Postmoderní, postfaktický a postkřesťanský Ježíš promlouvá v románu Skořápka Iana McEwana jazykem skepse a únavy ještě před narozením:

„Tak tady jsem, vzhůru nohama v ženě. Se složenýma rukama čekám a jsem zvědav, v kom vězím a co se mnou bude. Kdysi jsem se tu volně vznášel jako v oceánu, ale teď, pár týdnů před narozením, mi tu nezůstal ani centimetr prostoru. Kolena mám skrčená u břicha, nosím svou matku jako těsně padnoucí čepici. Obecně vzato, je situace příznivá. Natolik příznivá, že je za co být vděčný a co oslavovat. Zanedlouho mě čekají moderní pobožnosti, jako jsou hygiena, prázdniny, anestetika, stolní lampičky nebo pomeranče v zimě a bydlení na privilegovaném místě planety v dobře živené západní Evropě. Mým bezprostředním okolím sice nebude úžasné Norsko, což by byla moje první volba kvůli jeho ohromným, nezávislým zdrojům a štědrým sociálním dávkám, nebude to ani druhá volba, Itálie, kvůli regionální kuchyni a sluncem zalitému rozkladu, dokonce ani ta třetí, Francie, pro svůj Pinot Noire a lehkomyslnou sebelásku. Místo toho zdědím jen jedno chatrně spojené království, jemuž vládne uctívaná přestárlá královna a kde na korunu netrpělivě čeká následník trůnu. Ach, tady bude můj domov! A bude mi stačit. Vím, že jsem se mohl dostat na daleko horší místo a v daleko horších časech. Proti tomu jsou, nebo by měly být, mé domácí obtíže hotová selanka.“

Předfaktický, předkřesťanský a předmoderní Ježíš promlouvá jazykem evangelia:
„Oběti ani dary jsi nechtěl, ale dal jsi mi tělo. Proto jsem řekl: Zde jsem, abych konal, Bože, tvou vůli.“ (Židům 10,5–7) Možná dnes ještě říká: „Blažená, která jsi uvěřila, že se ti stane to, co ti bylo řečeno Pánem.“ (Lukáš 1,45) Ježíš se těší na svět, který dokáže i dnes probudit z jeho sebelásky a prozářit jeho temnotu.

Zdeněk Jančařík