Od 4. do 29. října 2023 probíhají ve Vatikánu první zasedání Synody o synodalitě. Účastníci diskutují mimo jiné o tom, co je posláním církve v současné době. Konzultace Božího lidu totiž ukázaly, že v pochopení této klíčové otázky dochází k významnému posunu. Žijeme v čase velkých krizí. Je naše církev součástí problémů, nebo přispívá k jejich řešení?
Když zahajoval dominikán Timothy Radcliff duchovní obnovu pro účastníky synody, tak začal docela silným vyznáním: „Jsem si hluboce vědom svých osobních omezení. Jsem starý – běloch – Zápaďan – a muž! Nevím, co z toho je horší! Všechny tyto aspekty mé identity omezují mé chápání. Proto vás prosím o odpuštění za nedostatečnost svých slov.“
Od té doby přemýšlím, které aspekty mé identity omezují moje chápání: jsem taky starý, takže už moc nerozumím mladým, i když jsem salesián. Jsem běloch, takže těžko pochopím ty, kdo mají černou, nebo třeba jen trochu víc snědou kůži. Jsem křesťan ze střední postkomunistické Evropy, proto pořádně nerozumím ani těm, kdo žijí na východ od Jablunkova, ale ani těm, kdo žijí na západ od Chebu. A jsem muž, navíc celibátní muž, a proto se neumím vžít do toho, co prožívají ženy, a neznám ani starosti většiny běžných mužů. Tohle všechno musím opakovat sám sobě, abych nepodlehl pokušení, že zrovna já mám ve všem pravdu. Ale taky to chci připomenout vám, kteří mě posloucháte, abyste ode mě nečekali, že porozumím všemu a všem. A abyste si ani sami nedělali nárok na tu pravdu, protože všichni jsme nějak omezení.
Radcliff říká, že „všichni jsme radikálně neúplní a navzájem se potřebujeme. Katolická církev to vyjadřuje slovním spojením ‚nejen, ale i‘. Písmo a tradice, víra a skutky. Proto se modlím, abychom při vzájemném naslouchání a při neshodách často říkali: ‚Ano a…‘. Spíše než ‚Ne‘! To je synodální cesta. Ale samozřejmě, že ‚Ne‘ je také někdy nutné!“
Na synodě jsou poprvé nejen biskupové, ale i kněží. Nejen klérus, ale i laici. Nejen muži, ale i ženy. Nejen staří, ale i někteří trochu mladší. Pravda, jejich poměr není moc vyvážený, ale je pokrok, že tam vůbec jsou. Protože ženy vidí svět jinak než muži, celibátníci vidí svět jinak než matky a otcové, lidé z Afriky vidí svět jinak než lidé ze severní Ameriky. A je-li církev katolická, tedy všeobecná, tak by všechny ty rozdílné hlasy měla slyšet.
Radcliff pokračuje: „Jsme zde shromážděni, protože nejsme jednotní v srdci a mysli. Až začneme jednat, tak si nebudeme rozumět, a dokonce se budeme hádat. Ale Bůh nás povede dál, směrem ke smrti a vzkříšení církve. Prosme ho, aby nám dal také naději, že tato synoda povede k obnově církve, a ne k rozdělení; že se navzájem sblížíme jako bratři a sestry.“
Trochu to připomíná praxi „tvorby komunit“, o které píše Scott Peck v knize V jiném rytmu: skrze uvědomělou a konstruktivní práci může komunita projít od zpochybnění vlastních pravd přes prázdnotu až k jednotě. To ale znamená otevřít se možnosti, že pravdu mohou mít také ti druzí. Tedy jednota v různosti. Soulad protikladů. Nebo jako říká papež František: „pravda je symfonická“.
Nevím, jaká je teď atmosféra v Aule Pavla VI. Ale když si vybavím, co jsem zažil na evropské synodě v Praze, tak myslím, že tam panuje docela velký názorový chaos, i když se všichni snaží respektovat ty druhé a chovat se k nim s úctou. Což je jistě dobré a nadějné, učíme se kultuře dialogu, která je na mnohem vyšší úrovni, než to vidíme v politice. Jenže někdy se docela bojím, jestli nám v rámci těch ohledů, v rámci toho čekání jednoho na druhého, neujíždí vlak. Svět se utápí v tolika problémech, které je třeba řešit rychle. A my budeme donekonečna diskutovat o tom, kdo může a kdo nesmí ke svátostem, kdy se dva lidé smí nebo nesmí milovat, jestli papež má nebo nemá právo říkat něco jiného, než říkal jeho předchůdce.
A pak mi jeden dobrý kamarád napíše: „Hněvám se proto, že díky svých dětem vnímám i bolesti globální. Moje děti se trápí žalem nad planetou, nad společných domem, nad oikumenou, kterou činíme nepřátelskou životu. Máme tolik, tolik práce se změnou životního stylu na planetě, práce, kterou za nás nikdo neudělá a potřebujeme to dělat společně. Potřebujeme být tolerantnější, velkorysejší, vděčnější a skromnější. Potřebujeme být kreativnější. Evangelium, společenství a církev se jeví jako dobré místo pro tuhle nutnou školu změny kurzu. Ale my křesťané řešíme nesmysly. A moje děti kvůli těm nesmyslům buď do kostela nechodí vůbec, nebo nechodí ke stolu páně, ze solidarity s gay kamarády a těmi, které církev odmítá.“
Text vyšel na webu Očima křesťana, jehož autorem je salesián P. Michael Martinek. Pravidelně na něm publikuje komentáře k aktuálnímu dění ve světě a církvi. „Dívám se na svět očima křesťana. Přemýšlím o tom, co vidím. Snažím se převést to do slov.“ Každou středu vás Michael zve k poslechu podcast Teplické komentáře.
Ano, bohužel často jsme – jako křesťané – spíše součástí problémů, než abychom přispívali k jejich řešení. Třeba když se naše komunity soustřeďují jen na víru a zbožnost, a před problémy lidstva zavírají oči; když kladou důraz na určité téma (např. podporu rodiny) a jiná klíčová témata přehlížejí (např. zneužití moci); když odmítají závěry současné vědy (např. o příčinách klimatických změn, o povaze sexuální orientace); když podporují extremistické politické strany; když šíří konspirační teorie (třeba o jakémsi spiknutí genderistů).
Překonat tyto deformace v křesťanském myšlení není snadné. Může k tomu nějak přispět synoda? Po prvním týdnu jednání zůstávám mírným optimistou, protože i když se tam střetávají různé názory, tak ti, kdo nechtějí v církvi nic měnit, jsou v naprosté menšině. Témata, o kterých se nejvíc mluví, jsou jednoznačně reformní: spoluodpovědnost všech pokřtěných; úloha laiků a žen; revize a „debyrokratizace“ církevních struktur; hledání způsobu, „jak se může hierarchie stát součástí společenství“ – ano, takhle to řekli na brífingu: jak se může hierarchie stát součástí společenství; takže jsme si vlastně přiznali, že klérus a laici netvoří jednu partu!
Společným jmenovatelem všech těch diskusí je snaha být přijímajícím společenstvím, tedy pochopit, co je třeba změnit, aby se dveře otevřely skutečně všem. Pořád si vybavuju, jak papež František minulou středu při zahajovací mši říkal, že máme být Církví, „jejíž jho netlačí“, která neukládá břemena a která všem opakuje: „Přijďte, vy unavení a obtížení, vy, kteří jste ztratili cestu nebo se cítíte vzdálení, vy, kteří jste zavřeli dveře naději: Církev je tu pro vás! Církev otvírá své brány všem!“ A tady zvedl oči od svého papíru a naléhavě zopakoval: „všem, všem!“
Pak to ještě rozvedl, když mluvil k biskupům: „Drazí bratři biskupové, nezatěžujme prosím lidi břemeny, ale ulevujme jim v jejich námaze ve jménu evangelia milosrdenství. Ať církev není shromaždištěm předpisů, ať je přístavem naděje pro sklíčené. Rozšiřte svá srdce, prosím! Ať církev není celnicí.“
Tak mám na závěr možná trochu odvážný návrh: nemohli by biskupové začít tím, že zruší všechna omezení v přístupu ke svátostem? Že prostě za rozhodnutí o tom, jestli křesťan přistoupí ke svatému přijímání, bude odpovědný jen on sám! Na základě své víry, své touhy, svého svědomí. Ať se hlásí k jakékoli církvi, ať žije v jakémkoli vztahu. Zůstala by jen jediná podmínka, kterou docela drsně vyjádřil jeden starý kněz na bohoslužbě při mužské iniciaci: „Chlapi, ke svatému přijímání může jenom ten, kdo je hříšník. Je to jasný?“
Z druhého týdne zasedání Synody o synodalitě
- Minulý týden se diskutovalo o poslání církve: Jak můžeme být plněji znamením a nástrojem sjednocení s Bohem a jednoty celého lidstva? Konkrétně: jak reagovat na konflikty ve světě, chudobu, zneužívání, otázky sexuální identity apod.
- „Chudí lidé mají mnoho tváří: vyloučení, migranti, oběti klimatických změn, a dokonce i ženy a řádové sestry, které jsou v některých částech světa považovány za občany druhé kategorie.“
- Zneužívání: Naše důvěryhodnost je zpochybňována skandály. Je třeba vymýtit veškeré sexuální, mocenské a duchovní zneužívání a udělat vše, abychom byli nablízku obětem.
- Otázka sexuální identity: Někteří vyzvali k „většímu rozlišování v učení církve o sexualitě“, pro jiné však „není třeba dalšího rozlišování“. Jak ztělesnit pastorační péči týkající se lásky mezi homosexuálními páry, mezi rozvedenými, a přitom zůstat věrni učení církve? Musíme odmítnout všechny formy homofobie. Mnoho obtíží vyplývá z neznalosti reality a osobní cesty jednotlivců.
- Pátečnímu zasedání vůbec poprvé předsedala žena – sestra Maria Palencia Gómez z řádu San José de Lyon. Zdůraznila, že to není náhoda, „ale modus vivendi, který si razí cestu v církvi a vyzývá všechny pokřtěné ke spoluodpovědnosti a zároveň respektuje jakoukoli rozmanitost“.
- Kardinál Lacroix, arcibiskup z Québecu (Kanada): „Nasloucháním Božímu slovu, našim bratřím a sestrám můžeme nacházet nuance, měnit to, co si myslíme, a tak vidíme, že Bůh působí ve všech lidech. Na osobní úrovni mě to vede k tomu, abych se přizpůsobil, abych se zdokonalil, abych trochu změnil své myšlení.“
Michael Martinek, SDB
Foto: Vatican Media