#slovozdruhevlny 45)
Občas si vzpomenu, jak jsem našeho tatu asi dva roky před mým kněžským svěcením přiměl k tomu, aby chodil do Veselí do kostela. Ocitl se tam na mši asi po 60 letech. S údivem mně to pak komentoval: „Synečku, to už néni jak za našich časú! (Tata v dětství ministroval, ale pak kostela nechal.) To byla latina, všecko zme to uměli zpaměti, dodnes bych ti odříkal Confiteor. To dneska je to takové divadlo.“ Náš tata zkrátka chápal svůj návrat do církve jako návštěvu antikvariátu v Praze v Dlážděné. Hledal tam to staré, co tam kdysi zahlédl svýma dětskýma očima.
Včera jsme měli zase večer na ZOOMu s mladými další část „Abecedy duchovního života“. Je to takový pokus, jak i během relativní uzávěry pokračovat s malou uzavřenou skupinou mladých lidí (20 v Brně a 20 ve Zlíně) v jakési malé škole vnitřní modlitby. Při přednášce se Petr Vaculík dotkl také tématu odříkávání modliteb, za kterými si třeba nestojíme, ale jsou tak nějak v tradici („fatimská vsuvka“). Takových modliteb je asi víc, jsou to modlitby, které říkáme, aby se odříkaly, a moc nad nimi nešpekulujeme.
Tak třeba ta Fatima: „Pane Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně, přiveď do nebe všechny duše, zvláště ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují.“ První část dobrý, Ježíš je ten, kdo odpouští hříchy, to je takové jakoby uvedení do postní mentality. „Pekelný oheň“ – to je už pozůstatek jansenismu a baroka. Navíc mnozí teologové mají spíš za to, že peklo znamená absolutní odloučení od druhých, „velkou zimu“, takovou Sibérii. A ten závěr? Které jsou ty „duše, jež by milosrdenství potřebovaly víc než jiné“, nebo třeba „nejvíc“? A ty, co je potřebují míň, to jsme jako „my, co jsme trochu“? A už jsme zase ve Znorovech (tedy v Zarazicích!).
Tož jsem si včera vzpomněl taky na našeho tatu (i mámu! – foto je z bytu rodičů na sídlišti Hutník, oba jsou už dávno v Božím náručí).
Zdeněk Jančařík
