Proč jel Jiří Vácha do Afriky? A proč ne…?!

By 9. 2. 2021 Novinky, Top

Jiří Vácha odjel jako dobrovolník do Tanzanie. A proč ne? Tak se jmenují jeho účty na YouTube a Instagramu, prostřednictvím kterých ukazuje lidem doma, co v Africe dělá.

Jedním z úkolů dobrovolníků salesiánské misijní organizace SADBA je posílat domů dopisy, aby předávali svůj misijní zápal dál. Tyto dopisy najdete na stránkách Adopce nablízko. Když se Jiří připravoval na svou dobrovolnickou službu, předem upozorňoval, že psát dopisy nebude, protože není dopisovací typ. Mnohem přirozenější pro něj je komunikace prostřednictvím sociálních sítí, skrze které je blíž i svým vrstevníkům a dalším mladým lidem. Pro cestu do Afriky založil speciální účty nazvané A proč ne? (Instagram – aprocne.cz; YouTube A proč ne), na kterých sdílí fotky s krátkými popisky nebo videa, které přibližují jeho každodenní tanzanskou realitu.

Do Tanzanie Jiří odjel na konci října. Na salesiánské střední škole učí náboženství a také učí salesiánské aspiranty základy práce s počítačem. Jde ale za hranice svých základních povinností a snaží se místním mladým co nejvíce přiblížit tím, že s nimi hraje basket, jde pracovat na pole, nebo společně jen tak felí (rozuměj posedávají a povídají si). Více o jeho službě najdete v prvním vlogu na YouTube. S Jiřím jsme si zavolali, aby nám řekl víc o tom, jak vznikají jeho příspěvky na sociálních sítích.

SADBA dává dobrovolníkům za úkol posílat z misií jednou za měsíc dopis. Ty jsi ale zvolil jiné komunikační prostředky…

Nejsem dopisovací typ, takže jsem předem říkal, že dopisy psát nebudu. Pro komunikaci jsem si vybral Instagram, protože myslím, že je pro lidi pochopitelnější, bližší.

Na Instagram dávám k fotkám popisky, kterými chci vyjádřit, co na nich je, ale myslím, že je to hlavně o těch fotkách. Ty řeknou víc, než kdybych psal dlouhé články o tom, jak tady žijeme – lidé si to přečtou, ale není to tak atraktivní. Svět je teď mnohem více nastavený na rychlé svajpování (pohyb prstem po displeji, kterým se přesouvá na další příspěvek – pozn. red.) a na rychlejší a kratší informace než na ty dlouhé. U toho nikdo moc nevydrží.

Jaké komunikační kanály používáš pro svoje zprávy z Tanzanie?

Hlavně používám Instagram, protože je to rychlé – dám tam fotku, popisek a je to hotové. Dlouhodobější příspěvky jsou videa na YouTube. Na začátku jsem ještě neměl odvahu tady jít a všechno točit. Teď už je pro mě normální vytáhnout telefon a začít někoho natáčet.

Jak jsi pojmenoval svoje účty na Instagramu a YouTube?

Nechtěli jsem dát nějaký neoriginální název, třeba ve stylu: Jiří je v Africe. S kamarády máme vizi a plány pustit se do dalších salesiánských věcí. Přemýšleli jsem, jak to nazvat a napadla nás otázka: A proč ne? Mám pocit, že v současné době mladým chybí odvaha žít život sami za sebe a zbytečně se dívají na to, co si o nich řeknou druzí, jak budou reagovat „přátelé“ na sociálních sítích a podobně. Z toho vznikla otázka: A proč ne? Může mít mnoho podob, například: A proč nejet do zahraničí?, A proč neříct, že jsem křesťan?, A proč si neříct: ‚Budu návrhářka,‘ a tak jsme tou otázkou naše účty pojmenovali. Chceme v tom pokračovat i potom, co se vrátím a věnovat se dobrovolnictví v Česku. Afrika je dobrý začátek, jak podpořit misie a dobrovolníky, ale i v Česku potřebují mladí stejně pozornosti a pomoci.

Jak vznikají video vlogy, které dáváš na YouTube?

Videa tvořím s kamarádem Vojtou Ryšavým, který je v Česku. Domluvili jsme se, že mi to bude stříhat, protože kdybych to dělal tady a snažil se to odsud uploudovat (nahrát na internet – pozn. red.), tak mi to zabere hrozně času. I tak je to delší proces, na který potřebujeme čas. Instagram si řídím sám, to je jednodušší a je to více autentické, když to dělám já.

Mám kamarády Peťu, Vojtu, Romču, Tomáše a ty když něco napadne, tak mi to řeknou, takže pracujeme v týmu. Žiji tady v rutině. Každý den je stejný a není co točit, byla by to nuda. Ale řekli jsme si, že jeden takový den natočím. Vzal jsem telefon, natáčel jsem a zrovna se toho stalo strašně moc. Takže videa vznikají občas úplně náhodou. Ale někdy mám i scénář, který pak pošlu Vojtovi k postprodukci, aby věděl, co bylo jak myšleno.

Hodně lidí si myslí, že natočím žirafy, co nám běhají za oknem. To je omyl, žirafy a další zvířata žijí v parcích a tady vidím jen psy a osly. Lidé mají o Africe zkreslené představy. Podívejte se na Top Gear Africký speciál. Tam je přesně ukázané, co tady je.

Máš ve videích nějaký cíl?

Rád bych ukázal Afriku, jaká je. Není to tady nějak speciální, ve videích neuvidíte zebry, ale je to lidské. Je tady normální život. Nemám cíl, že bych chtěl dva tisíce odběratelů a čtyři tisíce lajků, abych ovlivnil statisíce lidí. Jsou tam chyby, hudba je občas nahlas, já tam mám přeřeky nebo mi není rozumět. Je to hlavně pro kamarády doma v Česku místo toho, kdy jsem si s nimi volal nebo šel na pivo.

Máš nějaké reakce na svoje příspěvky, kromě lajků na Instagramu?

Hodně lidí nevědělo, že jedu do Tanzanie a překvapilo je to. Takže je zajímalo, jak jsem se sem dostal. Myslím, že je to něco, jako když zasadíš strom. Před pěti lety jsem si řekl, že chci zasadit třešeň, abych na ní mohl lozit, ale doteď neunese ani kýbl s vodou. Možná za dvacet let po něm nějaké děti budou lozit. Je to jak s těmi dopisy dobrovolníků Sadby. Říkal jsem si, koho to zajímá, ale bývalí dobrovolníci říkali, že když psali dopisy, tak jim kamarád třeba až za rok řekl, že se díky němu dozvěděl o Sadbě a přihlásil se na Cagliero – přípravný kurz pro dobrovolníky. Takže myslím, že jestli jsem někoho ovlivnil, jestli to má nějaký dosah, to se uvidí až za nějaký rok.

Zaujala mě myšlenka Dona Boska: „Jestliže máte rádi to, co má ráda mládež, pak mládež bude milovat to, co milujete vy.“ Sleduji na YouTube třeba i videa, která jsou úplně mimo. Několikrát už se mi stalo, že když víš, jací youtubeři jsou populární, tak při rozhovoru s dětmi nebo mladými můžeš přes blbého youtubera přejít na rozhovor na jiné téma. Máš k nim tak jednodušší přístup. Když tady s klukama hraju basket a pak si někde sedneme a kecáme, najednou to dostane úplně jiný rozměr.

Libor Všetula, Jan Kvapil

Fotografie: Jiří Vácha