#slovozdruhevlny 17)
Jsem takový ekolog na baterky. Jezdím autem a šalinou, jím maso zvířat čistých i nečistých, žiju v domě s ústředním topením, trochu recykluji, ale nic moc, občas vyhodím skleněnou flašku do smíšeného odpadu, splachuji záchod, i když v posledním roce mačkám dvakrát (brzdím), abych nevyčerpal všechnu vodu z nádržky, když je tam jen jedno malé hovínko, znám zpaměti jen pár rostlinek a stromů, kdysi jsem choval rybičky, ale moc mi to nešlo. Občas zajdu do lesa, nejvíc tam chodím na houby, přírodu vnímám jako příjemnou kulisu, vím, že zelená uklidňuje a že po lesní pěšině se chodí líp než po betonovém nebo asfaltovém chodníku.
Co pomalu, ale jistě mění můj pohled, je David Attenborough. Člověk, který strávil určitě víc času v přírodě než doma, který umí nádherně vyprávět pomalou angličtinou o námluvách kolibříků, rypouších sloních, o fantastickém putování tučňáčích matek za potravou, kterou natrávenou přinášejí přes tisíce ledovců svým vyhladovělým tučňátkám, o strategii lovu kosatek a keporkaků, o pouštích a deštných pralesích na celé planetě (Zázračná planeta). Není to jen takový ten typický zmatený profesor broučkař nebo motýlkář, co se mu smál Děda Hihihi, ale mudrc, krásný člověk, který dokáže přesvědčit i mě jakožto environmenálního burana o naprosté nezbytnosti ekologického jednání. Jeho poslední film Život na naší planetě je fascinujícím shrnutím hříšného rabování planety, poučným vyprávěním o důsledcích ničení, ale co je asi ještě důležitější – naznačením možných cest, jak z toho ven.
Pane Attenboroughu, díky, po včerejším zhlédnutí Vašeho filmu mám dojem, že se ze mě stal ekolog…
Zdeněk Jančařík
