V neděli 26. února 2023 byl P. Martin Jílek pohřben v bulharském Kazanlaku. V pátek 3. března jsme se s ním rozloučili při mši svaté v jeho rodných Sebranicích. Pán k sobě Martina povolal v neděli 19. února v Bulharsku, kde 20 let působil jako misionář mezi těmi nejchudšími dětmi a mladými.
Otec Martin byl pohřben minulou neděli v bulharském Kazanlaku, tak jak si to přál. Přišli se s ním rozloučit místní biskupové, zástupci všech řádů v Bulharsku, zástupy lidí… Z Česka přijela také Martinova rodina, se kterou se naposledy viděl před 14 dny, když navštívil Česko jako účastník evropské kontinentální synody. Jeho synovci doprovodili rozloučení zpěvem moravských lidovek.
Účast vyjádřil také papež František prostřednictvím státního sekretáře kardinála Pietra Parolina: „Svatý otec František, poté co byl informován o smrti P. Martina Jílka, Salesiána Dona Boska, svěřuje jeho duši Božímu milosrdenství a prosí milost za věčnou účast ve slávě Vzkříšeného Pána. Svatý otec vyjádřil své poděkování za všechna dobrodiní, které zesnulý kněz ve svém životě dal všem, kteří ho znali, a kterým zůstává vzpomínka na spravedlivého a upřímného člověka, který miloval církev, byl věrný evangeliu, odpovědně přistupoval ke společenství věřících, zvláště, mladým lidem. Svatý otec svěřuje Bohu blízké a příbuzné zesnulého, bratry salesiány, kněze a všechny, kteří se zúčastnili pohřebního obřadu, vyprošuje od Boha křesťanskou podporu a naději a posílá ve víře ve Vzkříšeného Krista utěšující apoštolské požehnání.
Proslov Christo Proykova, sofijského sídelního biskupa, na pohřbu P. Martina
Rozloučení s otcem Martinem v Kazanlaku
Sbohem otče Martine,
vážený poradce nuncia Mons. Chezza, biskupové, provinciále Salesiánů, duchovní, věrní z katolické církve, maminko, bratři, sestro, příbuzní, přátelé… Před více než měsícem jsem byl zde u salesiánů na pastorační návštěvě a strávil jsem v jejich komunitě dva dny, zúčastnil jsem se jejich činností ve farnostech i s dětmi, které jim byly svěřeny. Odjel jsem spokojený a se vzájemným příslibem, že tyto návštěvy budou častější. Otec Martin mi po pár dnech napsal: „Ještě jednou děkuji za milé setkání při svátku Dona Boska.“ V té době jsem nemohl tušit, že to bylo naše poslední setkání. Teď už nás očekává při setkání v domu Otce.
P. Martin Jílek, kněz Salesiánů Dona Boska, se narodil 12. října 1975 ve městě Litomyšl jako nejmladší z pěti dětí. Když mu bylo šest let zemřel mu tatínek. Střední zemědělskou školu vystudoval jako automechanik.
Se salesiány se poprvé setkal nevědomky v roce 1983. V roce 1991 mu Salesiáni pomohli objevit jeho životní cestu – stát se knězem. V roce 1994 zahájil přípravu. V Praze vstoupil do noviciátu a 16. srpna 1997 složil první řeholní sliby. Věčné sliby složil 17. května 2003 v Českých Budějovicích. V žádosti o složení věčných slibů napsal:
„Rozhodl jsem se sloužit mladým lidem pro spásu jejich duší.“
Taková slova může vyslovit jen člověk se silnou vírou, který svou víru žije, protože víra je jako tajemná hvězda, která stoupá na obloze naší duše. Bůh je Iniciátorem tohoto procesu stoupání, ale duše musí otevřít své dveře dokořán a nestavět překážky a omezení Božímu působení v ní. A to je silně patrné ve slovech P. Martina, kterými začíná svůj život zasvěcený službě mladým. Tato slova ho provázela po celý život. Jeho největší touhou bylo pomáhat druhým poznat Boha a Jeho nekonečnou lásku. Jako student přijel do Kazanlaku na dvouletou praxi, aby zde pracoval s mládeží.
Dne 26. června 2004 byl vysvěcen na jáhna. Svou jáhenskou praxi vykonával v Rakousku. Na kněze byl vysvěcen v Praze 23. dubna 2005. Jako mladý kněz se vrací do města Kazanlak, kde pokračuje ve své práci s mládeží. Když padlo rozhodnutí, že Salesiáni zahájí novou misii ve Staré Zagoře s dětmi z romské čtvrti, okamžitě projevil svou odhodlanost.
Rozloučení s otcem Martinem ve Staré Zagoře
Ve Staré Zagoře se stal farářem a aktivně se zapojil do aktivit v romské čtvrti. Od roku 2022 se stal ředitelem centra mládeže ve Staré Zagoře. P. Martina vždy provázela povaha odhodlaně rozdávat víru tím, že se bezpodmínečně rozdá druhým. Liturgie a svátosti byly tím největším bohatstvím, které se skrze něj dostalo dětem z komunit, se kterými pracoval. K dětem které připravoval ke křtu a prvnímu svaté přijímání, a které duchovně doprovázel, přistupoval s moudrostí a lidskostí.
Víru, jak víme, je potřeba nejprve prožívat v rodině, a nebylo tomu jinak ani u P. Martina, který jí po té prožíval ve vztazích farního společenství, při formování svědomí laiků v církvi i ve společnosti, při setkání s mládeží, aktivit s nimi jako jsou: sportovní utkání, letní tábory, dětský katechismus, u návštěv starých a nemocných, při doprovázení lidí na prahu života a v neposlední řadě v jeho kázáních o Božím slově, která byla vždy originální, hluboká a odrážela realitu. Vytvářel hluboké přátelské vztahy s farníky a mladými lidmi, pro něž byl nejen přítelem, ale i duchovním bratrem. Vždy byl velmi citlivý a pozorný k potřebám druhých. Přijímal všechno, co se po něm chtělo, vždy s dovětkem, že ne vždy to zvládne, protože ne všechno umí dobře, ale udělá to, a vždy to udělal dobře. Tak tomu bylo i v případě, když před dvaceti dny jel do Prahy představit naši diecézi na konferenci pro nadcházející synodu. Přijal a vše proběhlo v pořádku. Přál si zůstat ještě pár dní, aby se viděl se svou rodinou. A tak se setkal se svojí maminkou. Co si řekli, jak probíhalo setkání maminky a syna, nevím, vím jen, že to bylo jejich poslední setkání zde na zemi. A tak až do neděle 19. února 2023, kdy mu Bůh připravil jiné setkání:
„Pojďme a přeplavme na druhou stranu“
Dnes je to i pro nás setkání s P. Martinem, setkání a rozloučení a pro něj rozloučení a setkání s Pánem. Chceme-li dát svému životu smysl, je třeba častěji myslet na smrt a na setkání, které nás nevyhnutelně čeká s Bohem.
Svatý Augustin řekl: „Všechno na tomto světě končí, ale nikdy to nekončí, dokud jsme nezačali něco lepšího.“ Tato slova platí pro zesnulého P. Martina. Před svou smrtí začal tady v Bulharsku s něčím lepším. A to je pokračování díla zakladatele jeho společnosti Dona Boska. P. Martin po jeho příkladu mezi námi zanechává nesmazatelnou stopu kněze, který zasvětil svůj život Bohu prostřednictvím největší síly naší víry – lásky k bližnímu.
On sám říkával:
„Myslím, že to největší, čím nás Bůh obdařil, je schopnost dávat si navzájem lásku.“
V jeho tváři jsme cítili závan útěchy, pokoje a radosti, které Kristus přinesl světu. Proto dnes nestrádejme, že se loučíme s P. Martinem, ale radujeme se a děkujeme Bohu, že jsme ho měli. Buďme vděční za tento dar i jeho mamince, že jsme P. Martina mohli mít mezi námi.. Děkujme jeho představeným, že ho poslali sem mezi nás…
Jak silná a útěšná jsou slova evangelia, která nám říká Kristus:
„Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žít.“
Věříme tomu z celého srdce. Pojďme se všichni společně pomodlit modlitbou za povolání, dnes na přímluvu P. Martina před Božím trůnem… Můj Bože…
Sbohem, drahý bratře v kněžství!…
Celou fotogalerii z posledního rozloučení s P. Martinem Jílkem v Sebranicích, kterou nafotil Radek Hanskut, ČaV, najdete zde.