Ježíš umyje Jidášovi nohy, podá mu při večeři sousto a Jidáš očištěný a nakrmený běží Ježíše zradit. I takto by se dala shrnout asi nejslavnější lidská prohra v dějinách. Petr rozmáchle diskutuje před umytím nohou, je mu to „blbé“, aby se před ním skláněl k nohám ten, který ho vytáhl za bouřky z moře a který mu dal přezdívku Skála. Za nějakou hodinu zakokrhá kohout a ze skály je máslo, které si namaže na chleba nějaká veleknězova posluhovačka.

Jak je to s námi, se mnou, s člověkem? Jak vypadáme navenek, před lidmi, jaký profil si hýčkáme na FB nebo Instagramu, co druhým skrýváme – a možná i sobě? I tohle je náš moderní kříž: self-image, sebeprezentace, neustálé zrcadlení v lajcích a sdíleních. Případně v hejtech, ty nám také jdou. Je Velký pátek, tak si dnes nalejme o sobě čistého vína, vystavme se své realitě. Nejde-li to ve zpovědnici, tak prostě vleže, před Ježíšem. Dnes je k tomu vhodná doba. Při bohoslužbě budeme ležet na tváři – to je asi nejlepší modlitební poloha vůbec, při ní toho nejde moc předstírat.

Níž už to nejde, nelze před Pánem klesnout níž než na zem, položit celé tělo tváří k zemi a chvíli tak být. I v tom je naše realita. To jsem já, Pane, přijmi mě se vším, co si s sebou nesu, co je součástí mého života před tebou. Odkládám roušku, zde jsem, to jsem já. Jsem to snad já, Pane?
Signore, pietà!

Zdeněk Jančařík