Převzato z Christnet.eu
Rozhovor s Karlem Herbstem emeritním pomocným biskupem pražským a salesiánem, který 6. listopadu oslavil osmdesáté narozeniny. Karel Herbst byl v osmdesátých letech hlavní organizátor salesiánských chaloupek, prázdninových akcí pro děti v rámci podzemního fungování církve. Mezi jejich účastníky byl známý pod jménem Kája. Dne 19. února 2002 byl jmenován a 6. dubna 2002 ustanoven pomocným biskupem pražské římskokatolické arcidiecéze. Od 1. prosince 2016 se na vlastní žádost stal emeritním biskupem.
Z jaké pocházíte rodiny, byla věřící?
Naše rodina byla dejme tomu věřící, ale to mluvím o mamince. S tatínkem to tedy bylo těžší. Máma ale byla „fest“.
Kde jste vyrůstal?
V Praze, v Karlíně. Ten se změnil, dnes je to úplně jiná čtvrť. Chtěl bych zmínit faráře, Miroslava Cútha. Ten nechal kostel sv. Cyrila a Metoděje při a po covidu otevřený dokořán. Vedl jsem tam třeba návštěvu a přemýšlel jsem přitom, kde seženeme klíčky, jak se tam dostaneme, když návštěva chtěla vidět kostel. Ale ten byl otevřený a modlilo se tam deset, možná i dvacet lidí. Oni kostel využívali, tak jsem si řekl: takhle to má vypadat, bylo to velké potěšení. Kostel byl taky hezky nasvětlený. Proto se nám tam velice líbilo. Když jsem byl v obecné škole, tak jsem v karlínském kostele ministroval, byl jsem tam tedy skoro jako doma. Když jel farář v létě na dovolenou, tak mi dal klíče a já jsem kostel odemykal, i zamykal. Byl jsem ještě kluk, přitom jsem měl velkou zodpovědnost za kostel. Takže jsem v kostele skoro vyrostl.
Foto: Vojtěch Hlávka, Člověk a Víra
Jak jste se dostal ke studiu kněžství? Kdo vám k němu pomohl?
Myslím si, že mi k tomu pomohl sám Pán Bůh, nebo řekněme Duch svatý. To se snad ani naplánovat nedá. Jednou starší, hodná paní v mé přítomnosti řekla: chlapci, to je škoda, že u nás v kostele taková slavnost jen tak nebude. Novokněz, p. Nekolný tam totiž měl primici, myslím v roce 1963. V tu chvíli jsem si sám řekl: a proč ne, třeba bych to taky mohl zkusit, když by mě přijali. Vzpomínky na Litoměřice, kde jsem studoval, mám každopádně hezké. Některé věci sice mohly být jinak, ale i tak, jak se staly, to bylo dobré. Na prvním místě bych připomněl rektora Josefa Poula. Škoda, že jsme mu nebyli schopní víc vycházet vstříc, mladý člověk si často v něčem postaví hlavu. Josef Knödl byl naším spirituálem na takzvané trojce, aspoň v tom prvním ročníku. Hlavním spirituálem byl ale otec Josef Hermach, to byl opravdu šikovný kněz, od kterého jsme mohli hodně načerpat.
Co vás později zlákalo na salesiánech?
To je úplně jiná kapitola. Když jsem byl v semináři, tam žádné řehole nesměly existovat, všechno bylo zakázané. Když jsem byl kaplanem na Svaté Hoře, přišel jsem o státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti. Byl jsem diecézním knězem pražské diecéze, a krajský církevní tajemník Semínko mi řekl, že mě považuje za nepřítele Sovětského svazu a pracujícího lidu a zkrátka mi státní souhlas odebral. Dnes bych řekl, že jsem o něj přišel v pravý čas. Protože salesiáni, ke kterým jsem se hlásil a prosil je, aby mě vzali mezi sebe, mi řekli: samo nebe nám to seslalo. Uvidíš. Každý víkend jsem měl od té doby volný, mohl jsem jezdit po světě. Umýval jsem totiž na Václavském náměstí výkladní skříně. Mělo to svoje výhody. Pobyt s mládeží na chaloupkách hlavně v létě, to byla právě podstata mé činnosti. Pan inspektor, jinak provinciál se jmenoval Josef Míša, byl to borec a řekl mi: já bych ti neradil, aby ses stal salesiánem. Ale ptal se na mě druhých, mladých salesiánů a oni řekli, že by nebylo špatné, abych se stal salesiánem. Přijali mě, bylo to v září, sliby se prováděly tajně na venkovské faře. Po složeném slibu se podepsaly určité papíry, a ty se vzápětí nechaly shořet nad svíčkou. Vše bylo tajné, jenom mezi přítomnými salesiány.
Zlom přišel 17. listopadu 1989. Těsně předtím byla svatořečena svatá Anežka a říkalo se, že až k tomu dojde, dostane se svoboda českému národu. To se stalo. Jaký to pro vás byl rozdíl, co jste najednou mohl dělat?
Najednou se dalo dělat všechno. To jsem už měl státní souhlas zpátky a byl jsem farářem ve Starém Sedlišti na Tachovsku v západních Čechách. Na Letenskou pláň jsem nemohl, ale pustil jsem si televizi a jenom zíral, co se děje. Bylo mi jasné, že se situace mění a nové možnosti se otevírají.
Tak to jste už mohl působit jako salesián?
Samozřejmě, když šlo o chaloupky, tak jsem působil jako salesián. Bylo to tajné a jakmile přišel rok 1989, tak mi řekl vikář Benno Beneš, že musíme jít zpátky do komunit. Opustil jsem tedy Staré Sedliště a nastoupil jsem v pražských Kobylisích mezi bratry salesiány a učili jsme se žít spolu. Nebyla to žádná maličkost. Do té doby jsme byli roztroušeni různě po světě, po farách a tak.
Jaké bylo působení v Kobylisích? Museli jste tam vše upravovat?
Ano, ale postupně. Byl totiž problém, abychom u svaté Terezičky mohli vůbec působit. Byla tam škola pro děti s vadami řeči. Tak jsme do těch Kobylis mohli i nemohli jít zároveň. Napřed nám vrátili Salesiánské divadlo, k tomu patřilo určité příslušenství, takže čtyři až pět bratrů nás tam mohlo bydlet. Někteří ještě bydleli v paneláku, ale i to přišlo tak, že se nám vrací možnost být spolu. Přitom např. napsala Večerní Praha, že salesiáni vyhazují děti ze školy s vadami řeči. Museli jsme jim tedy obstarat jinou školu, lepší. Naráželi jsme na další různé problémy, byla to otázka dvou nebo tří let. Nebylo to jednoduché.
Foto: Vojtěch Janovič
Kdy a jak jste se stal biskupem?
Napřed jsem se stal spirituálem v Arcibiskupském semináři. Arcibiskup Miloslav Vlk totiž někoho sháněl a náš provinciál mu řekl: co kdyby tam chtěl jít Karel Herbst? Mně se moc nechtělo, ale když si to přál arcibiskup, tak jsem tam šel na záskok, prý aspoň na rok. Když už jsem tam byl třetí rok, tak už jsem řemeslu spirituála začal rozumět. Věděl jsem, jak naslouchat bohoslovcům, jak je doprovázet. V tu dobu měli salesiáni nového provinciála, Jana Komárka a ten mi řekl, že mě potřebuje v komunitě ve Fryštáku u Zlína. Řekl jsem: dobře, půjdu tam, ale uvidíš, že mě pan arcibiskup jen tak nepustí. Provinciál ale řekl, že mě pustí, že si umí taky bouchnout do stolu. Nakonec se setkali a Komárek „tlačil na pilu“, tak mě pustili ze semináře a stěhoval jsem se do Fryštáku. Fryšták byl prvním místem kde před válkou salesiáni začínali. Myslel jsem, že tam budu až do důchodu, jenomže uplynul rok a půl a najednou mi volali z Prahy z nunciatury. Pan nuncius Ender si přál, abych v Praze dělal pomocného biskupa, svatý Otec si to prý přeje atd. Řekl jsem, že se nechci stát biskupem, že je to na mě hodně a nemám na to vzdělání. Řekl mi tedy: dobře, ale přijďte mi to vaše „ne“ do Prahy vysvětlit. Čekáme vás v pondělí v 16 hodin. Mohl jsem mu říct, že nepřijedu, ale ze slušnosti a poslušnosti jsem se do Prahy vydal. Samozřejmě mě tam přemluvili. O půl páté tam byl i Miloslav Vlk a řekl: to víš, nikdo z nás nemá to potřebné vzdělání, ale já bych si to přál, tak kývni. To byl rok 2002, kdy jsem se v dubnu stal pomocným biskupem v Praze. To byly takové změny a zkoušky.
Jaký máte názor na nynější působení církve v Čechách?
Mám velice pozitivní názor. Někteří lidé vyčítají církvi, že neumí vyjít vstříc lidem této doby, zvláště dnešní mládeži. Já to vidím očima farářů, z nichž někteří jsou ve středním věku, jiní i v tom pozdějším. Zázraky se od nich čekat nedají, to je pravda. Ale jak jsem mluvil o Miroslavu Cúthovi, jemu povodeň z roku 2002 vyplavila kostel a díky tomu byly „povodňové“ peníze, tak se tam postavilo lešení, kostel se opravil, udělala nová střecha. Mnozí kněží fungovali tak, že dělali, co mohli. Často spolu s farníky. Pro církev byla největší změna v tom, že už nebyli žádní církevní tajemníci, kteří by vás pořád klepali přes prsty a stále kontrolovali. Byla tu nová doba, taky svoboda, na kterou jsme si museli zvyknout. Museli jsme se učit v ní žít. Někteří byli hned jako ryba ve vodě, zatímco někteří byli pořád opatrní. Bylo to ale Boží požehnání pro církev. Já jsem si například myslel, že se toho nikdy nedožiju a vidíte, stalo se to. Starší lidé ale vyrostli v minulé době. Komunisti v ní byli zvyklí církev pronásledovat, vždy byli naladění proticírkevně. I když přišel rok 1989, v těch lidech to zůstalo. Měli nám vrátit i nějaký majetek, nechtělo se jim ale a ty tahanice jsou přítomné dodnes, ale není to to podstatné. Nová doba přinesla nové možnosti a tu a tam se najde kněz, nebo někteří lidé, kteří umí využít nabízenou příležitost.
Foto: Anička Guthrie, Člověk a Víra
Co říkáte na církevní synodu a obecně na papeže Františka?
Na synodu si netroufám nic moc říkat, protože jaké bude její ovoce, to se teprve uvidí. Zvláště za rok, kdy se ti „synodálové“ mají sejít a nějak synodu zakončit. Uvidíme. Na papeže Františka se dívám velice pozitivně. Jsou tady ale i složité věci. Za prvé je vysokého věku, není úplně zdravý, nakonec ho vozí na vozíku. František to tedy nemá vůbec lehké. Někteří, co jsou v církvi víc doprava, ho velice kritizují a mají mu za zlé spoustu věcí. Jiní zase mají radost, že máme Františka, který je naladěný pozitivně. Některým připomíná papeže Jana XXIII. z minulého století. Já mu držím palce a myslím si, že salesiáni jako celek mu taky fandí. Ale pohled na Františka není pro všechny jednoznačný. Podle mě by mu všichni měli fandit, protože je papež a udává tón. Doba s sebou ale nese i to, že mnozí, kteří chtějí kritizovat, kritizují a napadají přitom nejenom papeže. I ve společnosti vnímáme tu neschopnost domluvit se. Když se dívám na záběry z Poslanecké sněmovny, tak vidím, jak může být neochota k domluvě křiklavá a zásadní. Položíte-li otázku některým, jestli vidí na současné vládě něco dobrého, řeknou vám, že absolutně nic. Všechno je pro ně špatně a myslí si zřejmě, že až pokud budou u moci, že všechno budou dělat lépe a více pro lidi. Ono to ale není tak jednoduché, jak lidem dobře sloužit. Více by nám slušelo, kdybychom k sobě byli navzájem tolerantní a uměli si naslouchat, dokázali vyjít vstříc i sousedovi. Někdy to řeší chlapi u piva v hospodě, někdy se to řeší na té nejvyšší úrovni. Dobré snad je, že máme nového prezidenta, protože předtím to někdy bylo až k popukání, jaké jsme to měli trápení. Připomínám taky v této souvislosti, že poměrně nedávno zemřel Karel Schwarzenberg, který byl kdysi prezidentův protikandidát. Škoda, že nebyl zvolen.
Co vám dělá radost mezi křesťany?
Radost mi dělají hlavně lidé, i mladí. Kdysi mi vadilo, že všude, kam jsem přijel, jsem byl jako cizinec. Dnes je tomu jinak. Všechny farnosti mám několikrát navštívené, všude jsou lidi pozitivně nastavení. Kvůli Pánu Ježíši přicházejí, protože pomoc shůry potřebuje každý hříšník. Je to situace povzbudivá, aspoň tedy pro mě. Někteří by chtěli zázraky, ale já je zřejmě dělat neumím. Ale umím ocenit tu snahu a dobrou vůli lidí, když jí mají. Je důležité říct, že je dobré, když se drží Pána Ježíše a dávají ho ve svém životě na první místo.
Foto: Lucie Horníková, Člověk a Víra
Jednou z aktivit, nad kterou máte v církvi patronát, je Mariina legie. Jak se vám to líbí?
Když umřel pan biskup Škarvada, přišli za mnou někteří, jestli bych pana biskupa nechtěl nahradit. Nevěděl jsem, co by to mělo obnášet. Jsem přeci salesián, mně byla vlastní spiritualita salesiánská. Spiritualita Mariiny legie, to je svatý Ludvík z Montfortu, tedy něco trošičku jiného. Jde o lidi, kteří objevili Franka Duffa, zakladatele legie z Irska. Od něj přišla legie do Rakouska, a přes ně až sem, do Česka. Pravidelně se u mne scházejí jednou za měsíc a chtějí, abych je něčím povzbudil a abychom společně slavili Eucharistii. Modlíme se růženec a prosíme o jediné, aby Bůh ve své dobrotě oslovil bratry a sestry a aby v srdcích mnoha lidí zahořela touha po Božím království. Jsou to dobří lidé. Vědí, že jejich možnosti a schopnosti jsou omezené, proto svěřují svou práci pomoci Matky Boží Panny Marie, a proto se Legie nazývá Mariina. Občas objevíte lidi, kteří chtějí být Pánu Ježíši blíž. Apoštolská práce členů Mariiny Legie je náročná a stojí je hodně sil. Někteří viditelně stárnou a najednou mají osmdesát let a chtěli by za sebou vidět zástupy těch mladších a ono to tak snadno nejde. Říkává se: co tě nezabije, to tě posílí, snad to platí také o apoštolátu těchto apoštolů.
Takže děkuji za rozhovor a všechno nejlepší k osmdesátým narozeninám.
David Ašenbril
Převzato z Christnet.eu