Měl jsem dnes ráno první mši v kostele na konci druhé vlny. Málem jsem zaspal, v budíku expirovala baterka. Přiběhl jsem do sakristie, ale ještě než jsem tam vkročil, jsem si uvědomil, že nemám roušku. Vrátil jsem se s růžovou (!) ústenkou. V sakristii kamarád kostelník hledal knihu, ze které se má číst – lekcionář. Jak jsem byl ještě v polosnu, trvalo mi, než jsem si upamatoval, že by měl mít na hřbetě římskou dvojku. Ani přímluvy nebyly připravené – uff, po chvíli hledání mezi farní kronikou a pohřebními obřady jsme je našli. V poslední chvíli jsem zapnul mikrofony. Vyrazili jsme k oltáři, kostelníka napadlo, že bychom mohli vykročit ve tmě a do tmy.

Málem jsem vrazil do obětních darů, ale vybral jsem to, před oltářními stupněm jsem zazpíval Ejhle, Hospodin přijde – zapomněl jsem, že se nesmí zpívat. Kostelník zase zapomněl zapálit svíčku na adventním věnci a vrátil se při zpěvu do sakristie rozsvítit světla v kostele. Já jsem zatím hledal zapalovač v ambonu a při zapalování svíčky jsem si popálil prsty. Ustál jsem to. Konečně začala mše svatá, tam už se trochu vyznám. V lavicích stáli staří známí, kteří chodí na ranní, jen ve druhé lavici vpravo scházel starý pan Š., který během druhé vlny přestal vycházet z domu. Ubývá nás…

Když jsem od dvou věrných farnic přebíral dary při obětování, přinesl jsem je k oltáři a zjistil, že na oltáři chybí mikrofon. Když jsem ho uchopil, udělal hrozný neadventní zvuk, jako když vyletí pojistky. Na oltáři nebyl korporál, kostelník zapomněl nachystat kalich. Přemýšlel jsem, jestli nemám v mezičase odrecitovat nějakou básničku, ale žádná mi nenapadala. Nakonec mu to netrvalo tak dlouho.

Mše svatá doběhla ke svému konci, vrátili jsme se do sakristie a řekli jsme s viditelnou úlevou: Bohu díky! Učíme se zase chodit, dýchat a žít.

Zdeněk Jančařík