Don Bosco a La Putyka

Včera jsem čistě náhodou narazil na přímý přenos cirkusového představení La Putyka. Už dávno jsem je chtěl vidět, ale nikdy se mi to v Praze nepodařilo.

Když nedávno jeden z ministrů přiznal, že při uvolňování karantény zapomněl na cirkusy a církve, možná se to některých dotklo, nikoli však salesiánů. My totiž máme cirkusácké kořeny. Kdyby včerejší improvizované představení na dvorku mezi baráky v Praze ve Strašnicích viděl Don Bosco, asi by se s těmito cirkusáky do závodění nepustil, protože by je asi nepřekonal, ale dal by se s nimi do řeči a naučil by je růženec.

Bylo to úchvatné a strhující a zároveň dojemné, když bylo vidět lidi na balkonech a u otevřených oken, jak se zatajeným dechem sledují výkony akrobatů. K dispozici měli lanový závěs, na kterém střídali předměty jako kovovou obruč nebo dlouhé rudé látky – a s tím si už artisté poradili. Prostě na to nějak vylezli, lépe řečeno ladně se vyhoupli a tančili ve vzduchu. Pod nimi žádné polštáře nebo vodní plocha, jen zakryté pískoviště! Impresário je krásně uváděl a povzbuzoval lidi k potlesku a artisté akrobatili v rouškách. Obdivoval jsem je, žasnul jsem, protože já ujdu s rouškou 100 m a už se skoro dusím. Oni předvedli strhující fyzicky mimořádně náročné divadlo, a když pak ladně a tanečně přistáli na zemi. A ne že by se zadýchaně odplížili do houští, ale ještě tanečním, nebo spíš baletním krokem odkráčeli na lavičku. Bezvadný impresário to všechno krásně komentoval a lidi z okolních baráků tleskali jak urvaní.

K této koronadobě patří také vynalézavost, schopnost vyjít ze zajetých kolejí a zkusit něco nového. Díky, cirkusáci, Don Bosco by vám záviděl, ale jistě by taky křičel Bravo, Eccelente!

Zdeněk Jančařík