4/2020 ÚVODNÍK
Milí přátelé Dona Boska,
nedávno jsem četl, že si jeden člověk udělal takový malý průzkum. Zajímalo ho, kdy se v průběhu let člověk cítí být nejšťastnější. Nebyla to žádná vědecká studie, takže z toho nebylo možné vyvodit nějaké obecně platné pravidlo. Ale v každém případě mě výsledek vedl k zamyšlení. Dotyčná osoba přišla na to, že v průměru jsou lidé nejšťastnější v dětství. Postupem času se subjektivní vnímání štěstí zmenšuje až do středního věku, řekněme třeba do 45. roku, kdy se spokojenost propadne na nejnižší úroveň. Dále pak s přibývajícími roky zase prý pocit štěstí nabývá na síle. Přemýšlel jsem, že bych měl být na pomyslném grafu štěstí právě někde blízko svého životního minima. Jestli je to pravda, tak to vůbec není špatné. Znamenalo by to totiž, že už budu nadále jen šťastnější a šťastnější. Přál bych si, aby to tak skutečně bylo, protože ani teď se necítím být nešťastný. Přál bych každému dítěti, aby mělo alespoň tak krásně dětství, jako jsem měl já. Vděčím za ně svým rodičům, sourozencům, kamarádům a také salesiánům.
Nyní jsem salesiánem já, a proto chci zprostředkovávat dětem a mládeži to, co jsem sám v dětství přijal. Rodiče mě učili milovat Boha a lidi, a salesiáni mi ukázali způsob, jak to dělal Don Bosco. Na čem vlastně štěstí záleží? Jedna moudrá osoba mi řekla, že je přesvědčena, že štěstí nezáleží ani tak na okolnostech, které prožíváme, ale především na našem vlastním rozhodnutí. Jestli chceme být šťastní. Možná to zní trochu zvláštně, ale myslím, že je na tom hodně pravdy. Samozřejmě jsou situace, kdy se člověku nedostává základních životních potřeb, kdy třeba dlouho a hodně strádá. Takovým je třeba pomáhat a usilovat o to, aby se z této nepříznivé situace vymanili. Možná i toto je pro nás cesta ke štěstí. Pomáhat druhým. Nebýt tím, kdo druhým ubližuje. Spoléhat na Boha, který o nás ví a má nás rád. Vidět dobro v našem životě. Děkovat. Nenechat se příliš ovlivňovat negativními zprávami. Rozhodnout se být šťastnými. Přeji vám mnoho štěstí!
Martin Hobza, provinciál SDB