Právě jsme dostali z biskupství liturgické instrukce na letošní dobu velikonoční. Věřící, tedy „lidi kosteloví“, Boží lid, budou muset slavit hlavní velikonoční svátky doma, v karanténě. Všichni máme dispens od účasti na nedělní bohoslužbě, otázkou je, jestli z toho mají někteří radost, je jim to jedno, nebo je jim to líto. V této době už byly každoročně zástupy lidí před zpovědnicemi, letos máme jako kněží nabádat věřící, že naprostou přednost má ochrana všech před nákazou a že je možné využít tzv. zpovědi touhy, jak o ní mluví papež František. Přesná formulace z instrukcí je: „existuje stále mimořádná možnost získat odpuštění hříchů, a to i smrtelných, dokona¬lou lítostí vycházející z lásky k Bohu milovanému nade všechno, vyjádřenou upřímnou žádostí o odpuštění (takovou, jakou je kajícník v této chvíli schopen projevit) a doprovázenou pevným předsevzetím jít ke svátostné zpovědi, jak¬mile to bude možné…“ To nám kněžím, ale i lidem, kteří by už chtěli co nejdřív ke zpovědi, trochu rozvazuje ruce. Není-li to nezbytné, nechme to na období po karanténě!
Jaký Pán Bůh za tím vším stojí? Je opravdu tak velkorysý? Nebo je Boží odpuštění závislé na tom, že vyslovím své hříchy a přestupky nahlas před knězem? Zdá se, že ne, a to je dobře. Potřebujeme projít karanténní konverzí a pochopit, že ani v situaci, jako je ta dnešní, se Bůh nedá spoutat do předpisů a rubrik, do pšeničných hostií a dřevěných zpovědnic. Samozřejmě je těžké přijmout, že Bůh najednou „nefunguje“, že se jako by odstěhoval do virtuálního světa, že se s ním teď setkáváme hlavně prostřednictvím Facebooku a YouTubu. Nebo Proglasu a TV Noe. On ale není v těch drátech nebo optických vláknech! On je kdesi „za“, za oponou našeho lidského pinožení a trpělivě s otevřenou náručí na nás čeká. Těšme se na to setkání a těšme se také na konec Boží karantény!