosilli. Vila se prostě koupila a pak to šlo jedno za druhým. Pan ředitel promyslil stavební plán a získal firmu, která postaví nový konvikt, pak přišli dělníci a vykopali základy a začalo se stavět. Současně se rychle upravoval terén, velký kus zahrady se měnil v prostorné hřiště, oratoriáni se už během stavby začínali zabydlovat kolem novostavby a plnit prostor veselým rámusením.

P. Stuchlý později vzpomínal, že salesiáni „jedli jen kukuřičnou kaši a pracovali“. O prázdninách dokonce nakoupili železné trubky a z nich sami vyráběli postele. Byly hrubé, hrubě natřené, ale do začátků byly dobré. Všichni byli ještě mladí, ředitel a Stuchlý měli 31 let, ostatní byli o něco mladší, takže si mohli něco troufnout. Zdá se však, že se tíha podnikání pomalu přenášela jen na dva: na pana ředitele a na klerika Stuchlého.

Pan inspektor musel vzít na vědomí, že dosavadní prefekt se necítil na to dělat hospodáře tak velikého domu, a pověřil tímto úřadem Stuchlého. Nebylo to regulérní, protože Ignác nebyl kněz, ale pan inspektor Veronesi počítal s tím, že se to v krátké době uskuteční. Pak všechno popohnal hlavní představený salesiánů – blahoslavený Rua. Ten si naplánoval na podzim vizitační cestu do Polska, kde už salesiáni začínali, a cestou se zastavil také v Gorici. Rozumí se, že nemohl nevidět, že Stuchlý dělá prefekta, a ptal se ho, zda už byl vysvěcen. Stuchlý řekl upřímně pravdu a don Rua neopomenul panu řediteli doporučit, aby to dali co nejdříve do pořádku, protože není zvykem, aby byl klerik členem domácí kapituly.

Situace se rozuzlila zcela náhle. Na Všech svatých 1. listopadu přišel do konviktu spirituál semináře zpovídat a pak se při pohoštění v jídelně zmínil, že pozítří bude pan kardinál světit jednoho opozdilého bohoslovce na kněze. Přitom se zeptal pana ředitele: „Nemáte náhodou také někoho k svěcení?“ Pan ředitel hned ukázal na Stuchlého: „Támhle ten!“ Spirituál pravděpodobně dobře věděl, že Stuchlý má už na čase, a možná už byl s ředitelem smluven. Fakt je, že nyní to šlo ráz na ráz. Ve dvou dnech bez duchovních cvičení přijal jáhenské i kněžské svěcení. 3. listopadu klečel před panem kardinálem Missiou ještě s jedním bohoslovcem a z jeho soukromé kaple odcházel už jako kněz. 4. listopadu měl v kapli konviktu pro komunitu svou první mši svatou, při které dal všem novokněžské požehnání, pak šli chlapci do školy, při obědě se narychlo udělalo něco slávy, stůl byl opoznání svátečnější a to bylo všechno. Jak náhlé bylo jeho svěcení, tak rychle se oslavila i primice. On ani víc nečekal a nechtěl. Dosáhl cíle, který tak dlouho vyhlížel.

Na primiční obrázek si Staříček napsal: „Památka na první mši svatou, kterou obětoval novokněz Ignác Stuchlý salesián 4. 11. 1901 v Gorici.“ A pak na něj ještě dopsal: „Památka po Důst. p. Angelu Lubojackém, zemřel 3. července 1904.“

Vladimír Kopřiva

Soukromá kaple kardinála Missia, ve které z jeho rukou přijal kněžské svěcení Ignác Stuchlý.