Vyrazil jsem na velikonoční pondělí svou trasou Skácelova, Svatopluka Čecha až do Botanické, abych se podíval, jak vypadá zavřené rekonstruované kino Art. Před lety, když jsem začínal v Brně, to byla oblíbená destinace mých pochůzek. Kráčel jsem s rouškou po cyklostezce, která vede až do centra, potkával jsem běžce, cyklisty i rodinky, všichni poslušně orouškovaní. U smutného kina, které dnes působí online a vstupenky si můžete koupit také online a stáhnout příslušný film, jsem narazil na milou scénu, která mi připomněla, že v těch ztichlých domech a prázdných ulicích žijí lidé. Na jednom balkoně hrál překrásně na harmoniku mladý muzikant a z několika sousedních balkonů mu naslouchaly babičky i mladé páry a po každém kousku mu zatleskali a pak si povídali. Bez roušek, každý na svém balkoně. Připomnělo mi to, že v těžkých časech prosolí zemi pozitivní blázni.
Takovými blázny byli taky třeba někteří kněží a řeholníci, pozatýkaní před sedmdesáti lety při Akci K. Nikdy nepochopím, že když se všichni naučili od vyšetřovatelů před monstrprocesy své role nazpaměť a poslušně je monotónně odříkávali a prosili o odsouzení a často o vlastní smrt, takový Oto Mádr předstoupil v soudní síni před mikrofon a spustil: „Stojím před vámi pro svědectví o Kristu. Neudělal jsem nic jiného, než že jsem hlásal Ježíše Ukřižovaného a Zmrtvýchvstalého.“ Těch pár vět zaznělo před vyděšenými estébáky, policajty a soudci. Pak mu vypnuli mikrofon a napařili mu doživotí.
Když jsem byl nedávno ve Valdicích, kde jsme 28. ledna vzpomínali 70. výročí únosu P. Josefa Toufara z Číhoště do Kartouzy, promluvil tam ve vyrabovaném barokním kostele, který stojí uprostřed věznice, jezuita Jan Rybář, který tam strávil mnoho let a byl na tom temném místě vysvěcen na kněze. Ani slovo o utrpení. Mluvil jen o smíření, odpuštění, o štěstí, že tam mohl být s úžasnými lidmi, osobnostmi. Jen s takovými blázny přečkáme těžké časy. (Na fotce s Janem Rybářem a Josefem Kordíkem v jičínské pizzerce.)
Zdeněk Jančařík
