Proč Pán Bůh stvořil pleš

Je víkend, tak něco na odlehčení – milý příběh z Flander:

Ježíš se svatým Petrem tehdy chodili po kraji Kempen. Protože to bylo v dobách hubených let, měli své utažené opasky zapnuté až v té nejposlednější dírce. Svatý Petr měl za úkol čas od času vyslídit něco k snědku. Jednou ho nějaká žena obdarovala pečenou plackou. A co si myslíte, že s ní udělal? Polovinu placky si schoval pod čepici a o druhou se rozdělil s Ježíšem.

Ježíš o všem věděl, ale tvářil se jakoby nic. Kousek dál, když se oba nacházeli přímo uprostřed vyprahlé pustiny, přiměl Ježíš slunce, aby pálilo ještě víc, až jim oběma začal stékat po tváři pot. Ježíš si každou chvíli sundával svou pokrývku hlavy. Petr, který by ho tak rád napodobil, netroufal si ho následovat, protože se bál, že by si jeho pán mohl všimnout, co schovává pod čepicí. Nakonec už to nevydržel. Co nejopatrněji si snímal čapku, aby se mu podařilo zároveň s ní sejmout i schovanou polovinu placky. Jakmile byla dole, konečně se mu ulevilo.

„Takhle je to příjemné,“ pravil a pokukoval přitom po své čepici. Jaké však bylo jeho překvapení, když zjistil, že se mu všechny vlasy přilepily na placku. Na hlavě mu nezbyl ani chloupek!

Tak se na světě objevila první pleš.

Tahle historka není úplně vymyšlená. Když jsme byli v roce 1990 v noviciátě, byl tam s námi velký muzikant a šprýmař, salesián Jarda Lank zvaný Arcík. Hráli jsme divadlo o vzkříšení a jezdili jsme s ním po dědinách kolem Hodoňovic. Lidi nás zahrnuli dary a koláčky, někde nám dali i řízek s bramborovým salátem. Arcík nelenil, sebral jeden řízek, spiklenecky na nás mrknul a strčil si ho pod čepici (měl velkou pleš!). Řízek nám pak na kousky rozkrájel při večeři.

Zdeněk Jančařík