Přiznám se bez mučení – byla to hloupost. Těsně před přísnou karanténou jsem byl na týden u přátel na chalupě v severních Čechách. Mám slabost pro obrazárny a řekl jsem si: Zwinger není daleko a ještě nikdy jsem tam nebyl. I vyrazil jsem 10. března, v úterý, do Drážďan, i když jsem předpokládal, že mě od hranic vrátí. Projel jsem, byl to poslední den, kdy se dalo projet. Obával jsem se, že Zwinger už bude zavřený – nebyl. Odvážní Sasové chodili po Drážďanech bez roušek, ale na ulicích už bylo znatelně prázdno. Bylo sychravo, pršelo, jen blázni se ten den vydali po galeriích. Kolem deváté se už po centru trousilo pár kulturymilovných Japonců (s rouškami!), kupodivu před desátou se v galerii u pokladen vytvořila fronta a ještě nás pustili dovnitř. Byla to ode mě pitomost, vím, ale byl jsem týden odříznutý od zpráv a netušil jsem, jaká mela je už všude kolem (v Německu tehdy „naštěstí“ hlavně v Hessensku kolem Frankfurtu).
O téhle nerozvážnosti jsem ale mluvit nechtěl. V galerii jsem totiž přišel na to, co jsem hledal a co jsem vůbec netušil, že existuje: dvojče k slavnému „postnímu“ Rembrandtovu obrazu Návrat ztraceného syna – mistrův obraz Syn s povětrnou ženou (nebo by se mohl jmenovat Ztracený syn se topí v neřesti). Rembrandt byl asi největší portrétista všech dob, dokázal zachytit i ty nejjemnější nuance lidské tváře, jeho autoportréty jsou nemilosrdné, nic na sobě nepřikrášluje, jeho stařecké rysy a odulé oči na pozdních plátnech jsou krutě realistické.
Ztracený syn je na obraze bezstarostný, rozdováděný, prostitutce sahá levicí na zadek a v pravé ruce třímá vítězoslavně velkou číši plnou vína. Je to vítězství rozkoše, onen voják jako by divákovi říkal: To se mám, a za otcovy prachy! Zároveň ale jeho tvář nápadně připomíná obličej svého tvůrce, Rembrandta samého. Malíř ví, že toto potěšení potrvá jen chvíli (jeho žena Saskia mu porodila tři děti, které zemřely hned po porodu, další syn zemřel rok před Rembrandtovou smrtí). Díky, malíři, za postní rozjímání v jarním Zwingeru!
Zdeněk Jančařík
