Koadjutoři putovali Slovinskem po stopách Ignáce Stuchlého

By 24. 8. 202126 srpna, 2021Ignác Stuchlý, Novinky, Top

Salesiáni koadjutoři se vydali na pouť po stopách Ignáce Stuchlého, zakladatele českého salesiánského díla. Podívejte se na fotoreportáž z míst, do kterých se don Stuchlý nesmazatelně zapsal. Kliknutím na fotografii získáte odkaz fotografovaného místa na Mapy.cz.

Naše rozhodnutí jít na místa, kde působil P. Ignác Stuchlý, padlo logicky po poutích k Donu Boskovi a sv. Františkovi Saleskému – ještě nám chybí české kořeny!!! Pokud bychom vzali cestu podle času, museli bychom toho hodně procestovat: Bolesław – Píšť – Olomouc Sv. Kopeček – Klimkovice – Bolesław – Turín Valsalice – Ivrey – Gorice – Lublaň – Veržej – Lublaň-Kodeljevo – Perosa Argentina – Fryšták. A to jsem skončil rokem 1927! Rozhodli jsme se pro Slovinsko.

Gorice (1897-1910)

Gorica – salesiánský dům

Zde působil Ignác Suchlý v letech 1897-1910.

Socha Dona Boska stojí před domem v ústavu v Gorici.

První tři roky klerik-asistent. Jeho povinností bylo dělat chlapcům korepetice, to je učit se s nimi, připravovat je na vyučování a při tom studovat teologii. Pro mnoho práce ani nestihl být v řádném termínu vysvěcen. Nakonec se tak stalo 3. listopadu 1901 v soukromé kapli kardinála Missia. Byli jsme jak v kapli, tak i na kardinálově hrobě.

Gorica – arcibiskupská kaple

Zde byl Stuchlý vysvěcen na kněze kard. Missiou.

Pohled z protilehlé budovy kvadratury

Světa Gora

Poutní místo, kde Stuchlý zpovídával a je zde pochovaný jeho světitel kard. Missia.

Lublaň-Rakovník (1910-1919)

Na toto místo povolali Ignáce Stuchlého na místo hospodáře domu.

Slovinský provinciál ukazuje budovu, kde salesiáni začínali.

Středisko mládeže v salesiánském areálu

Venkovní hřiště v salesiánském areálu

Hudební škola v salesiánském areálu

Když nastupoval, pomýšlel na rychlé dostavění kostela, ale nedošlo k tomu. Časy byly nejisté, začala balkánská válka a po ní I. světová. „Don Štukli“, jak ho místní nazývali, zanechal po sobě dojem, že to byl nejvěrnější syn Dona Boska ze všech salesiánů, kolik jich prošlo Rakovníkem nebo tam zastávalo nějaký úřad. Byl kopií Dona Boska a dona Ruy. Pracovitý, pokorný, zbožný, milý, nikdy neklesal na mysli. Pověst o jeho svatosti byla veliká a mnozí ho chtěli mít za zpovědníka.

Kostel, který stavěl P. Stuchlý.

Kostel, který stavěl P. Stuchlý.

Zákristie kostela, který stavěl P. Stuchlý.

Veržej (1919-1922)

Jemu bylo jedno, kde pracuje, proto šel, kam ho poslušnost poslala, ovšem nebylo to jedno salesiánům v Lublani. Ti ho velice postrádali. Tak se stalo, že jen co se veržejský aspirantát dal do pořádku a život se v něm zaběhl, prosili pana inspektora, aby jim poslal dona Stuchlého zpět. Šlo hlavně o nedostavěný kostel Panny Marie, který za ta léta hodně zchátral. Plechová střecha byla celá zrezivělá, začalo zatékat do krovů i jinam.

Prohlídka současného areálu

Škola řemesel v současném areálu

V keramické dílně

Lublaň-Rakovník (1922-1924)

Pan prefekt Štukli byl stále v jednom kole. Pořád jen na staveništi, kolem materiálu a kolem lidí, všechno muselo procházet jeho rukama. Hlavně ovšem peníze, kterých bylo málo a bez nichž se nedalo stavět. Naštěstí už byl znám po celé Slovenii a věděl, kam jít. Nechodil po bohatých, ale po chudém venkově. Tam se cítil nejvíce doma, protože chudí bývají nejštědřejší. V zimě si ani nezatopil a raději se chodil přihřát do kuchyně. Tak plynuly dni a měsíce v práci a námahách a ve starostech, aby vše bylo na staveništi v pořádku. Tato pečlivost by málem stála dona Stuchlého život nebo aspoň těžké zranění. Vyprávěl to jeden starý zedník v Lublani bohoslovci Janušovi. Don Stuchlý lezl v klerice uvnitř kostela po lešení, když tu se pod ním ve výšce asi pěti metrů lešení prolomilo a on začal padat. Naštěstí se spodek kleriky za něco zaklesl a milý don Stuchlý zůstal viset ve vzduchu s hlavou a rukama v klerice, s nohama a zbytkem těla dolů. Co dělat? Dal zedníkovi, který byl při tom, rozkaz, aby ten kus kleriky, za který byla zaklesnuta, jednoduše uřízl. On to udělal a don Stuchlý zbývající metry absolvoval bez pohromy.

Lublaň-Kodeljevo (1924-1925)

Nyní se slovinským salesiánům zdálo, že je už skutečně dost toho plahočení gospoda Štuklija. Už jim to připadalo jako nespravedlivost, že jen pořád dře a dře a je celá léta prakticky zbaven té hlavní radosti salesiána – přímé práce s mládeží. Ignác nastoupil jako ředitel oratoře.

Salesiánský dům

Kostel sv. Terezie od Dítěte Ježíše

Kostel sv. Terezie od Dítěte Ježíše

Výchova cirkusem (skala.je)

Nadevšecko měl rád hudbu – dechovku. Jemu se líbily řízné pochody. V nich nacházel jakýsi výraz pro svou pohotovost poslouchat takřka po vojensku. Hned najal vojenského důstojníka – kapelníka za 1000 din. měsíčně a už se v oratoři ozývalo troubení, bubnování, pištění klarinetů atd. Jeho ředitelování však nemělo dlouhého trvání. Jen čtyři měsíce.

Perosa Argentina (1925-1927)

A to už je jiná kapitola.

Zde se odehrávala příprava salesiánů pro české země.

Ještě malá perlička nakonec: V roce 1929 se setkal při beatifikačních oslavách v Turíně s lublaňskými spolupracovnicemi. Nabídl jim, kdyby chtěly, že bude ochoten je vyzpovídat. Ptaly se ho, podle čeho poznají, ve které zpovědnici sedí. Ukázal jim na své boty, u nichž tkaničky byly posvazované na uzly: „Podle těch tkaniček.“

Vladimír Kopřiva