Ve dnech 13. a 14. dubna si připomínáme násilné vyhnání řeholníků z jejich klášterů a domů komunistickou totalitní mocí (tzv. Akce K). Svědectví o zlomové noci v roce 1950, která pro salesiány znamenala konec jejich slibně rozjetého díla v Československu, zapsal tehdy mladý salesián Karel Divoš. Dlouhých 40 let salesiáni nemohli oficiálně existovat a pracovat s mládeží pod pohrůžkou vězení, přesto skrytě pokračovali ve svém povolání.
„V roce 1950, tu noc ze 13. na 14. dubna, jsem odjížděl z Fryštáku poslední. Když nás tu noc tak nepříjemně vzbudili, sehnali nás do jídelny a tam slavnostně vyhlásili, že nás musí chránit před zlobou lidí. Tehdy jeden poskok přinesl pistoli, že se našla. Všichni jsme se začali smát, byla z divadelní šatny. Měl jsem ji náhodou u sebe, už ani nevím proč. Likvidátor se mne zeptal: ‚A opravdovou nemáte?‘ Odpověděl jsem: ‚Leda že by jste ji chtěli najít!‘ On odpověděl: ‚Nemáme zájem!‘ Pak se šli všichni balit. U P. Ignáce Stuchlého bděl poslední klerik Štěpán Rajsigl. Oznámil jsem donu Stuchlému naši likvidaci. Zůstal klidný. Asi si připomněl, že mu don Rua prý tento konec jeho díla u nás předpověděl. Když se všichni sbalili, rozdával jsem v kapli svaté přijímání, řekl bych plnými hrstmi, protože ráno jsem konsekroval plnou ciboř. Ale stejně jsem ji nestačil vyprázdnit. Nechal jsem ji ve svatostánku, kde byla i malá barokní monstrance.
Pak jsem se optal likvidátora, co bude s P. Stuchlým. Řekl mi, že ho odvezou k sestřičkám do Zlína. Když všichni odjeli, začala prohlídka celého domu. To byla asi taková formalita. Co zabavovali, to jsem jim podepsal. Před šestou hodinou jsem se šel rozloučit s donem Stuchlým a řekl jsem mu, že ho odvezou k sestřičkám.
Když jsem vycházel z ústavu, před farou u Januškovy zahrady bylo několik babek, které chodily každý den do naší kaple na šestou. Pokynul jsem jim a byl jsem odvážen do Hradiště, kde zatím byli shromážděni všichni představení klášterů z tehdejšího gottwaldovského kraje. Byl tam i P. Antonín Hrobař, kterého přivezli z domu, kde byl u nemocného otce. Když přivezli mne, odvezli ho za ostatními do Oseku.
Paní Adéla Unzeitigová, sestra P. Frelicha, mi později vyprávěla, že tu noc měli hasiči schůzi pod ústavem. Když se po půlnoci rozcházeli, viděli přijíždět autobusy s esenbákama, kteří ještě za jízdy vyskakovali a „ztečí“ zdolávali zídku zahrady a obkličovali ústav. Když potom viděli, oč se jedná, podřimovali na chodbách na zavazadlech, které zůstaly v ústavě. Byli až odněkud od Jihlavy, nevěděli předem oč jde, dostali pouze rozkaz zdolat nepřítele.
Ráno přivezli do Fryštáku P. Pijáka, který byl kaplanem ve Štípě. Zůstal už ve Fryštáku jako administrátor. Později mi vyprávěl, jak přenesl monstranci i ciboř z kaple do kostela.“
Smutná statistika
- Celkem bylo v tomto období odsouzeno a uvězněno 50 spolubratří.
- Celkový počet let podle vynesených rozsudků činí 244 let.
- Skutečný pobyt ve vězeních činil celkem 170 let.
- Většina byla propuštěna dříve na amnestii v roce 1960 nebo 1962. Poslední z odsouzených v padesátých letech byl propuštěn v roce 1965.
- V období normalizace byli souzeni a vězněni dva spolubratři. Úhrnný počet byl 2 roky a 8 měsíců.
- V celé ČSR bylo přepadeno 219 klášterů, vyhnáno 2376 řeholníků, zničeno nespočet knih a uměleckých děl.
Během jedné noci byli téměř všichni řeholníci a řeholnice ze svých klášterů vyhnáni, vyvezeni jinam. V noci ze 13. na 14. dubna 1950 řeholní bratři (Akce K kláštery), z 27. na 28. září pak sestry (Akce Ř). I tehdy, stejně jako dnes, se jednalo o bezprecedentní situaci, i když se nedá říct, že se nikdy v dějinách nic podobného nestalo.
Zde si můžete přečíst zprávu Státní bezpečnosti o vyklízení kláštera salesiánů ve Fryštáku
Vladimír Kopřiva
