Pátou etapu – 255,5 km z Prahy přes Rumburk do Teplic – letos zaběhli účastníci Bosco run. Přiblížili se tak o pořádní kus k naplnění ambiciózního cíle – oběhnout všechna střediska mládeže v české salesiánské provincii.
Štafetový závod Bosco run vznikl z nápadu party kamarádů propojit během salesiánská střediska. Pěti až desetičlenné týmy mají za úkol zaběhnout předem určenou trasu. Sami si volí strategii, kdy a jak si běžci týmu budou předávat vlaječku s Donem Boskem, který je patronem závodu. Příští rok se běžci postaví na start 20. srpna v Teplicích a poběží 176 km dlouhou eta do Plzně, šestou etapu z plánovaných osmi.
Přečtěte si zážitky běžců z letošní etapy:
Dan – Jak je najednou ta naše malá republika veliká, když ji chcete oběhnout kolem dokola a nevynechat při tom ani jedno salesiánské středisko mládeže! Každý ročník Bosco runu je jedinečný, a tak se vždy stane něco nového, něco nepředvídatelného. Bloudění, zranění, divoká zvěř, nesnesitelné horko, déšť, přes který není vidět, tma, ve které není nic vidět, most, který není na mapě vidět… Přesto by se dalo říct, že letošní ročník byl pro náš tým zadostiučiněním. Zkušenosti z minulých ročníků nás vybičovaly ke skvělé přípravě závodu včetně běžeckého tréninku. Celých 23 hodin a 17 minut na trati se tak stalo téměř bezproblémovým výletem malebnou krajinou Podřípska, Českého Švýcarska a Krušných hor. Samozřejmě záleží na úhlu pohledu. Například v Hřensku plném turistů jsem jako běžec s vlaječkou a startovním číslem na prsou neunikl stručnému dialogu s protijdoucím turistou: „Odkud a kam?“ křikl. „Z Prahy, přes Rumburk, do Teplic,“ odkřikl jsem a minuli jsme se. V zádech jsem slyšel už jen přitakání: „No do pr…“ Je velikou radostí, že se všechny týmy se ctí opět setkaly v cíli a shodly se minimálně na jednom faktu: za rok na viděnou!
Kája – Příkaz kapitána našeho týmu zněl letos jasně: „Vyhrát!“ A protože mamince, paní učitelce a podobným se neodporuje, nešlo to jinak. I když při bruslení z kopce po kotníky v bahně v lijáku intenzity přívalového deště mi vůbec nedávalo smysl, kde, co a proč tady teď dělám, musím uznat, že závod se i tento rok velice vydařil. Nejen, že se nám opravdu vyhrát podařilo, ale atmosféra celého Bosco runu je nepřenositelná. Kdo nezažil, neuvěří. Proto také velké díky organizačnímu týmu, že to ještě nepověsili na hřebík. Těšíme se napřesrok!
Georg – Na Bosco runu jsem byl už po páté. Každý rok se na akci strašně těším a nikdy mě nezklame. Přijde mi, že každý rok je akce lepší a lepší. Také musím uznat, že každý rok se zvedá úroveň závodu. Když jsme jeli poprvé, tak jsme před závodem popoběhli maximálně do hospody na pivo a závod jsme skoro vyhráli, kdybychom nebloudili. Teď trénujeme nejméně 2 měsíce dopředu a tempo závodu je pomalu pod 5 minut na kilometr, což se bez tréninku nedá. Navíc letos jsem měl závod okořeněný tím, že manželka měla termín porodu a já každou chvíli čekal, že se od týmu odtrhnu a pojedu do porodnice. Ale vše dobře dopadlo a já se těším, až tohle jednou budu vyprávět své dceři.
Organizátoři Bosco run
