Český salesián Václav Klement byl v letech 2002–2020 členem hlavní rady salesiánské kongregace. Generální představený salesiánů Ángel F. Artime si ho podržel jako mimořádného vizitátora na dalších šest let – pohybovat se bude především v Africe, ale i v Evropě a jižní a jihovýchodní Asii. Nedávno v Brně pohřbíval svého předčasně zesnulého bratra Jiřího.
Václave, jaká je tvá nová funkce v rámci hlavní rady kongregace?
Tady v Čechách tomu říkáte „lepič děr“… Hlavní představený nám v radě navrhl, aby někteří z bývalých „radních“, nyní bez portfolia, dělali takové náhradníky pro ty, kteří mají v regionu příliš mnoho provincií a komunit. Občas se přihodí i nějaká nenadálá výměna stráží, takže teď třeba musel hlavní rádce pro misie Guliermo Basañes změnit pozici a dělá provinciála v Kongu. Je to něco podobného, jako když Don Boskova maminka zabila krávu…
Jak to bylo s tou Markétinou krávou?
Když byl Jeník Bosco malý, byl v Piemontě hladomor a maminka ze zoufalství zabila jedinou krávu, co měli, aby vůbec přežili. Tak v Africe komentují výměnu rádce pro misie za provinciála v Kongu: hlavní představený musel zabít krávu. Proto jsem za Basañese musel převzít některé vizitace v Africe – já mám v gesci anglicky mluvící provincie, on měl ty hispánské.
Jak funguje takový „generální lepič děr“?
Podívej, to je jednoduché. Mám k dispozici šestiletku, před sebou máme v hlavní radě devadesát provincií, které je třeba vizitovat, já mám projet do roku 2025 deset provincií.
Jak zatřásla korona kongregací? Zemřeli také někteří salesiáni? Probudila se solidarita?
Až si přečteš knížku Jeden Otec, jedna rodina, salesiánská solidarita v časech koronaviru, dočteš se všechna čísla. Na Covid zemřelo na 170 spolubratří. Probudila se solidarita. Když začala pandemie, dal hlavní představený všem provinciím výzvu, aby se zapojily, a různé provincie a spolubratři se zapojili do solidarity podle místní situace. Existuje pět videí, která ukazují salesiánské aktivity během pandemie. Nejvyšší čísla zaznamenala ze salesiánského pohledu Indie. (Salesiánská kongregace působí ve 134 zemích, 92 procent veškeré finanční pomoci šlo do Indie.) Humanitární pomoc se týkala především velkých indických měst. V Evropě jsme byli činní spíš v online sféře – výuka, lidská i modlitební pomoc atd.
Naposledy jsi byl v jižní Africe, v provinciích, které jsou různorodé a co do salesiánského působení docela rozmanité.
Ve zmíněných provinciích v Zambii, Zimbabwe, na Malawi a v Namibii začínali salesiánsky působit polští kněží a přinesli si do Afriky polskou mentalitu, kterou postupně vytěsňuje africká realita. Z 54 zemí africké unie jsme jako salesiáni ve 44. Polští salesiáni zakládali především farnosti a malé kvazioratoře, ovšem žádné školy. V Zambii, kde dnes působí také český salesián koadjutor František Radecki, je v současnosti miniaturní učňák při jedné farnosti. V posledních deseti letech Poláci v jižní Africe pomalu ztrácejí pozice a nahrazují je místní kněží a koadjutoři. Celkem je v těchto zemích 120 salesiánů, z toho 15 Poláků, dalších misionářů z deseti dalších zemí také 15 a další jsou místní salesiáni. Mezinárodní charakter našich děl dává naději, že budou více zakořeněni v místní realitě. Malawi, to je maličká země, která nemá ani 20 milionů obyvatel, ale má v katolických školách stejný počet dětí jako celé USA (2,5 milionu). Je tam salesiánská škola se 14 tisíci žáky, asi největší salesiánská škola na celém světě. Další školy v těchto zemích jsou postaveny nedávno, jsou vlastně velice moderní, stojí na laicích a na mezinárodních školských standardech. Historicky první salesiánskou provincií byla Zambie, což se projevuje i na povoláních: 60 noviců je ze Zambie, 30 z Malawi, 15 ze Zimbabwe a v Namibii máme jen jednu komunitu, tam je asi pět noviců. Tyto země už také vysílají misionáře – jeden je na Ukrajině, druhý v Libanonu, další v Albánii a ještě jeden v Jižním Súdánu.
Vnímal jsi v těchto zemích nějaké zbytky apartheidu?
V těch zemích jsme opravdu na nejchudších místech. Apartheid jako takový, tedy rasová segregace, v jižní Africe neskončil a jen tak neskončí. Jihoafrická republika a Lesoto je ze salesiánského pohledu jedna provincie, ale politicky se ty země pořád potácejí v takovém postapartheidním vakuu. Zimbabwe je vlastně komunistická země, kde hlavně fungují tajné služby. Těch povolání je tam málo, salesiánská díla docela kolabují, protože je nejsme schopni personálně zajistit. Nedávno jsme měli takový salesiánský summit, kde jsme na celoafrické úrovni řešili, jak pomoci jižní Africe. V Africe jako takové máme celkem 14 provincií a každá provincie zahrnuje pět až osm zemí. Meziprovinční solidarita moc nefunguje, protože tamní provinciálové jsou pořád na cestách a nestíhají. Generální rádce pro Afriku se nedávno stal z nouze provinciálem v Kongu, kde mají 44 noviců a nevědí, co s nimi, kam je vlastně poslat.
Potkal jsi v jižní Africe české dobrovolníky?
Český salesián František Radecki
Setkal jsem se se třemi dobrovolníky, Ondřejem Škvařilem z Brna a manžely Janem a Annou Barešovými také z Brna. Všichni perfektně makají a typické pro ně je, že se rychle inkulturují. Jižní Afrika absorbuje asi nejvíc dobrovolníků z celé Afriky. Jsou tam Američané, dobrovolníci z Německa, Polska. Ti naši bohužel teď nemůžou do Keni, kam dříve jezdili.
Teď tedy pojedeš do Polska?
Ano, na sever, do provincie Piła u Baltského moře. V kontextu celého Polska je to velice zajímavá provincie, protože tam rozvíjejí také učňovské školství, spolupracují s pobaltskými zeměmi, mají svou základnu také ve Skandinávii nebo v Rusku. Na druhou stranu se mi trochu zdá, že usnuli na vavřínech a že se příliš nerozvíjejí. V Polsku probíhá postupný odvrat mládeže od církve a je třeba salesiány povzbudit, aby byli blíž mladým lidem.
Zdeněk Jančařík
Redakčně kráceno. Kompletní rozhovor vyjde v zářijovém Salesiánském magazínu 4/2021
