Kostelník v Nice

By 30. 10. 2020 Slovo z karantény
Včera byl v chrámě Panny Marie v Nice brutálně zavražděn nožem kostelník Vincent Loques, padesátník – zůstala po něm vdova s dvěma dětmi. A pak byly zabity ještě dvě zbožné ženy, které se šly po ránu pomodlit do kostela. Jedna byla dokonce dekapitována. Také u nás máme teď během dne otevřený kostel a také do něj přicházejí k modlitbě kostelníci, i když v lockdownu nemáme veřejné mše svaté. Neumím si představit, že by se takový masakr mohl odehrát tady u nás v Žabinách, i když Francie není zas tak daleko a představitelné je dnes už skoro cokoliv.
Nechci se teď vyjadřovat k tomu hrůznému činu a k tomu, co k němu asi vedlo. Francie má svůj kulturní a sekularizační příběh, který je nepřijatelný pro radikální islamisty, a Francie, „Nejstarší dcera církve“, je dnes v mimořádném ohrožení. V očích šílených islamistů je Francie coby hlasatelka radikálního sekularismu, svobody slova i karikatury ďáblem nejďábelštějším. Chorobné mozky jsou schopné si tuto zemi personifikovat v roli Satanovy Nevěsty a vraždit – a na první dobrou jim přijdou pod ruku křesťané. Asi v jejich pomatených hlavách funguje krátké spojení Francie = křesťané = nevěřící psi.
Pár slov na adresu kostelníků. Kostelník musí být v kostele vždycky dřív než kněží a jeho službou je být nenápadný. Nenápadně rozsvítit svíčky, nachystat hostie, připravit kalich a paténu, víno a vodu, odemknout kostel, rozsvítit světla a někdy taky rozžhavit uhlí v kadidelnici. Dnes k tomu ještě patří doplňování nádobek s dezinfekcí místo svěcené vody v kropenkách, očista lavic atd. Spousta tichých úkonů, které připraví půdu knězi, aby předvedl svou „performanci“. Díky, pane Balabáne, Pelikáne, Klangu, Škarko, Martine, Páťo – vám všem, kteří sloužíte s tichou pokorou. Dnes, kdy vzpomínáme na kostelníka Vincenta, jsme vám zvláště vděční! (Na fotce kostelník z Nice.)
Zdeněk Jančařík