Jsme na prahu nového roku.
S vděčností si připomínáme minulost.
Předcházející generace vytvořily svou vírou a věrností obrovské bohatství. Kolik máme světců, kolik mučedníků totality, kolik kněží, řeholníků a laiků, kteří opravdu obstáli v pronásledování, jak velkou máme zkušenost spolupráce kněží a laiků i křesťanů různých vyznání, jak zajímavou máme zkušenost misijní přítomnost církve v tzv. ateistickém prostředí…? Díky zkušenosti předchozích generací můžeme dnes žít své povolání.
Je však třeba nepodlehnout pokušení nostalgie a neuzavřít se do minulosti, odmítnout pokušení zastavit se, spočinout a užívat si plodů své práce a sebe samých. Věrnost povolání není statická. Jejími nepřáteli jsou „bylo to tak vždycky“. K učednictví našeho Pána nezbytně patří, že musíme být stále na cestě. Potřebujeme vycházet ze zajetých kolejí, aby se nám vytvořená díla nestala léčkou a umanutost vlastní zkušeností nás nerozdělila. Žít odhodlaně přítomnost znamená mít odvahu k dialogu, k rozlišování a k rozhodnutí pro nové cesty.
Byli jsme povoláni Bohem k účasti na poslání Dona Boska. Můžeme společně kráčet v Pánově přítomnosti jako jedna duchovní rodina. Především to znamená žít ve spojení s ním a usilovat o vytrvalou modlitbu. Potřebujeme spirituální hloubku. Kráčet společně také znamená žít v komunitách a ve společenstvích, abychom rozpoznávali znamení času a odpovídali na ně svými činy. Nejde jen o výkon a úspěšnou práci. Jde o naši salesiánskou identitu, která z nás činí znamení Jeho Lásky.
A Pán nám dá vše, co potřebujeme pro splnění poslání, které nám svěřil, včetně potřebných povolání. Máme jedinečné poslání k mladým a horizont eschatologické odměny. Nebojme se s důvěrou otevřít budoucnosti.
Petr Vaculík, provinciál