S maminkou našeho spolubratra Václava Klementa Marií, která se vydala k Pánu 2. srpna, odešla další legenda víry, která vyryla hlubokou brázdu v naší kongregaci – v tomto případě brázdu misijní.
Kaleckého ulice v Brně-Židenicích, kde po celý život bydlela, byla od totalitní nepaměti základnou salesiánů, kde se za totality scházeli ještě se syny Václavem a Michalem, později to byla taková improvizovaná „misijní stanice“. Ona totiž žila nejprve misiemi svého syna Václava a později obecně misiemi salesiánskými.
Marii Klementovou jsem poznal osobně až těsně před její smrtí, když jsem ji navštívil s našimi provinciály Petrem a Martinem a také s Tadeuszem Rozmuśem, naším oblastním rádcem. Domácí paní na nás coby mezinárodní návštěvu začala mluvit italsky a povídala nám o novinkách, které se dočetla z různých misijních zpravodajů naší kongregace. Živě přitom gestikulovala, ukazovala nám různé věstníky, na mapě světa hledala Jižní Koreu a Václavův region ztracený v Tichém oceánu a v nesčetných souostrovích kolem Filipín a Východního Timoru. Na stole jsem si všiml portrétu svaté Terezičky z Lisieux, životopisu Don Boskovy matky Markéty, na skříni stály v řadě portréty jejích synů a širší rodiny, ale také celá sbírka východních ikon a svatých obrázků. Ke konci návštěvy nám všem dala křížek na čelo a otci Tadeuszovi dala osobní požehnání – takové to kněžské.
S Marií Klementovou odchází jedna z „židenických bohyň“ (další je Ludmila Javorová), jak těmto starým židenickým ženám žertem přezdívám. Jsou to ženy, které nejen chodí zbožně do kostela a modlí se přede mší růženec, ale svou energií a temperamentem táhnou celé farnosti – v případě naší milé paní Klementové snad i celé kongregace.
Zdeněk Jančařík
