Je neděle, Lazarova neděle. Všichni jsme teď snad jenom na chvíli takoví Lazaři. Vycházíme ze svých jeskyněk „s tváří omotanou šátkem“, těžko se poznáváme na ulici, nemůžeme pořádně dýchat přes ty hadýrky na ústech, těžko se teď chodí, běhá, jezdí na kole a ani za volantem to není s rouškami ono. Všichni čekáme na slovo Lazarova přítele Ježíše: „Rozvažte ho a nechte odejít!“
Celá církev je spoutaná, zahnaná do jeskyněk a katakomb – cosi nám to přece připomíná! Neříkalo se kdysi skryté církvi „katakombální“ nebo „podzemní“? Je úžasné, čím vším si církev kdysi prošla, jakými útrapami a pronásledováním. Prvotní církev procházela periodami brutálního útlaku ze strany císařů. Církve na Dálném východě prokázaly neuvěřitelnou vitalitu během pokusů o její zničení, ať to bylo v Japonsku v polovině 16. století (podívejte se znovu na film Martina Scorseeseho Mlčení!), nebo v Koreji v 18. a 19. století, kdy církev zakládali a dlouho drželi pouze ne-kněží, jak říkáme ne příliš hezky „laici“. A církev ve 20. století – to je jedno velké pronásledování od komunistů v Rusku přes nacisty v celé Evropě až zase po komunisty v půli Evropy.
Církev přežívala v katakombách a prokazovala svou vitalitu možná právě nejvíc v době útlaku. Probudila se skrytá energie, Duch svatý vanul, kudy chtěl, byli tu tajní biskupové, tajně svěcení kněží, církev přežívala především v malých společenstvích po bytech a mezi lidmi, kteří prokázali opravdovou rezistenci, odolnost.
To je dnes možná naše situace. Zavřené kostely zívají prázdnotou, nekřtí se, nebiřmuje, nejsou žádné duchovní obnovy a exercicie, ale to, co na nás přišlo, je možná největší duchovní obnova církve za mnoho let. Je to příležitost! Příležitost! Nesmíme ji nechat pláchnout, protéct mezi prsty! Obnovme svůj modlitební život, zkusme se postavit před Boha jako dospělí lidé, kteří mají nejen strach, ale odvahu začít něco nového. Každý pokřtěný v sobě nosí Kristovo kněžství, všichni na něm máme podíl. Odvažme se „být církví“, jak to krásně říkal Josef Zvěřina.
A jsme-li všichni Lazary, buďme Lazary vzkříšenými, nikoli těmi, kteří zůstali v hrobě, a nechtělo se jim ven. Čeká nás možná nový začátek, restart. Připravme se teď v karanténě na to. Jestliže Lazarova sestra Marie řekla: „Pane, kdybys tady býval byl, můj bratr by neumřel,“ říkejme spolu s ní také: „Ano, Pane, věřím, že ty jsi Mesiáš, Syn Boží, ten, který má přijít na svět.“ Přijď, Pane, přijď!
Zdeněk Jančařík