Čtyřicetiletá karanténa

„Salesiánské dílo“, jak se vždycky říkalo, se u nás od konce dvacátých let rozvíjelo možná až příliš dynamicky, jak to bylo v nových zemích, kam salesiánské charisma doputovalo, zvykem. Chudých chlapců bylo mezi válkami neúrekom, rodiny měly ještě tři až deset dětí, tradiční zbožnost byla mezi venkovským obyvatelstvem doma, salesiánská zbožnost byla prostá: Pán Bůh je v kostele, na hřišti, ve škole, doma i v dílně. Hlavní je nehřešit, vytvořit radostné ovzduší důvěry a přátelství mezi kluky i jejich vychovateli. Vyrostl Fryšták, Ostrava, Praha, začínalo Brno i Pardubice. Druhá světová, to byl pro salesiány takový první přechod do karantény. Po válce přišla chvíle zotavení a hned zase další karanténa, která však netrvala čtyřicet dní, ale čtyřicet let.

Soudruzi vymysleli perfidní plán na likvidaci církve: chvíli dělat, že vše bude po únoru 48 při starém, a pak vše utnout naráz. A především zabít živá společenství. Nejhorším nepřítelem obecné socialistické přizpůsobivé pasivity byly řehole – a mezi nimi na prvním místě ty nejaktivnější. Těsně před tzv. Akcí K (likvidace všech mužských i ženských řeholí), kterou spustili přesně před 70 lety, tedy v noci z 13. na 14. dubna 1950, zinscenovali monstrproces s řeholními představenými („agenty Vatikánu“) a pak přišla ta Bartolomějská noc: doslova všechny řeholníky rozvezli do několika „sběrných táborů“ (Osek, Želiv atd.) a tam je drželi po mnoho let pod policejním dohledem. Mnohé z nich pak pozavírali po monstrprocesech, jiné rozpustili do pracovních táborů PTP nebo na „stavby socialismu“.

Některé řehole těch čtyřicet let karantény přežily, jiné se z toho vyhrabávají dodnes, další se nevyhrabaly. Právě ta karanténa byla lakmusovým papírkem odolnosti a schopnosti generovat nové aktivity mimo kláštery a mimo zavedené prostředí kaplí a kostelů. Díky Dominovi, Antoniu Dvořákovi, Filipcovi, Basovníkovi, Štěpánu Trochtovi a tolika dalším – třeba Kájovi Herbstovi jsme tady my a nějak to táhneme dál. I to nám připomíná dnešní noc a současná karanténa.

Zdeněk Jančařík