Terka Vysloužilová je jednadvacetiletá studentka, která od dětství jezdila se salesiány na tábory. Před pěti lety se stala animátorkou v Prostějově, podílí se na vedení táborů a na stejnou roli připravuje další mladé lidi. S nimi také natočila hudební klip Dobrej guy, ve kterém mluví o nelehké práci animátorů, ale také o jejím významu (než budete pokračovat ve čtení, doporučujeme se na klip podívat). Během několika dní klip zhlédlo 1,6 tisíce lidí. V rozhovoru prozrazuje nejen to, jak klip vznikal, ale i čím je pro ni Don Bosco vzorem.
Můžeš mi něco říct o klipu, který jste natočili? Jak vůbec vznikl ten nápad?
Původně to bylo představení na grilovačku na konci prázdnin, kterou děláme pro děti, co s námi byly na táborech. Tam to mělo skončit. Já jsem zpívala, děcka za mnou tancovaly. Chtěli jsem prostě udělat nějakou srandu, trošku to oživit. A jeden z našich animátorů, Honza Kapounek, z toho byl nadšený a přišel za mnou, že bychom z toho mohli udělat videoklip. Tak jsme si řekli, že když už tady máme Salesiánský styl, DA MIHI ANIMAS, což jsou písničky, které v salesiánském prostředí všichni znají, tak bychom mohli zkusit vytvořit něco podobného. Takovou srandu pro nás, co pracujeme s dětma.
Ten klip je přetvořenou písničkou zpěvačky Billie Eilish. Proč jste si vybrali zrovna ji?
Celé léto frčela písnička Bad guy, v televizi, v rádiích, na táborech, byla prostě všude. I já osobně mám tu interpretku moc ráda. Tak jsem si říkala, že by bylo dobré přetvořit písničku s tématem „špatný člověk“ v něco dobrého.
Přece jen složit text tak, aby v něm bylo i něco smysluplného, není nic lehkého, nemluvě o tanci, který ve videoklipu předvádíte, jak vůbec vznikl ten text a celá ta choreografie?
Týden před tou akcí, kde jsme to měli předvádět, jsem jela na Orlí hnízdo na Duchovní cvičení s Antonínem Pražanem a tam jedno odpoledne ten text prostě přišel. Seděla jsem a napadaly mě verše. Potom asi během tří dnů vznikla choreografie a celé vystoupení. Spolupracovala jsem na tom ještě se dvěma holkama, které chodí do tančáku a ty to skoro celé vymyslely.
Když se na to díváš, jako tvůrce textu, o čem to je? Co tím chtěl básník říct?
Když posloucháš tu první sloku, tak je to takové remcání na to, že práce animátora je těžká. Tábory s dětmi jsou opravdu vyčerpávající. Ale postupně se v druhé sloce dostaneš k Donu Boskovi, vidíš to za tím a ve finále jsi rád, že to děláš. Zveš další lidi, aby se k tobě přidali. V tom závěru je: „Kde je nás víc?“ Je to i takové pozvání k práci animátora. I když je to náročné, přece jenom to za to stojí.
Kde jste to natáčeli a jak dlouho vám to vlastně trvalo natočit tohle všechno?
Většina záběrů je ze bývalého kláštera Milosrdných bratří v Prostějově. Ten komplex je obrovský, málem jsme se tam při natáčení ztratili. Jednu dobu to byla i nemocnice, pak ale řeholníci museli odejít, postavila se nová nemocnice v jiné části města a teď to nemá moc kdo spravovat, nejsou na to peníze, tak to chátrá. Říkali jsme si, že by to byl zajímavý kontrast nás, kdy my jsme ti barevní a toho prostředí, které je šedivé, trošku bez tváře, že se to tím pěkně podtrhne.
Většina z toho byla za jedno odpoledne natočená. Potom jsme ještě dotáčeli tu část s obličejem a barvami, tak to trvalo asi dvě hodiny. Audio jsme nahráli s Honzou Kapounkem za asi dvě odpoledne. Začali jsme to dělat už v říjnu, pak přišel semestr, zkoušky a moc jsme na to neměli čas. Svátek Dona Boska nám připadal jako dobrý deadline, takový pěkný dárek salesiánské rodině.
Jaké měl klip ohlasy?
Nečekala jsem, že to bude nějak extra úspěšné. Říkala jsem si, že je to taková sranda. Když se to lidem bude líbit, tak dobrý a když ne, tak nevadí. Docela mě překvapilo, že tam asi během tří dnů naskákalo tisíc shlédnutí. Řekneš si: „Na YouTube tisíc shlédnutí. Co to je?“ Ale když si člověk představí tisíc lidí na jednom místě, kteří tě chtějí poslouchat a dívat se, jak zpíváš a tancuješ, tak je to docela hodně. Ohlas byl určitě větší, než jsem čekala.
Bylo náročné přesvědčit další lidi, aby se do toho přidali?
Ne, vůbec. Já už jsem se jich ptala před prázdninami, kdo by mi s tím chtěl pomoct. Tady ta skupinka lidí si říkají Buráčci. Jsou to mladí, kteří se připravují na službu animátora. Já jsem v přípravném týmu, který je vede. Oni jsou pro každou srandu, docela rádi se předvádějí.
Jak ta parta vlastně vznikla?
Každé tři roky začneme s cyklem pěti letních cyklisťáků. Jedou tam děti, které se chtějí stát animátory. První rok se jede do Jeseníků na čtrnáct dní, jezdí se na kole, chodí se na výlety. Vytvoří se tam parta dětí a v listopadu se jede na první seznamovací víkendovku. Dále spolu jezdí tři roky na víkendová setkání, cyklisťáky a další akce. Po třech letech mají zkoušky z okruhu otázek, k tomu píšou i závěrečnou práci a vytvářejí hru.
Co v Prostějově dělají animátoři?
Naší hlavní prací jsou tábory o prázdninách, o letních, podzimních, vánočních, jarních… Nemáme tam středisko ani oratoře. Měli jsme tam asi tři roky oratoř jeden den v týdnu, ale nakonec jsme od toho hlavně z personálních důvodů upustili. Teď děláme čistě tábory, pobytové, cyklistické, lyžovací i puťáky, pak taky dětský den a na konci léta rozloučení s prázdninami.
Jakožto salesiánská organizace, myslíš, že se vám daří držet duchovní rozměr na táborech a na animátorských setkáních?
Na táborech se snažíme přiblížit dětem Pána, i když tam s námi jezdí i nevěřící. Ranní a večerní modlitba je společná, i před jídlem a po jídle. Na táborech máme také takzvaná témátka, což je půlhodinové povídání s dětmi na nějaké téma. V zásadě to nemusí být ani duchovní věc, měli jsme třeba témátka o šikaně, o sociálních sítích, ale třeba i o svatých, o svátostech. To bývá každý den půl hodinka. Není to pro ně moc a zároveň mají šanci se něco dozvědět. Míváme také dvě mše, jednu nedělní a druhou někdy během týdne.
V rámci animátorských setkání máme společné modlitby, mše i duchovní obnovu. Tady je to ale taky dost na těch lidech samotných a jejich duchovním životě.
V textu té písničky bilancuješ mezi obtížností práce animátora a její krásou. Za ty roky, co znáš Dona Boska, co tě na něm hlavně oslovuje?
Hodně obdivuji, jak se dokázal modlit v každé situaci. To bych se hrozné ráda naučila. Ať už pracoval, hrál si s dětmi, nebo psal učebnice, vždycky se u toho dokázal s Pánem spojit. Myslím, že to je i hlavní důvod, proč vydržel takový nápor, jaký vydržel. Je to pro mě jedna z nejdůležitějších věcí, kvůli které patří k mým hlavním vzorům. Neodděloval práci a duchovní život. Propojil to a vzniklo z toho něco tak obrovského jako je dnes salesiánská rodina.
Libor Všetula
