Turínskými ulicemi se v dubnu netoulali darebáci, ale animátoři ze čtyř českých Salesiánských středisek.
Autobus nás vyzvedl ve středu večer v Praze. Cesta dlouhá přes 14 hodin nám docela utekla. Postaral se o to mimo jiné kvalitní playlist vrchního kytaristy.
V Itálii jsem se ubytovali na Colle Don Bosco, na místě, kde se Jeník Bosco narodil. Viděla jsem toho v životě hodně a jen tak něco mě neohromí. Bazilika, tyčící se nad prázdným prostranstvím na kopci mě ale okouzlovala pokaždé, když jsem se na ni podívala. Měli jsme ji celou skoro pro sebe. Možnost lehnout si před vstupní dveře během večerní modlitby, nebo dívat se na její kopuli při západu slunce… Slovo „silné“ je pro ten zážitek asi moc slabé.
Jan Bosco odtud chodil každý den několik kilometrů do školy do městečka Castelnuovo. Tuhle cestu jsme druhý den dopoledne podnikli také. Svítilo sluníčko a potkávali jsme dobré lidi, kteří nějak ovlivnili příběh Dona Boska. Celá pouť tak dostala další, osobnější rozměr a před očima se nám začal odvíjet příběh, o kterém mnozí z nás zatím jen četli, nebo slyšeli. Pro mě se jednalo o jeden z nejsilnějších momentů celé pouti. Přibližovalo to totiž Dona Boska jako člověka, ne jako postavu z knihy, nebo vzdáleného světce.
Po krátké prohlídce Castelnuova a kostela, následoval oběd před vinárnou. Doplnili jsme zásoby kvalitního italského vína, zejména odrůdy Barbera, ke které se váže příběh o uzdravení Dona Boska z nemoci, a pokračovali do města Chieri. Tady Jan Bosco studoval a prožíval důležitá přátelství. Podívali jsme se také na místo úmrtí Dominika Savia, městečko Mondonio. Uchvátilo mě svým klidem a překrásnými Italskými domečky, vystavěnými v kopci.
Sobotu jsme strávili v Turíně. A měli jsme ty nejlepší průvodce, salesiánské studenty. Potkali jsme se s nimi před katedrálou sv. Jana Křtitele, ve které je uloženo turínské plátno. Pokračovali jsme návštěvou kostela sv. Františka z Assisi, kde roku 1841 celé salesiánské dílo započalo. Mohli jsme se podívat do sakristie, kde se Bartoloměj Garelli potkal s Donem Boscem, i na dvorek, kde se v polovině devatenáctého století kolem mladého kněze Boska shromažďují první chlapci. Následoval kostel Panny Marie Utěšitelky.
Oběd a celé odpoledne jsme strávili na Valdoku. Celý komplex, který Salesiáni vybudovali je impozantní. Bylo hezké, jak každé nádvoří, dvůr, nebo náměstí obsadily děti a neúnavně kopaly do míče. Vidět, jak je odkaz Dona Bosca živý, mě hodně těšilo a těší. Odpoledne jsme navštívili muzeum Dona Bosca, baziliku Panny Marie, kostel sv. Františka Saleského, Pinardiho kapli, Oratoř (zahrát si volejbal na místě první salesiánské Oratoře byl velký zážitek), nebo obchůdek se suvenýry.
V bazilice Panny Marie jsou uloženy ostatky Dona Bosca. U jeho hrobu jsem děkovala Bohu za to, že nám Dona Bosca poslal. Za to, že díky němu můžu patřit do salesiánské rodiny. Myslím, že podobné myšlenky napadaly během celé pouti každého z nás.
Na podrobnější průzkum Turína jsme měli vyhrazenou neděli. Každý tedy vyrazil tam, kam ho srdce táhlo. Turín je krásné město, které dokáže v lecčems překvapit. V čem ale nepřekvapí je italská zmrzlina. Pokud doufáte, že si v Turíně dáte výbornou zmrzlinu, myslím, že nebudete zklamaní.
Poslední den naší pouti jsme zakončili mší svatou v kostele sv. Františka Saleského. Povečeřeli jsme výbornou italskou pizzu a vyrazili k domovu. Pizzy bylo tolik, že jsme ji měli ještě k půlnoční svačince někde v Rakousku a pak i v Praze k snídani. Loučení bylo ospalé, přeci jen, zážitků hodně, spánku málo… A taky se nám vlastně opouštět tu italskou pohodičku moc nechtělo.
Takhle bych mohla své vyprávění zakončit, ale ještě zbývá jedna velmi důležitá věc. Itálie je zemí gastronomie, a my jsme měli díky Gambimu a Pétě (třikrát sláva našim skvělým kuchařům!) možnost vyzkoušet vyhlášené Italské speciality. Každá večeře byla zážitkem. Podávaly se těstoviny, losos, rizoto, telecí, lasagne, saláty, špagety, kuře, polévky… A po večeři samozřejmě dezert. Poslední večer jsme pak ochutnávali i další známé italské speciality, jako mozzarellu, pesto, mortadelu, sýry, prosciutto a tak dále. No, zkrátka jsme se vůbec neměli špatně.
Díky moc všem za tenhle zážitek, budu z něj čerpat ještě dlouho.
Kateřina Derflová, animátorka Salesiánského středisko mládeže Praha-Kobylisy
Fotografie: Marie Macková
