Odhalené případy sexuálního zneužívání vedou společnost k hledání cest, jak se postavit proti tomuto násilí. I salesiáni se zaměřili na prevenci sexuálního zneužívání a pomoc jeho obětem. Na svém webu SDB.cz pro to zřídili speciální stránku. P. Vojtěch Sivek, který má v Salesiánské provincii Praha tuto problematiku na starosti, nám v rozhovoru přiblížil, jak se dá zneužívání účinně předcházet, co následuje, pokud k němu přesto dojde a jak by se měla církev stavět k tomuto zlu ve vlastních řadách.
Vojto, posláním salesiánů je doprovázet děti a mladé lidi na cestě životem. Všude, kde jsou tito nejzranitelnější naší společnosti, je také riziko jejich zneužívání. Co dělají salesiáni pro to, aby u nich byli mladí a děti v bezpečí?
Především musím říct, že toto téma není mezi salesiány tabu. Mluvíme o tom na společných setkáních i v rámci zavádění různých pravidel a směrnic v našich střediscích a farnostech. Myslím si, že velmi dobrou prevencí je týmová práce, a také různé formy osobního i profesního rozvoje, například supervize. Užitečné je taky společné sdílení jak mezi salesiány samotnými, tak mezi salesiány a laiky. Právě otevřenou a poctivou diskusi vnímám jako zásadní pro prevenci různých selhání v naší práci a vztazích. O to se snažíme a postupně nastavujeme kulturu společného promýšlení, plánování a otevřeného hodnocení.
Zároveň se domnívám, že nejlepší prevencí je poctivá snaha o lidský a křesťanský rozvoj každého, kdo se podílí na salesiánském poslání a poctivé prožívání salesiánského zasvěcení.
Spočívá prevence i ve vytváření bezpečného prostředí pro děti a mladé?
Na střediscích a ve farnostech se snažíme vychytávat různá rizika, které spočívají třeba i v nevhodném stavebním uspořádání prostor, které máme k dispozici. Dále pomáhá i osvěta mezi dětmi nejen o sexuálním zneužívání, ale třeba i o šikaně a nebezpečí v kyberprostoru. V jednotlivých místech jsme v promýšlení prevence různě daleko, ale jsem přesvědčený, že ji všude berou vážně.
Přesto ale nemůžeme úplně vyloučit, že by u salesiánů mohlo dojít k pohlavnímu zneužívání. Jak se má zachovat člověk, který se stal obětí nebo svědkem nevhodného chování?
Přesně tak, to riziko bohužel nemůžeme nikdy úplně vyloučit. Proto je důležité mít připravený kvalitní postup, co v takové situaci dělat. Když se někdo stane svědkem nebo obětí nevhodného chování, je to podobné, jako když vám doma vypukne požár. Člověk může propadnout panice a najednou neví, co dělat. Základní zásada je nenechat si to pro sebe. Je možné svěřit se tomu, kdo vede nebo řídí danou organizaci, třeba řediteli střediska, faráři nebo řediteli komunity, případně je možné obrátit se přímo na mě. Všichni tito lidé by měli vědět, jak zareagovat a co s touto informací dělat dál.
Někdy ale nemusí být hned jasné, že se jedná o sexuální zneužívání. Co když se mi něco nezdá, ale nechci dělat planý poplach?
Někdy bývá opravdu potíž v tom, že si ten, kdo si něčeho všimne, není vůbec jistý, jestli má někde něco hlásit. Nelíbí se mu chování určitého člověka, myslí si, že je na hraně slušnosti, není s nějakou situací spokojen, ale neví, jestli to stojí za stížnost. Pokud to tak je, může se poradit s odborníkem. Je možné se obrátit na některou linku důvěry (například na linku Dětského krizového centra nebo na Bílý kruh bezpečí), jejichž pracovníci mají s touto problematikou zkušenosti. Určitě je důležité nad tím nemávnout jen tak rukou. Někdy se totiž takto podaří zachytit počínající fázi manipulace nebo navazování patologického vztahu dospělého s dítětem. Tím, že se situace začne včas řešit, je možné zabránit tomu, aby ke zneužití došlo.
Pokud vyjde najevo, že se u salesiánů někdo stal obětí sexuálního zneužívání, co následuje?
Pokud k tomu došlo ve středisku mládeže, případně ve farnosti, máme postup pro řešení stížností, zpravidla se jimi zabývá ředitel nebo farář. V případě, že to je potřeba, například kvůli oznamovací povinnost, řeší se to i s policií. Vždy by však měl ředitel tomu, kdo stížnost podává, srozumitelně vysvětlit, co se bude dít dál, a také zjistit, jestli je potřeba pro něj něco udělat.
Salesiáni ale pracují i mimo struktury nějaké organizace. Jak řešit nevhodné chování, když k němu nedojde ve středisku ani ve farnosti?
Je to tak. Lidé například chodí ke zpovědi k salesiánům, které znají, žádají je o rozhovor nebo nějaké doprovázení, a to mimo nějaké oficiální struktury. Ale i tuto činnost salesiáni dělají jako členové Salesiánské provincie Praha a nesou odpovědnost za její kvalitu. Pokud by se něco stalo právě v takovém prostoru, kde dotyčná osoba neví, na koho se obrátit, je dobré o tom komunikovat přímo s vedením provincie, kde mám na starosti tuto problematiku já. Ale jsou i další možnosti, na koho se obrátit, kontakty máme uvedené na našich webových stránkách SDB.cz.
Mohl bys být konkrétní a popsat na reálném případu, kdy u salesiánů ke zneužívání došlo, jaký byl další postup?
Jak už jsem říkal, ani nám se bohužel nevyhýbají případy, kdy někdo z našeho společenství tímto hrozným způsobem ublížil někomu jinému. V současnosti žádný případ není uzavřený, a tak nemohu mluvit o konkrétních lidech, protože jsem vázaný mlčenlivostí.
Obecně první kontakt vypadá tak, že mi oběť zavolá a poví mi, že byla zneužita ze strany salesiána. Někdy nás kontaktuje přes prostředníka, třeba terapeuta nebo někoho blízkého. V prvním kontaktu nepadají žádné konkrétní podrobnosti ani jména. Volající chce obvykle vědět, co s danou situací jako salesiáni uděláme. V první chvíli se snažím popsat další možný postup. Ten spočívá v tom, že celou událost vyslechneme a sepíšeme zápis za přítomnosti notáře, aby byla ověřena jeho přesnost. Zápis je důvěrný, proto zde nemohu hovořit o žádných konkrétnostech.
Kdo se setkání účastní?
Na tom se předem domlouváme s tím, kdo stížnost podává. Může s sebou mít někoho blízkého jako podporu, třeba svého terapeuta. Dále dojednáváme to, zda dva salesiáni (muži a k tom ještě kněží) u takového rozhovoru nejsou příliš. Proto je možné se domluvit, aby rozhovor vedla žena, pokud se oznamovatel bude cítit bezpečněji.
Ve chvíli, kdy jsme dohodnuti na bezpečném prostředí, domlouváme už termín a místo setkání. Často ten, kdo oznámení podává, potřebuje čas, aby sebral sílu a odvahu k osobnímu setkání. Celé toto domlouváni od prvního telefonátu k osobní schůzce tak může trvat i několik týdnů, tempo nechávám na tom, kdo s informací přichází. Je to součást bezpečného prostředí, které se snažíme zajistit. Cílem setkání je shromáždit hodnověrné informace, na základě kterých se pak celá situace řeší.
Musím říct, že se to pořád učíme, stále získáváme nové zkušenosti, jak celý postup udělat bezpečnější a snesitelnější pro toho, kdo se sdělením přichází.
Popsal jsi mi zdlouhavý proces toho, jak jednáš s obětí nebo oznamovatelem sexuálního zneužívání. Mezi tím ale může pachatel pokračovat ve zneužívání oběti nebo někoho dalšího. Co udělá salesiánská provincie s tím, na koho obvinění ukazuje?
I v církevním právu platí presumpce neviny, to znamená, že dokud není vina prokázána, pohlíží se na nařčeného, jako na nevinného. Když však z výpovědi vyplývá, že hrozí riziko, že dotyčný by mohl pokračovat ve zneužívání dalších osob nebo třeba ovlivňoval svědky, je možné mu uložit takzvané preventivní opatření – omezení, které může chránit další potenciální oběti nebo zdárný průběh vyšetřování. Patří k nim například zákaz vykonávání určité pastorační činnosti, zákaz pobývat na určitém místě a podobně.
Informuješ policii o tom, co se stalo?
Postup, který jsem teď popsal, slouží pro vyšetření možného sexuálního zneužití pouze v rámci církevního práva. Paralelně může probíhat i policejní vyšetřování, ale to musí oznamovatel policii ohlásit sám. Odpovědnost ohlásit trestný čin je vždy na tom, kdo se o něm hodnověrně doví. Takže já to s policií neřeším, leda bych se dověděl o nějaké takové situaci a viděl, že to neohlásil nikdo z těch, kdo to udělat měli.
Proč myslíš, že v církvi dochází ke zneužívání, když právě toto prostředí by mělo být cestou ke ctnosti?
Protože my všichni lidé děláme chyby a církev tvoří lidé. Domnívám se, že církev je velkou většinou opravdu cestou k dobrému a naplněnému životu. Tím větší je tragédií, když v instituci, jejíž úkol je podporovat a rozvíjet dobrý život, dochází k jednání jako je sexuální zneužívání, které život rozbije na kousky. Riziko zneužívání sice nemůžeme nikdy dostat zcela na nulu, ale můžeme ho výrazně snížit. Proto se domnívám, že prevence, zejména v církvi, je velmi důležitá. Chrání totiž cenné hodnoty, které církev přináší.
Je prostředí církve v něčem náchylnější k tomu, aby v něm docházelo k pohlavnímu zneužívání, než jiná prostředí?
Pohlavnímu zneužívání se daří tam, kde lidé mají moc, ze které nikomu nemusejí skládat účty. V prostředí, kde je málo prostoru na pojmenování selhání a chyb, ve kterém je obtížné spolupracovat s druhými a pracovat týmově. Všude tam, kde má církev tyto rysy, je i náchylnější k tomu, aby v ní docházelo k pohlavnímu zneužívání. Je potřeba si uvědomit, že církev není homogenní celek, ale jsou v ní různá prostředí, různé kultury a subkultury. Někde je to horší, někde lepší. Myslím, že je důležité hledat cesty, jak prostředí a kulturu vztahů a komunikace v církvi stále rozvíjet.
Kdo by se o tom chtěl dovědět víc, užitečný text je na stránkách Psychosociálního intervenčního týmu (PIT).
Je velmi bolestné, že v církvi dochází k pohlavnímu zneužívání. Nedělejme si ale iluze, že k tomu nedochází i jinde, kde jsou děti (ve školách, v zájmových kroužcích, v rodinách…). Jakým způsobem může církev jít příkladem a ukázat cestu k předcházení, řešení a nápravě zneužívání?
Jak už jsem říkal, v církvi nezabírají jiná opatření než v ostatních prostředích. Stejně jako jinde ve společnosti pomáhá i v církvi transparentnost, týmová práce, otevřenost k tomu nechat si při práci vidět do karet a nechat se někým doprovázet v růstu, ať je to supervizor, duchovní vůdce nebo představený. Důležité je téma zneužívání otevřít, nemít ho jako tabu, nebát se tomu podívat do očí. Je to velice těžké, protože je v tom spousta bolesti a studu.
Na druhou stranu se domnívám, že církev má hodně co přinést k tomuto tématu a to odpuštění, smíření a uzdravení, které přinesl Kristus. To je obrovské obdarování, které může církev nabídnout a kvůli kterému vlastně byla Ježíšem založena.
Pokud ale někdo chce zakusit Boží milosrdenství a nabízet ho třeba lidem kolem, musí si bez výhrad a výmluv připustit fakt, že dělá chyby, že je hříšník. Pak teprve může zakusit, jak je Bůh dobrý. Připustit bez vytáček svou křehkost a hříšnost, tomu se říká pokora. Myslím, že k tomu, abychom v církvi mohli jít příkladem, jak říkáš, potřebujeme pokoru.
Jak se církev může stát pokornější?
Potřebujeme pojmenovat hřích a nebát se připustit, že se takové hříchy, jako je sexuální zneužívání, dějí i v církvi. Ježíš sám nás povzbuzuje, abychom se toho nebáli, když říká, že nepřišel povolat spravedlivé, ale hříšníky. Pokora také přináší pochopení pro situaci a trápení obětí. S pokorou se dokážeme omluvit tak, aby to obětem i nám pomohlo a vzniknul prostor pro smíření, pro Boží milosrdné působení.
Vnímám, jak se to týká i mě samotného. Čím více moci mám, tím více pokoru potřebuji, protože s rostoucí mocí, roste i moje pokušení vyhýbat se pravdivému pohledu na svou hříšnost a schovávat se za vznešenost úřadu. Občas v církvi bráníme pokoře tím, jak autoritám lichotíme, to nám někdy jde dost dobře. Papež František tomu říká klerikalismus.
Mluvil jsi o tom, že lidé ze své podstaty dělají chyby a církev tvoří takoví lidé. Co ale s těmi, kteří se prokazatelně dopustili sexuálního zneužívání? Je pro ně v církvi i nadále místo?
Řeknu věc, která může znít trochu zvláštně, ale vidím příležitost ke smíření i pro ty, kteří se zneužívání dopustili. Pokud najdou odvahu přiznat a pojmenovat, co způsobili a dokážou poprosit o odpuštění, mají šanci dojít ke smíření a proměnit svůj život. Vypadá to možná utopicky a cesta k tomu je hodně spletitá, ale myslím si, že tu nabídku smíření a uzdravení má církev opravdu pro všechny a usmíření je tím pravým cílem.
Jan Kvapil