Ukrajinské děti potřebují mluvit o válce

By 1. 5. 202212 května, 2022Naše díla, Novinky, Rozhovory, Top

Salesiánské středisko mládeže v Českých Budějovicích zaměstnalo dvě Ukrajinky, aby vedly programy pro ukrajinské děti. Máša Shumkova je učitelka, Olena Halushka je psycholožka, obě pracovaly v dětském centru v Záporoží. Jaká je situace ukrajinských dětí? S čím se musí vyrovnávat? A jak můžeme pomoci lidem prchajícím před válkou? Na to všechno jsme se zeptali Oleny.

Oleno, co tě přivedlo do Salesiánského střediska mládeže v Českých Budějovicích?

Do České republiky jsem přijela první týden v březnu. Kamarád nám řekl o Salesiánském středisku mládeže. Když jsme sem přišly, byly jsme s Mášou překvapené, protože v našem městě na Ukrajině nic takového nemáme. České děti musí být tak šťastné, protože jsou zde pro ně připravené různé programy, mohou sem přijít zdarma, dostane se jim pozornosti, mají zde zázemí a bezpečný prostor. Rozhodla jsem se stát se dobrovolnicí střediska mládeže, protože mám ráda děti. Opravdu je pro mě přirozené být s dětmi, dávají mi energii.

A jak na vás české děti reagovaly? Ty a Máša totiž mluvíte anglicky nebo ukrajinsky a děti zase česky.

S kluky nemám problém. Rádi hraji fotbal. Řeknou mi „Oleno, pojď hrát fotbal.“ Tak odpovím: „Dobře.“ Oni zase: „Oleno, zahraj si s námi jinou hru.“ Řeknu: „Dobře.“ Mají mě rádi, protože souhlasím s každou hrou, kterou mi navrhnou. A romské dívky zase přijdou a říkají: „Girls, you are so beautiful.“ A já říkám: „Ne, vy jste krásné.“ První kontakt jsme navázaly skrze anglickou větu „Jste moc krásné.“ S holkami si malujeme a bavíme se anglicky na různá témata. Rády mě a Mášu učí česky.

Po dvou týdnech jste se staly zaměstnankyněmi Salesiánského střediska mládeže a už vedete vlastní programy pro ukrajinské děti.

Pro ukrajinské děti máme čtyři skupiny pro různé věkové kategorie od 4 do 16 let a pro každou skupinu připravujeme jiný program. Programy jsou zaměřené na výuku matematiky, logiky, literatury nebo si jen užijeme trochu srandy. Skupiny už jsou zaplněné. Kromě toho máme v pondělí skupinu pro české děti. S Mášou se stále učíme česky a také procvičujeme angličtinu s českými dětmi.

Mají ukrajinské děti zájem účastnit se programů?

Ano, jsou opravdu rády, že s námi můžou mluvit rusky a ukrajinsky. To je pro ně nejlákavější. A potom jsou rády s ostatními dětmi nebo dělají cvičení, která jsme pro ně připravily. Nikdo nechce být sám. Všechny děti dávají pozor a socializují se. Jsou prostě rády, že můžou být součástí skupiny.

Čím si procházejí ukrajinské děti, se kterými pracujete?

Víte, jsou opravdu rády, že vidí ukrajinskou učitelku, se kterou můžou mluvit ukrajinsky. Jeden kluk mi vyprávěl o svém problému. Chodí do české školy a v jeho třídě jsou dva ukrajinští chlapci, ale oba mluví rusky a on ukrajinsky. Nikdo s ním nemluví ukrajinsky. Byl velmi smutný, ale když přišel sem a já na něj promluvila ukrajinsky, řekl: „To není možný! Budeme mluvit ukrajinsky?“ A já řekla: „Ano!“

Potřebují mluvit o tom, co se kolem nich děje?

Chtějí mluvit o válce. Chtějí mluvit o svých starostech. Malovali jsme kočky a povídali si o nich. Jeden kluk z Buči řekl: „Mám hrozný strach o svého psa. Zůstal v Buči a myslím, že je mrtvý.“ Řekla jsem: „Neeee. Všechno bude v pořádku. Je naživu. Myslím, že je v pořádku. Neboj se.“ A další chlapec zase řekl: „Ach jo. Proč je válka? Pořád myslím na to, že až se vrátím, nenajdu tam nic, žádné budovy.“ Tak jsem ho hned ujišťovala: „Ne, ne, ne, ne. Ty jsi v pořádku. Teď musíme jen počkat, až naši vojáci budou mít situaci pod kontrolou.“ A on řekl: „Ano. Moje máma mi to taky říkala.“ Jsou v tomto tématu velmi vážné a chtějí o tom mluvit. Ale zároveň chtějí hrát hry, bavit se, dělat různé věci… Nestydí se. Myslím, že je to tím, že mluvíme ukrajinsky. Díky tomu se uvolní.

Myslíte si, že jsou traumatizované?

Ne všechny, ale ano. Viděla jsem asi pět traumatizovaných dětí. Dala jsem jim zadání: „Namalujeme tvora. Můžete si vymyslet zvíře, které jste v životě neviděly a dát mu nějakou superschopnost.“ Některé děti namalovaly draka se superschopností zabíjet a kolem něj spoustu krve. Nemluví o svém traumatu, ale můžete to vidět v jejich obrázcích. Také si pamatuji dvě děti, které sem přišly a byly obzvláště plaché. Přijely z Doněcka a zažily spoustu špatných situací. Bály se komunikovat s ostatními dětmi.

A jaká je situace ukrajinských dětí u nás v Česku?

Jsou rády, že jsou tady, ale ne všechny našly školu, protože ve třídách je málo míst. Takže začínají online výuku v ukrajinských školách. Říkají: „Nám se nechce chodit do školy.“ A já říkám: „Ano. Musíte.“

Mám radost, protože když se jich ptám: „Máte tady v Česku kamarády?“ odpovídají: „Ano, máme.“ A vypráví mi o svých nových kamarádech, jak se jmenují, co dělají. Jsou otevření novým přátelstvím.

Provinciál salesiánů nás upozorňoval, že bude nutné pomáhat a pracovat s ukrajinskými dětmi dlouhodobě. Máte nějakou radu, jak na dlouhodobou pomoc?

Chci poděkovat Salesiánskému středisku mládeže, že mě a Máše pomohli vytvořit programy pro ukrajinské děti. Máme dostatek prostoru, máme vše, co na výuku potřebujeme a myslím, že v budoucnu budeme mít prostor pro více dětí, pro které bychom mohly dělat více programů. Děti se mě ptají: „Můžeme chodit častěji?“ Zatím jim musím odpovídat: „Promiň. Zítra máme jiné skupiny.“ Chtějí více programů a jsou opravdu rády, že jsou v našem Salesiánském středisku mládeže.

Chtějí se učit česky, ale zatím se bojí, protože učitelé ve škole nemluví ukrajinsky ani rusky. Myslím, že děti potřebují strávit nějaký čas se mnou a Mášou, a potom budou uvolněnější, otevřenější studiu. Myslím, že jim bude lépe, až se naučí trošku česky a bude pro ně přirozenější hrát si a učit se s českými dětmi. Pro naše děti máme dvakrát týdně hodiny češtiny a doufám, že jim to pomůže.

Vzhledem k tomu, že jste se staly zaměstnankyněmi salesiánského střediska, uvažujete, že v Českých Budějovicích zůstanete dlouhodobě, nebo se chcete vrátit zpět na Ukrajinu?

V současnosti pro nás není možné vrátit se na Ukrajinu. Česká republika se mi moc líbí. Přijela jsem dva týdny po začátku války. Nikdy předtím jsem v Česku nebyla. Když jsme přijely do Českých Budějovic, byly jsme jako ve filmu. Nikdo nekřičel, nezněly žádné sirény. Překvapilo nás to. Byl to opravdu skvělý pocit. Mám ráda České Budějovice. Je to malé město, ale moc krásné. Líbí se mi, že tady nikdo nespěchá. Lidé jsou klidní a prostě dělají to, co mají. To se mi líbí.

Doufám, že tu zůstanu, protože mám ráda vaši zemi, mám ráda české lidi, jsou tak přátelští a vždycky nám chtějí pomoci. Já a Máša chceme moc poděkovat všem, kteří nám pomohli najít bydlení, sehnat potřebné věci a oblečení… Pomohli nám se vším. Jsme velmi vděčné Salesiánskému středisku mládeže a chceme obzvláště poděkovat Františkovi, Ondrovi a Hance.

Jak můžeme pomoci lidem, kteří před válkou uprchli do Česka?

To je dobrá otázka, protože různí lidé mají různé potřeby. Někdo potřebuje plínky, někdo deku, někdo jídlo, někdo potřebuje přespání na jednu noc, někdo hledá práci… Je důležité ptát se: „Jak ti mohu pomoci? Co teď potřebuješ?“ Potkala jsem nějakou ženu v centru pro Ukrajince. Měla pět dětí, další na cestě a říkala: „Nemám kde bydlet a potřebuji jídlo pro své děti.“ Toto je jedna situace. Jiná situace byla, když tam nějaká žena hledala práci. Obě ženy potřebovaly pomoc, každá jinou, a proto je důležité ptát se: „Jak vám mohu pomoci?“

Lidé mohou nabídnout různou pomoc. Ne každý může někoho ubytovat nebo darovat peníze. Je něco, čím může pomoci opravdu každý?

Myslím, že každý může říct lidem z Ukrajiny: „Je mi moc líto, že došlo k této válce.“ Všem Ukrajincům můžete pomoci tím, že je necháte vyprávět jejich zážitky. Jaký byl jejich první den války? Jaká byla jejich cesta z Ukrajiny do Česka? Kolik dní to trvalo? O co přišli kvůli válce? A je velmi důležité říct, že toto je válka. Není to žádná „speciální operace“, jak říká Rusko. Pro Ukrajince je důležité slyšet ostatní říkat: „Je mi to moc líto, že k této válce došlo. Ale doufám, že tvoji rodiče a tvoji přátelé budou v pořádku. Všechno bude v pořádku.“

Je mi to moc líto. Věřím, že válka brzy skončí. Myslím, že pro nás, kteří žijeme v míru, je těžké mluvit s někým, kdo je v takto těžké situaci.

To je normální. Když si volám s rodinou, s přáteli, když sjíždím sociální sítě, všude je válka, válka, válka a válka. A někdy si chci povídat s někým, kdo o válce nic neví, a žít nějakou část svého času normálním životem. Někdy opravdu pomůže nemluvit o válce a místo toho mluvit o tom, co uvařit a na jaký film se příští víkend podívat. Opravdu to pomáhá.

Můžeme tedy pomoci ukrajinským uprchlíkům tím, že s nimi budeme mluvit o každodenním životě?

Ano, jistě. Nemůžeme myslet na válku 24/7. Je však velmi důležité říci, že toto je válka, nikoli „konflikt“ nebo „zvláštní operace. Ale věřím, že se vše vrátí k normálnímu životu a vše bude v pořádku.

Chci poděkovat všem lidem, kteří pomáhají ukrajinskému lidu. Pomáháte nám se vším a jste tak přátelští. Chápu, že je to někdy těžké. Děkuji. A všem Ukrajincům chci vzkázat, že vyhrajeme a vše zase bude dobré.

Jan Kvapil