Ferenc Rucska je dobrovolník z Maďarska, který v září 2019 přijel do Ostavy, aby jeden školní rok pomáhal v Salesiánském středisku volného času Don Bosco. Ferenc o svých zkušenostech psal blog a zde přinášíme jeden z jeho příspěvků, ve kterém se dočtete, jak v salesiánském středisku pomáhal, než se v červenci vrátil domů.
Zahraniční dobrovolníci pomáhají v ostravském salesiánském středisku díky Evropské dobrovolné službě, která je součástí programu Erasmus+. Mladí lidé díky němu mají možnost získat mezinárodní dobrovolnickou zkušenost a tím přispět k rozvoji místní komunity a ke svému osobnímu růstu. Jejich přínos pro pravidelné návštěvníky střediska je nedocenitelný. Mezi dětmi a jimi se vytváří hodnotné přátelské vazby a vzájemně se obohacují. Přítomnost mladých lidí z jiných zemí a kultur pomáhá dětem odbourávat předsudky k cizincům a překonává mentální bariery k neznámému. Vzájemnou spolupráci a pomoc s neformálním učením dobrovolníků zaštiťuje kooperující organizace TRENDUM.
Už jsem toho hodně napsal o městě, kultuře, atmosféře a mých vztazích s kolegy a dětmi, ale ještě jsem nepsal, co přesně tady dělám. Co to znamená být dobrovolníkem ve středisku volného času, jaký je můj rozvrh, jaké jsou mé povinnosti, jak vypadá můj běžný den ve středisku Don Bosco? Po nashromáždění mnoha různých dojmů a zkušeností v průběhu měsíců si myslím, že znám své každodenní aktivity docela dobře a nastal čas, abych představil svou práci, což je zřejmě nejdůležitější část mého programu.
Pondělky jsou obvykle delší než ostatní dny, protože v dopoledních hodinách mám zvláštní aktivitu zvanou Oratoř na ulicích, ale tento program obvykle označujeme jako Soiva, protože to je název místa, kam obvykle chodíme. Koncept je vždy hodně podobný: ve tří nebo čtyřčlenné skupině vezmeme auto a jdeme na ostravské předměstí k budově, která je plná sociálně vyloučených rodin a dětí. Don Bosco Ostava má v budově byt, který funguje jako místnost oratoře pro pořádání programů pro malé děti, mládež, a dokonce i pro dospělé.
Prvním úkolem naší skupiny je posbírat děti z rodin, které k nám mají ten den přijít do naší malé „mateřské školky“. Mezitím musíme připravit hračky: loutky, panenky, plyšová zvířata, plastové a dřevěné kostky a tak dále. Pak začne čas naší oratoře, kdy necháme děti hrát si a nakonec všechny věci společně uklidíme.
Je velmi zajímavé, že kromě hraček si děti umí vždy najít alternativní způsoby, jak se bavit: chtějí po nás, abychom je zatočili nebo je honili a vždy najdou způsob, jak zapojit všechny do jejich zábavy – a tento druh přirozené lásky je pro nás darem, který nám dodává jistotu, že bychom je měli nějak podpořit a že naše práce má smysl a hodnotné výsledky.
Poté, co skončíme s hraním, máme obvykle prostor pro skupinové hry v kruhu s několika krátkými písněmi a to je čas, kdy můžu dětem zahrát na kytaru. Pak máme čas pro vzdělávání: malou lekci nebo prezentaci o něčem užitečném, například jak pomoci svým přátelům, jak si umýt ruce nebo jak neonemocnět. Často to zasadíme do příběhu s několika roztomilými loutkami – velmi oblíbené jsou mezi nimi Adámek a jeho kamarád Tomášek.
V poslední části pracujeme v malých skupinách a každý učitel má na starost několik dětí, se kterými se věnuje dovednostem, jako je kreslení, vybarvování obrázků, keramiky nebo sbírání různývh předmětů. A někdy máme téma, o kterém diskutujeme, tak aby se mohli i ti nejmenší učit.
Práci mám i v odpoledních hodinách a můj harmonogram odpovídá různým kroužkům ve středisku. Každý z nich vede jeden ze zaměstnanců, kteří ve středisku pracují. Máme také příležitost odpovídat za své vlastní workshopy, ale kvůli jazykové bariéře by to pro nás mohlo být obtížnější – proto je úkolem dobrovolníků především účastnit se kroužků, pomáhat jejich vedoucím a zapojovat se do aktivit.
Stejně jako děti si i my můžeme vybrat, jakých kroužků bychom se rádi účastnili a možností je mnoho: kroužky pokrývají mnoho oblastí od tance a vaření po fotbal, malování a ruční práce.
Moje volba pro pondělí je ježdění na kole, která vždy nese zvláštní odpovědnost kvůli nebezpečným situacím, které mohou nastat. Ale obecně je vše velmi bezpečné a máme vše potřebné k zajištění bezpečnosti, jako jsou helmy, nebo světla. Při první hodině obvykle probíráme pravidla silničního provozu s malými dětmi, pak s nimi jdeme na dvůr, kde mohou jezdit na kole (nebo kolečkových bruslích, motokáře) kolem fotbalového hřiště.
Další skupinky jsou o něco složitější, protože bereme starší děti, které dávají větší pozor, jsou více zodpovědné a jedeme ven do města. Pokud je to možné, zastavíme se na hřišti nebo v parku, abychom si trochu odpočinuli před návratem do centra.
Úterý je v podstatě o deskových hrách, protože oba mé kroužky jsou stejné, jediný rozdíl je v tom, že mám jinou třídu. Nezáleží na tom, jestli máme velkou skupinu dětí nebo jen dvě, vždy najdeme vhodnou hru, která odpovídá počtu a charakteru zapojených.
Protože jsem žádnou z těchto her nehrál dlouho před touto prací a znal jsem jen ty základní, byl jsem velmi překvapen, jak kreativní a rozmanité jsou tyto hry: jsou většinou plné strategie a fantazie a jejich hlavní koncept je obvykle velmi snadno pochopitelný – na rozdíl od samotného procesu hraní, protože někdy je to opravdu náročné i pro dospělé.
Kromě snadné zábavy, kterou nám hry mohou přinést, je také důležité, že mám možnost navázat s dětmi osobnější vztahy, což rozhodně všechno usnadní. Musím také říct, že hraní deskových her je dobré na učení se jazyka, protože se při nich používají podobná slova a neverbální komunikace.
Učení se jazyků pomocí jednoduchých instrukcí také funguje u sportu: jedinou fyzickou aktivitou kterou dělám následující den, je florbal, který je v Česku téměř stejně populární jako lední hokej, takže děti jsou do něj nadšené a není pochyb o tom, že jsou v něm velmi talentované.
Zpočátku jsem měl obavy, protože ve škole jsem nikdy nebyl dobrý ve sportu, ale jak se ukázalo, dokázal jsem se učit docela rychle. Hodněkrát jsem mohl zažít dobrý pocit z úspěchu, který jsem dřív nezažil. Zároveň musím přiznat, že běhat z místa na místo a snažit se být všude, může být někdy vyčerpávající (ale zdravé).
Čtvrtky jsou také velmi speciální, jsou to takzvané VIP dny, protože programu se mohou zúčastnit jen děti s největším zájmem, pracovité a hodné. Prvním velkým rozdílem je, že máme půlhodinovou aktivitu Jekhetane, což znamená, že se shromažďujeme v jedné z místností nebo venku, abychom společně hráli velkou hru.
Někdy každý hraje za sebe, někdy hrajeme v různých skupinách proti sobě a většinou je koncept založen na populárních a slavných hrách pro děti, ale je zde také místo pro improvizaci. Byl to program, který mi také před pár dny umožnil krátkou a interaktivní prezentaci o mé domovské zemi.
Mým dalším kroužkem je schola, hudební kroužek, který jsem zmínil v předchozím článku, pak máme mši svatou, kde mám v poslední době stále více a více příležitostí hrát na kytaru. Poslední věcí na pořadu dne je dát si nějaké občerstvení, sendviče a horký čaj, takže pořádáme neformální večeři pro popovídání si a pro společné sdílení času.
Ačkoli neexistují dva stejné dny, nejvíce to platí o pátku, protože mám dvojitý filmový kroužek, ve kterém můžu vždy přijít s novým konceptem pro děti. Na začátku jsme dělali brainstormingy o možných filmových žánrech a psali scénáře, pak jsme vzali několik rekvizit a kostýmů a společně vytvořili krátké videoklipy podle našich plánů.
Dalším krokem bylo sestříhání klipů, které jsme udělali, abychom děti naučili vytvářet vlastní filmy s různými programy a aplikacemi. Později jsme vyzkoušeli zvláštní druh umění, které je v České republice tak populární, tedy dabing, a také jsme vytvořili krátké upoutávky pro imaginární dětská kina. Aby byl celý program jasný a zábavný, je důležité dát účastníkům pocit, že se něco naučili a něco vytvořili sami a my se soustředíme na detaily: jak přidávat efekty, hudbu, titulky, jak změnit zvuk nebo rozdělit a uspořádat pořadí určitých scén.
Musím také zmínit další úkoly, které je obvykle potřeba dělat každý den: jedním z nich je doučovaní, děti mohou požádat některého ze zaměstnanců včetně nás o pomoc s jejich studiem. Mohou se něco učit nebo procvičovat neformálním způsobem: může to být matematika, čtení, psaní, čeština nebo jiné jazyky. Pak máme první oratoř, což je krátký čas, ve kterém si mohou děti nakupovat věci za skutečné peníze nebo zeferiny, což jsou fiktivní peníze centra, které děti učí, jak funguje trh.
V tomto čase si děti mohou zahrát co chtějí: stolní hry, stolní fotbálek, stolní tenis, kulečník, hokej, florbal, frisbee a mnoho dalších věcí, nebo v případě dobrého počasí mohou také jít na dvůr, kde máme fotbalové hřiště a obrovskou loď, kterou obzvláště milují. Na konci dne po kroužcích máme obvykle krátké slůvko, při kterém se zúčastnění učí něco důležitého o životě a lidských vztazích.
Obvykle má odlišného interpreta a přístup, ale velmi často souvisí se skutečnými událostmi nebo svátky, a také máme rámcový příběh k tématům, kterým je letos Malý princ od Saint-Exupéryho. Pak je ještě trochu času na to, abychom měli oratoř podle hlavních myšlenek, cílů a spirituality Dona Boska.
Ferenc Rucska