Je mi blízké partnerské kněžství

By 16. 4. 2021Novinky, Top

Málokterý kněz si vyzkoušel během života tolik profesí jako Alois Křišťan SDB, ředitel vyšší odborné školy sociálně-pedagogické a teologické JABOK, který letos oslaví 65 let.

Na vysokou školu jsi nastoupil ještě za minulého režimu. Vybral sis Stavební fakultu ČVUT ze zájmu, nebo jsi už tehdy uvažoval o kněžství a tahle škola byla jen jakousi prozatímní volbou?

Už na gymnáziu jsem zvažoval, zda bych nemohl být knězem nebo salesiánem, ale nebyl jsem si tím jist. Prožíval jsem to – nevím, jak to popsat – jako určité podněty, nápady, možná by to někdo nazval Božím oslovováním. Nebylo to však nic jednoznačného. Pak, v období maturity, jsem se zamiloval a podal jsem si přihlášku na vysokou školu tak říkajíc v rodinné tradici, táta také pracoval ve stavebnictví. Ani mne nenapadlo uvažovat o studiu humanitních věd v době, kdy na takových fakultách vládlo tvrdé kádrování a veškerá výuka byla podřízena marxismu-leninismu.

Hledání svého povolání jsem řešil tak, že jsem prosil Boha o znamení a ta nepřicházela. Zaplať Pán Bůh! Až později mi došlo, že kdybych na nějaké takové znamení vsadil, ať už by to znamenalo zvolit tu či onu cestu, při větších těžkostech bych je snadno sváděl na Pána Boha a svou situaci bych jen trpně nesl. Dělám to, Pane Bože, protože ty jsi to chtěl…  Tehdy jsem ale po znameních toužil a impulsy, které přicházely, byly jednou ve prospěch té, podruhé oné cesty. Anebo se daly vykládat oběma způsoby, jako třeba když jsem se dostal na stavební fakultu. Tím se mi uzavřela cesta do litoměřického semináře, ale otevřela se cesta tajné spolupráce se salesiány.

K čemu tedy směřovalo to zmíněné Boží oslovování?

Myslím, že Pán Bůh jedná tak, aspoň tedy se mnou, že nám staví před vnitřní zrak různé možnosti a dává nám vybrat. Můžeš dělat to či ono, ale ty se rozhodni. Není to tak, že by někde v knize života byla popsána naše cesta a my bychom ji měli najít a vydat se po ní. Já jsem své poslání nacházel postupně, v dialogu. Na konci studia vysoké školy jsem už dospěl k rozhodnutí stát se salesiánem a vstoupil jsem do neveřejného noviciátu.

Nicméně až do sametové revoluce jsi pracoval v Armabetonu?

Ano, pracoval jsem v Odboru technického rozvoje a vývoje, v oddělení dokončovacích prací. Naším úkolem bylo sledovat, jak probíhá dokončování staveb a jak by se jednotlivé postupy daly vylepšit na základě poznatků výzkumných ústavů. Nebo jsme naopak týmům výzkumníků hledali vhodné stavby, kde by mohli otestovat svoje technologické zlepšovací návrhy.

Mezitím jsem absolvoval vojnu, složil časné sliby a zahájil studium teologie. Po večerech a o víkendech jsem se věnoval salesiánskému poslání, tedy mladým lidem.

Co to obnášelo?

Především jsem se s Kájou Herbstem věnoval letním čtrnáctidenním katolicky orientovaným „táborům“, které většinou probíhaly na soukromých chalupách, a proto se jim začalo říkat „chaloupky“. K tomu se pojilo vzdělávání vedoucích chaloupek během roku a také výuka náboženství. Zapojil jsem se také do organizace duchovních obnov pro vysokoškoláky a – když už jsem měl něco odstudováno –, do tříletého programu nazvaného Malá teologie.  S Josefem Kopeckým jsem učil etiku a morální teologii. Zároveň jsme s Benno Benešem a Tomášem Rádlem měli na starosti formační víkendy pro mladé salesiány.

Takže by se dalo říci, že jsi byl dělnický kněz – salesián?

Ano, ovšem dělničtí kněží pracovali v dělnických profesích a netajili své kněžství. Šli do fabrik vědomě jako do misijního území. My jsme na tom byli jinak. Své kněžství jsme tajili a naši formátoři to spíš formulovali tak, že bychom správně měli být úplně jinde, ale protože nám to politický režim neumožňuje, musíme chodit do práce.

Tím utajením svého poslání jsme měli možná blíž ke spiritualitě sekulárních institutů.

Ovlivnila tě zkušenost práce v Armabetonu? Měla význam pro tvoje chápání kněžství?

Určitě. Zpočátku jsem trochu „pokukoval“ po klucích ze semináře. Líbilo se mi, že mohou soustředěně studovat, žít v prostředí, s nímž se vnitřně identifikují, s lidmi, kteří jsou podobně naladění. Ale nás, tajných salesiánů, bylo také dost a dalo se dělat tolik dobrých věcí, že mne práce v Armabetonu nebrzdila. Nebyla to nějaká svěrací kazajka.  A dnes jsem za tu zkušenost vděčný.

Za co přesně cítíš vděčnost?

Chybí mi pocit stavovské výjimečnosti, který někdy člověk pociťuje u kněží, kteří prošli seminářem. Od počátku slýchali: Jste kněží a budete mluvit k lidem. My jsme nebyli vedeni k tomu, že budeme mluvit od ambonu, spíš že povedeme dialog. Když jsem měl vést chaloupky, potřeboval jsem zvládnout fotbal, ač nejsem žádný fotbalista. Potřeboval jsem někoho, kdo bude umět hrát na kytaru. Nutilo mne to pracovat v týmu, vážit si ochoty ke spolupráci. Koneckonců mnozí, s nimiž jsem připravoval různé akce, dlouho nevěděli, že jsme kněz a salesián. Nikdo mi neříkal otče. Jsou to vnější věci, ale i ty utvářejí stavovské pojetí. Podobně to fungovalo i v práci, takových inženýrků tam byly plné kanceláře. Když jsem měl zkoordinovat společnou záležitost, potřeboval jsem se domluvit se spoustou lidí. To všechno mě vedlo k jakémusi civilně týmovému a partnerskému pojetí kněžství.

To zní sympaticky!

Možná, ale po revoluci mi to dělalo problémy. Najednou jsem musel zastupovat při bohoslužbách, kázat od pultíku lidem, které jsem neznal. Od malička jsem ministroval, liturgii jsem měl v malíčku, ale najednou jsem už nebyl jedním z mnoha ministrantů, ale měl jsem bohoslužbu vést  a promluvit k lidem. Co já jim mohu říci, co by nevěděli?

Po mši za mnou přišli se slovy: kdybyste nám poradil v sexuálních, partnerských, manželských věcech… Copak mne na to mohlo připravit večerní studium? Nebo tajné kněžské svěcení? Tady jde o něco jiného, než když se chce věřící setkat s usmiřujícím Bohem při svátosti smíření, tam jsem své roli rozuměl, ale v těchto intimních věcech, kdy se na mě lidé obraceli se samozřejmou důvěrou, protože jsem přece kněz, to nebylo snadné.

Co se změnilo, když přišla svoboda a byly obnovené řády a kongregace?

Na konci roku 1989 jsem stále seděl v Armabetonu a čekal, co bude, co jako salesiáni budeme dělat.  Ve skutečnosti to ale probíhalo živelně. Kdo měl možnost a nějakou zajímavou perspektivu, opustil dosavadní zaměstnání a šel zkusit něco nového. Sám jsem se ale na volnočasového pedagoga, který každé odpoledne hraje s kluky fotbal, necítil. Ta doba byla v něčem těžká. Padl komunismus, ale padly také dosavadní modely životního stylu. A pak mi jednoho dne zavolal jeden salesián, zda bych se nechtěl zapojit do vydávání salesiánského časopisu pro mládež Anno Domini.

Část party, která už předtím vydávala Čtení do krosny, chtěla pokračovat ve vydávání časopisu pro mladé a hodil jsem se jim do týmu. Bránil jsem se, že nemám s žurnalistikou nic společného, ale vysvětlili mi, že to není vůbec potřeba. Taková byla tehdy doba. Dostal jsem tedy na starosti vést redakci a též roli jakéhosi teologického poradce. Asi i proto jsem si říkal, že by bylo fajn, kdybych – ač už jsem byl vysvěcen na kněze – ještě mohl studovat.  Nejdřív představení reagovali spíš odmítavě, že na to není čas, ale pak změnili názor a poslali mne na kurz němčiny a pak do Benediktbeuern na salesiánskou vysokou školu. Začal jsem ročním kurzem pastorace mládeže a pak jsem pokračoval ve studiu pastorální teologie. Vděčně vzpomínám na českého emigranta profesora Františka Kopeckého, který mi hodně pomohl zorientovat se v bavorském prostředí.

Jaké jsi měl tehdy plány do budoucna?

Po pravdě řečeno žádné. Všechno se u nás strašně rychle rozvíjelo a měnilo. I díky tomu jsem si mohl v Německu udělat licenciát. A vylučovací metodou jsem si vybral pastorální teologii.

Předpokládal bych, že tě jako salesiána přitahovala spíš než dogmatika nebo biblistika?

To jistě, ale také byla přístupnější. Biblistika i dogmatika vyžadují mnohem hlubší základy pomocných teologických věd, než jaké jsme získali při podzemním studiu, ač jsem studoval téměř deset let.

Mezitím se v Čechách zrodil nápad obnovit v Českých Budějovicích vysokoškolské teologické studium. Doba tomu přála, v Budějovicích byl biskupem dynamický Miloslav Vlk s vikářem Václavem Dvořákem, a salesiáni tehdy měli početnou generaci s akademickými ambicemi. Druhým děkanem byl zvolen František Kopecký a mne pozval do svého týmu. Jihočeská teologická fakulta měla totiž mimo jiné vzdělávat salesiánské adepty na kněze. Proto dávalo smysl, aby na fakultě byli zastoupeni salesiáni.

Říkáš, že sis pastorální teologii vybral jako nejsnazší možnost, ale nelákala tě přece jen i jako obor, který vyzdvihl druhý vatikánský koncil?

Počkej, velká díla z pastorální teologie vznikala už na konci devatenáctého století.

Dobře, ale copak teprve koncil nepostavil ortopraxi naroveň ortodoxii? Teprve koncil zdůraznil svobodu svědomí, víru jakožto vztah k Bohu, nejen jako racionální přihlášení k určitým dogmatickým výrokům…

Ano, můžeme říci, že jádrem koncilu bylo chápání velikosti člověka v jeho svobodě. Odtud vyvěrá respekt k lidskému svědomí, přijetí myšlenky, že k Bohu a ke spáse může dospět i jinověrec, a koneckonců i určitá pluralita výkladu Písma svatého. Koncil se také věnoval teologickému promýšlení pozemských skutečností, včetně třeba role masových médií. Tady všude je v centru pozornosti člověk ve světě a ve své svobodě. To je, myslím, stále nosné jádro pastorální teologie jako teologické reflexe pastorální praxe.

V tom se liší pastorální teologie od předchozího pojetí. Do počátku šedesátých let byla pastorální teologie spíš aplikací teoretických teologických disciplín. Morálka nám říká, jak se máme chovat, a pastorálka nám tehdy říkala, jak to máme lidi naučit.

A zúročil jsi jako pastorální teolog předchozí zkušenosti z profánní práce, z redakce či z práce s mládeží?

Částečně ano, například v tom smyslu, že člověka technické studium vede k určitému strukturovanému myšlení, k určitému způsobu řešení problémů, ale jinak ani ne. Práce s mládeží za totality byla úplně jiná než po roce 1990 a na tyto nové možnosti bylo třeba reagovat.

Čím vlastně chtěli být studenti teologické fakulty? Proč se zajímali o teologii?

První vize se opíraly o rakouskou a německou zkušenost, kde v církvi vedle kněží a katechetů byli zaměstnáni také pastorační asistenti a pastorační referenti. Tito laici měli být nápomocni tam, kde je nedostatek kněží. První generace chtěly opravdu pomáhat ve farní pastoraci, organizovat různé akce v liturgické, katechetické i diakonické oblasti. Ale brzy se ukázalo, že absolventi nemají zase tolik uplatnění. Naše katolická církev není tak strukturovaná jako v sousedních zemích, vývoj u nás zamířil jiným směrem.

Studijní program se proto změnil z pastoračního asistenta na pastoračně-sociálního asistenta s širší paletou uplatnění. V té době jsme také otevřeli program pedagogika volného času. I tento obor byl inspirován německým vzorem a úspěšně se prosadil. Dále bylo možné studovat obor učitel náboženství a později též obor teologie. Ten byl určen salesiánským adeptům a také laickým zájemcům o teologii.

Postupně se ukázalo, že ani kombinovaný obor pastoračně-sociální asistent není moc přitažlivý a bude lepší zaměřit se na sociální práci jako takovou, a proto jsme zavedli obor sociální a charitativní práce.

Dává teologie hlubší zakotvení sociální práci?

Myslím, že pro křesťana ano, ale obecně to říci nemohu. Velmi často se stává, že když na JABOKu tuhle souvislost v otázce nadneseme, studenti potom horlivě říkají, že to spolu souvisí, a to bych si netroufl tahle jednoduše tvrdit. Copak nevěřící sociální pracovníci nemají funkční zakotvení? Dost dobře ho mají – ale jinde.

Mne v tomhle směru oslovila encyklika Benedikta XVI. Deus caritas est, Bůh je láska. Důsledně žité křesťanství nás vede ke starosti o druhého. Láska se projevuje vztahem a ve vztazích se odehrává duchovní život. Už ve Skutcích apoštolských se píše o sbírkách pro bratry a sestry v nouzi, nejde jen o to učit o křesťanství, ale brát vážně potřeby druhého. Sociální práci pak můžeme vidět jako nástroj účinné, či odborné pomoci v sociální oblasti.

Josef Beránek

Převzato z Christnet.eu

Redakčně kráceno. Vydáno ve spolupráci s redakcí časopisu Universum. V čísle 1/2021 je možné si přečíst celý rozhovor.

Dr. Ing. Alois Křišťan, Th.D. (*1956) Po absolvování Fakulty stavební na Českém vysokém učení technickém nastoupil do n. p. Armabeton. V letech 1990 až 1992 pracoval v nakladatelství Zvon (později Portál) jako šéfredaktor časopisu Anno Domini. Poté začal studovat v Německu v Benediktbeuern nástavbové studium pastorace mládeže, na ně navázal licenciátním studiem praktické teologie. V letech 1995 až 2014 působil na Teologické fakultě Jihočeské univerzity jako vedoucí Katedry praktické teologie. Zároveň byl pomocným duchovním v jedné z budějovických farností. Doktorát z pastorální teologie obhájil v roce 2004 na CMTF Palackého univerzity v Olomouci. V roce 2007 zakončil pětiletý psychoterapeutický výcvik v Integrované psychoterapii. Od roku 2014 je ředitelem Vyšší odborné školy sociálně pedagogické a teologické – Jabok a nadále spolupracuje s Teologickou fakultou JU.