3/2022 VDB
Nemocniční areál je velkým parkem. Vítr prohání listí pod vzrostlými stromy a já jdu na tajemnou schůzku s Maruškou, která je členkou Sekulárního institutu Volontarií Dona Boska. Domluva nebyla přímočará, protože volontarie žijí ve skrytosti. Zpravidla ani ti nejbližší o nich neví, že patří do společenství zasvěcených žen.
Oslovil jsem je prostřednictvím salesiána, který je jejich asistentem a volontarie se mezi sebou domluvily, že přistoupí na rozhovor do Salesiánského magazínu. Znám jen křestní jméno, telefonní číslo a místo předem domluvené schůzky – jedna z nemocničních budov – kam mě po telefonu nasměroval přátelský a veselý ženský hlas. Zvědavost ve mně vyvolává mnoho otázek: „Kdo jsou ony volontarie? K čemu tolik tajností? Kdo se skrývá za veselým hlasem?“
A tady už je, Maruška, aby mě vysvobodila z mých otázek. Vede mě do kanceláře, sedáme si do křesel. „Dáte si kafe? Nebo čaj? Z oběda mi zbyl štrůdl. Budeme si tykat, jak je to v salesiánské rodině zvykem?“ Rychle padají zábrany a já se začínám vyptávat.
Chceme být plně ve světě
Začínáme pěkně od začátku. Maruška mě na chvíli přenáší o sto let zpátky do roku 1917, kdy za Donem Filipem Rinaldim, třetím nástupcem Dona Boska, přišla skupinka dívek, které chtěly plně patřit Bohu, a přitom neodcházet do kláštera, ale žít ve světě. Rinaldi se jim začal věnovat, a tak vzniklo první společenství. Už tehdy je vyzýval: „Nikomu neříkejte, co zraje ve vašem srdci.“ První volontarie složily sliby o dva roky později, ale uplynulo ještě mnoho let, přišlo mnoho událostí a zvratů, než církev oficiálně uznala sekulární instituty jako formu zasvěcení Bohu. „Na myšlence sekulárních institutů je podstatné to, že lidé se chtěli zcela zasvětit Bohu a přitom zůstat tam, kde jsou, a působit v tom prostředí, kde se pohybují. Nevyčleňovat se z něho a žít mezi lidmi. Proto je u mnoha sekulárních institutů skrytost jako hodnota. Neříkáme to lidem kolem sebe z toho důvodu, aby k nám už předem nepřistupovali s nějakými předsudky. Je to hlavně z důvodu apoštolátu,“ vysvětluje mi Maruška. V Česku první společenství volontarií vzniklo v roce 1967. Institut se postupně rozšířil do celého světa. Nyní jich je kolem 1200, v Česku kolem 50, početné zastoupení mají v Itálii, na Slovensku, v Jižní Americe a stále jich přibývá také v Africe.
Institut volontarií má tři základní rozměry: zasvěcení, salesiánskost, sekulárnost. „Odevzdáváme svůj život Bohu, který si nás zasvětil. Salesiánskost znamená, že žijeme salesiánským duchem a jsme součástí salesiánské rodiny. K tomu patří i starost o mládež, o povolání, o chudé lidi, o misie, ale také rodinný duch, optimismus, pracovitost, mateřské srdce, důvěra k Panně Marii Pomocnici, láska k papeži. Sekulárnost znamená, že žijeme ve světě a svět vnímáme jako přednostní místo našeho poslání. To je to místo, kde máme žít. Nemáme se angažovat především v církvi, ale hlavně ve světě. Snažíme se být nadšené pro Krista, ale stejně tak nadšené pro svět,“ popisuje Maruška.
Život volontarie je vlastně běžným životem křesťanky, která to s Bohem myslí vážně. Na první pohled se nijak neodlišují od ostatních, už jejich zakladatel jim doporučoval, aby se oblékaly tak, jak to je běžné v jejich sociálním prostředí. Jedinečné na volontariích je to, že se zasvětily Bohu, složily slib čistoty, chudoby a poslušnosti. Tedy nejsou provdané, nevynikají v utrácení peněz, snaží se následovat Boží vedení a o svých volbách se radí se svou zodpovědnou. O svém zasvěcení nemluví. Sdílí ho jen mezi sebou. „Není důležité, aby se o nás vědělo, že jsme zasvěcené, důležité je, jaké jsme. Tím na lidi působíme. Já jsem ráda, že žijeme naše zasvěcení ve skrytosti i proto, že nechci být v církvi nějak privilegovanou osobou,“ vysvětluje mi Maruška.
Sázíme na to, co z nás vyzařuje
Volontarie často pracují s mládeží, ale není to pravidlo. „Tím, že máme salesiánské charisma, měly bychom toužit po kontaktu s mladými, působit na ně, setkávat se s nimi. U nás bylo více zdravotnic, protože za totality jsme většinou nemohly učit nebo působit jako vychovatelky,“ říká Maruška s tím, že to byl i její případ a dodává, že volontarie můžou dělat v podstatě cokoliv, nejsou vázané ke konkrétní profesi a když vstoupí do Institutu, zpravidla nemění práci.
Důležitým rozměrem života každé volontarie je také apoštolát. Snaží se, aby sám jejich život byl svědectvím a práci si zpravidla hledají mimo církevní prostředí, kde může být jejich svědectví o to silnější. Maruška je aktivní ve farnosti, ale i tam jsou pro ni důležité akce zaměřené na nevěřící nebo hledající. „Posláním každého křesťana je evangelizovat, a to především ty, kteří toho o Pánu Bohu moc neví. Sázíme na to, že na lidi působí to, co z nás vyzařuje. Jsem přesvědčená o tom, že pokud žiju s Bohem v úzkém spojení a snažím se mu dávat co největší prostor ve svém životě, pak on může skrze mě působit na lidi,“ říká Maruška, ale dodává, že často nejsou výsledky jejich apoštolátu vidět, protože je to něco nehmatatelného, co se nedá vyčíslit, co zůstane skryto v lidech, se kterými se setkaly. I to je určitá forma chudoby volontarií. Nemají společné projekty, jako třeba salesiáni střediska mládeže, nebo salesiánky školy.
Postupně začínám přicházet na kloub tomu, proč volontarie žijí ve skrytosti a nikomu o svém zasvěcení neříkají, ale ne všichni tomu porozumí. Svobodná žena, která se nechce vdát, ani odejít do kláštera, se může setkat v církvi i s odsouzením. „Bereme to jako součást naší chudoby. Náš způsob života může přinášet nepochopení, ale jsme přesvědčené, že skrytost je pro nás důležitou hodnotou,“ říká Maruška a vysvětluje mi, že řada lidí vnímá, že nějakým způsobem darovaly svůj život, ať už společnosti, církvi nebo Bohu. Vidí to na jejich aktivním životě pro druhé.
Když jsou sestry spolu
Volontarie často bydlí samy a samota je jedno z témat, na které přijde v našem rozhovoru řeč. „Náš způsob života je spojen s určitou formou samoty a někdy to na člověka dolehne, že je doma sám. Stačí mi Pán Bůh, ale na něho si nemůžu sáhnout,“ říká Maruška, ale dodává, že je introvertka a beztak má kolem sebe stále spoustu lidí, takže je ráda, když si může večer doma v soukromí oddechnout. Navíc má své sestry volontarie, se kterými se pravidelně setkává a s některými také jezdí na výlety nebo dovolené.
Každá volontarie patří do určité skupiny, v jejímž čele stojí zodpovědná. Schází se jednou za měsíc na celý víkend, aby společně prožily duchovní obnovu a sdílely, jak jednotlivé sestry prožívají své zasvěcení. „Každá prožívá své poslání sama, tam, kde je. I proto se setkáváme, abychom se viděly, povzbudily se, společně slavily. V neděli máme formační setkání s tématem na každý měsíc, které se dotýká našeho poslání. Chceme se formovat, rozvíjet se a společně poznávat, kam nás Bůh vede,“ vykládá Maruška. Každá skupina má také svého asistenta – salesiánského kněze, který je jí k dispozici a na setkání slouží mši, zpovídá a podílí se na formaci. Jednotlivé skupiny volontarií (v Česku jich je pět), jsou společně sdruženy do oblasti, která zpravidla pokrývá určitou zemi a vede ji oblastní zodpovědná s oblastní radou. Celá oblast se sejde párkrát do roka na oblastním nebo slibovém setkání. Všechny oblasti dohromady tvoří Institut Volontarií Dona Boska, který má hlavní zodpovědnou a ústřední radu volené jednou za šest let generálním shromážděním.
„Tenkrát mi zahořelo srdce“
Marušce končí směna, a tak se zvedáme a jdeme nemocničním areálem pod velikými stromy. Fouká vítr, větvemi prosvítá modrá obloha a Maruška mluví o tom, co jí dělá v životě radost: „Často mi dělá radost modlitba, adorace, ráda chodím do kostela. Z běžných věcí mi hodně dělá radost příroda. Cestou z práce a do práce mám radost z našeho parku, v každém ročním období je tu krásně. Mám radost z malých věcí, když se mi něco podaří. Mám radost z dobrých vztahů, když se překoná nějaký počínající konflikt. Pořád mám spoustu důvodů k radosti.“
Jdeme k Marušce domů. Malý byt je tak akorát velký pro jednoho, ale je v něm dost místa i pro návštěvu nebo setkání sester volontarií. Posadím se na pohovku a přecházím do osobnější roviny: „Pověz mi o svém dětství, co tě formovalo…“ „Velká rodina, silně věřící rodiče, jejich statečný postoj k totalitnímu režimu… Docela brzo jsem vnímala, že mě Pán Bůh k sobě táhne, už třeba v deseti letech. Ráda jsem chodila do kostela, což u dětí není úplně běžné,“ říká Maruška. Za totality se rodiče seznámili se salesiány, a tak se Maruška dostala na chaloupky a později na kurz pro vedoucí salesiánských táborů. „Měli jsme dost intenzivní duchovní formaci. Probírali jsme katechismus a objevovali salesiánskou spiritualitu. Hodně jsem to tam nasála a od začátku se mi na chaloupkách moc líbilo. V šestnácti letech jsem se na duchovních cvičeních dověděla, že existují volontarie a tenkrát mi pro to zahořelo srdce,“ vzpomíná Maruška.
Každý den hledám, co po mně Bůh chce právě dnes
O volontariích se mladá dívka nejčastěji dozví od salesiánů. Proto je dobré, když o nich salesiáni vědí, protože mladé ženě přemýšlející o povolání můžou nabídnout i tuto cestu. Pokud se pro ni rozhodne, nastoupí do aspirantátu, kde se jí věnuje formátorka a pomáhá jí rozlišovat, jestli ji Bůh volá k tomuto způsobu života. Jinak ale navenek žije dál jako doposud. „Každá zodpovídáme sama za sebe. Nekontroluje nás představená nebo novicmistrová. Jednou či víckrát za měsíc se sejdeme, důležité kroky konzultujeme se svou formátorkou či zodpovědnou, ale každodenní rozhodování je na mé zodpovědnosti. Proto je hodně důležitá dobrá formace, jejíž součástí je i pravidelný rozhovor s formátorkou o různých oblastech života…“ vysvětluje Maruška. Počáteční formace trvá přibližně deset let – předaspirantát jeden rok, aspirantát další tři roky, následně sestra skládá časné sliby, které během šesti let pravidelně obnovuje a poté složí věčné sliby. Maruška na začátku formace nastoupila na školu, a když se chystala na věčné sliby, už pracovala v nemocnici, kde je dodnes.
Musíme ukončit náš rozhovor. Maruška jde, jako každý den, na mši svatou a já jdu s ní. Když spěcháme ulicemi, pokládám jí ještě poslední otázku: „Co je na životě volontarie zásadní?“ Maruška po krátkém zamyšlení odpovídá: „Není důležité, kde jsme a co děláme, ale jaké jsme. V jednom našem dokumentu je napsané, že sám náš život je posláním. Jsme poslané na toto místo, mezi tyto lidi, abychom sem přinášely Krista a naplno žily to, co máme dělat právě tady a teď. Každý den stále znovu hledám, co po mně Bůh chce právě dnes.“
Jan Kvapil