Skip to main content

SADBA navštívila nejzazší kouty Afriky

By 12. 5. 20223 června, 2022Fotogalerie, Misie, Novinky, Reportáže, Slider, Top
Třítýdenní cesta vedoucí přes tři země s nespočtem řek, hor a údolí, plná policejních a hraničních kontrol, návštěv, domluv, poznávání se s tamějšími salesiány a jejich díly, s kulturou, jídlem a občas i se zvířaty (což byla spíše setkání nechtěná). Nějak takto by se dalo shrnout africké putování české salesiánské misijní organizace SADBA. Ředitel Sadby Jarda Fogl, vedoucí dobrovolníků Helena Janíková a bývalá dobrovolnice Klára Sobotková navštívili salesiánská díla v Zambii, Kongu a Tanzanii, kam vysílají dobrovolníky projektu Adopce nablízko.

Majda, Králka a Popopo

Název této kapitoly nepochází z Disnyeho dílny, jak by se mohlo zdát. Jsou to jen lehce upravená jména dobrovolníků, kteří právě slouží v Zambii a které jsme na naší cestě navštívili. Kolem silnice stojí malé domky a lidé, kteří prodávají to, co vypěstovali, školáci jdou v uniformách do školy, lidé jedou na kolech do práce. Zambijské slunce vyšlo již před šestou ranní, a tak je kolem cesty čilý ruch. Jsme v Zambii osmý den a ranní (nebo spíše celodenní) ruch nás už tolik nepřekvapuje.

Během šesti dnů, které jsme s dobrovolníky strávili, jsme absolvovali například dopolední výuku ve školce, která vznikla právě díky nim. Holky mají každá svou třídu s kupou dětí a zaučují další dvě mladé ženy z vesnice, které po odjezdu bývalých dobrovolnic Majdy a Klárky budou mít školku na starosti. Pavel vede mezitím kurzy pro maminky těchto dětí a učí je, jak správně sázet a pěstovat různé plodiny, které pak mohou prodávat na trhu a mít tak aspoň nějaký příjem.

Odpoledne dobrovolníci otvírají oratoř. Už kolem oběda slyšíme úpěnlivé prosby dětí a mladých, aby mohli dovnitř. Majda, Králka i Popopo zní ze všech stran, děti je znají a přichází za nimi. Vzpomínají také na bývalé dobrovolníky: Ondru, Ester i Matěje, kteří zde působili. Při cestě vesnicí si prozpěvují písničky, které je učila Ester ve sboru a ostatní lidé se přidávají. A my vidíme, jak velký smysl dobrovolnická služba má. Děti se umí představit, zajímají se o druhé, společně se modlí, hrají hry, ví, kdy dojít do oratoře, ve školce si vybarvují a stříhají, učí se anglicky, ví, že je dobrovolníci vyslechnou, ošetří rozbité koleno, a že jsou tu pro ně. Jsou to střípky, které se jim jednou poskládají, a pochopí, že ve škole, v práci i v životě to budou mít jednodušší.

Dobrovolníci také připravují každou sobotu program pro středoškoláky zemědělské školy, která se nachází v Lufubu. Velký úspěch měla modlitba Taizé, dobrovolníci očekávali jen pár studentů, ale oni přišli téměř všichni a aktivně se zapojovali do modliteb.

Jsou to malé radosti, ze kterých se skládá jejich služba a jednou z nich je i František Radecki, český misionář, ředitel technické školy v nedalekém Kazembe. Pro dobrovolníky je velkou oporou. Nás provedl po škole i internátu a vyrazil s námi na výlet k vodopádům. Slunce na zambijském nebi už se mezitím vyhouplo výš a začíná připalovat. Směřujeme blíže k hranicím s DR Kongo. Přibývá policejních hlídek i kontrol. A to prý ještě nic není… máme se do Konga na co těšit. Po návštěvě Konga nás ještě čeká Tanzanie, kde také sloužili naši dobrovolníci, ale o tom zase příště….

V zemi, kde je možné všechno

Nekonečná kolona, jízda v protisměru, všudypřítomné úplatky a silnice horší než D1 – vítejte v Kongu. Blížíme se k hranicím Konga, už několik kilometrů jedeme v protisměru, občas se vyhneme protijedoucím kamionům. V našem směru je totiž silnice zablokovaná kamiony. Čekají zde někdy i týden, aby se dostali přes hranice ze Zambie do Konga. My naštěstí v koloně čekat nemusíme. Hraniční kontrola je ale „výživná“ i pro ty, kteří do země, kde je možné všechno putují pěšky nebo osobním autem. Na hranicích jsme strávili asi čtyři hodiny (víza už jsme měli vyřízené z ambasády v Praze, takže jsme potřebovali jen razítko, že jsme do země přišli).

Celkový souhrn úplatků na hranicích činil:
  • 40 dolarů
  • lahvička slivovice
  • posvěcená medailka pražského jezulátka

Už když jsme ke Kongu přijížděli všimli jsme si výrazných rozdílů. Silnice jsou o poznání horší, všude jsou odpadky a spousta lidí. Když jsme v noci projížděli městem Lubumbashi lidé nám otvírali okýnka u auta a chtěli po nás peníze. V Bakanja Centre, kde jsme byli ubytovaní, ale vládla pohoda. O poznání živěji bylo ráno. Už před šestou ranní začali kluci, kteří zde bydlí, uklízet a u toho si prozpěvovat. Vzbudili tím kohouty, kteří je ve zpěvu doplňovali. A tak jsme se s mírnou neochotou opustili své vyhřáté postele i my.

Čekaly nás čtyři dny poznávání středisek pro děti ulice. Bakanja Ville je první záchytné místo. Může sem přijít kdokoliv. Dveře jsou otevřené, kluci si mohou zahrát hry, vyprat prádlo, vysprchovat se. Mohou zde zůstat a vyměnit ulici za místo přijetí. Pokud zvládnou delší pobyt zde, mohou přejít do Bakanja Centre. Zde je základní škola a pevný řád, který kluky drží. Pro starší je ještě středisko Magone, kde zakladatel tohoto vzdělávacího systému otec Eric otvírá různé kurzy pro mladé, aby získali i praktické vzdělání (kuchaři, ševci, zahradníci, automechanici).

S otcem Ericem jsme se vydali i do ulic. Ne na pohodovou procházku městem, ale na místa, kde tráví své dny děti ulice. Mladí lidé různého věku a každý měl u sebe láhev s lepidlem, to nejvzácnější, co mají. Když nás uviděli, běželi za námi a láhve nám nabízeli. Chtěli od nás peníze na jídlo. Když je chtěli po otci Ericovi, nabídl jim jen svou prázdnou ruku. Pro každého měl ale vlídné slovo a nabídku života v centru. Života bez strachu, s jistotou každodenního jídla, vzdělání, přijetí. Mnozí to dřív již zkoušeli, ale nedopadlo to. Tak je Eric zval znovu. Každého zvlášť, osobně. Dělá to tak už několik desítek let. Neúnavně buduje DOMOV pro ty, které nikdo nezná, o které se nikdo nezajímá.

V Lubumbashi jsou také střediska pro děvčata, ale v jiné části města. Jsme rádi, že můžeme  podporovat Bakanja Centre – domov pro děti ulice. Naši dobrovolníci jsou zde známí a všichni si je velmi dobře pomatují a povídají nám příběhy, které společně zažili. Díky darům se může krůček po krůčku zlepšovat život těchto kluků.

Vítejte v Karibu

Poslední část afrického putování zavedla naše cestovatele do Tanzanie. Přílet na letiště v Dar es Salam byl opravdu šok. Nejen že po nás nikdo nic nechtěl a zaměstnanci letiště nám spíš pomáhali, ale také zde bylo o poznání tepleji než v Kongu. Pobřeží Indického oceánu bylo zahalené ve tmě a měsíc se na nás vyloženě usmíval (u rovníku totiž leží a když dorůstá nebo couvá nevytváří naše známá písmena C nebo D, ale spíš misečku nebo pokličku).

Klárku jsme zanechali svému osudu v Kongu a nás se se ujali v provinciálním domě. Salesiáni nás provedli místní střední školou. Spadly nám brady, když jsme viděli dívky, jak rozebírají motor, svařují železné pláty nebo pracují na pile. Kluci zase usedali za šicí stroje a šili skautské košile. Stereotypy zde rozhodně dostávají na frak. Byli jsme zde v době zkoušek. Všichni žáci z v 10hodin usedli do lavic ve velké hale a vypracovávali testy. Soustředění by se dalo krájet.

My jsme studenty nechali svému osudu a pokračovali dál. Na severu Tanzanie v malé vesničce Didia totiž zrovna slouží tři dobrovolníci ze Slovenska. Je to místo, kde už byli i čtyři naši dobrovolníci, a tak jsme i my chtěli poznat jak samotné místo, tak také salesiány, pracovníky a žáky.

V Didii vládl pevný režim. Budíček v 5:45, modlitba, mše, snídaně, příprava do školy, škola, sport, sprcha, příprava do školy, večeře, příprava do školy a ve 22:00 večerka. Studenti jsou od rána do noci v jednom kole. V sobotu jezdí pracovat na farmu a v neděli mají po obědě více volna na sport a film. Domů se dostanou někteří jen jednou za rok. Jejich rodiny nemají peníze na to, aby jim koupili jízdenku, nebo aby doma o týdenních prázdninách živili další dítě. I ti nejmenší (žáci 1.třídy) proto zůstávají ve škole i po zkouškách. Dobrovolníci zde plní různé role. Jsou kamarády, parťáky, někdy trochu maminkami. Jsou s žáky o přestávkách, při přípravě do školy, doplňují volejbalové týmy, ošetřují rozbitá kolena. Pro místo jsou možná postradatelní, ale pro žáky rozhodně ne.

Helena Janíková

SADBA.org