Přinášíme promluvu hlavního představeného salesiánů dona Ángela Fernández Artimeho, která vyšla v květnovém čísle Bollettino Salesiano.
„V těžkých zkouškách, jako jsou tyto, nám láska dává život.“
Drazí přátelé a čtenáři Bollettino Salesiano, píšu vám ve chvíli, kdy jsme všichni vystrašení a zmatení. A myslím na měsíc květen, měsíc věnovaný Matce. V celém salesiánském světě jsme se svěřili naší společné mamince Marii Pomocnici a v modlitbě jsme prosili Pána – díky jejímu prostřednictví – o pomoc a posilu v těchto pro všechny hrozných chvílích. Navíc s obavami z problémů, kterým budeme muset čelit „později“.
Stává se však, že uprostřed tolika bolesti, pláče a smrti a i při těch nejbolestivějších ztrátách, objevujeme lidi, kteří jsou pro nás „Božím slovem“ a zprostředkují nám ho svým svědectvím víry a síly. Necítím se na to, abych použil vlastní slova, když jsem slyšel slova druhých, velmi autentická a plná vyzkoušené víry, skutečná svědectví „oddání se Bohu“. Proto vám nabízím toto skutečné svědectví. Díky němu můžeme objevit, že „zázrakem“ jsou lidé.
Právě ztratila manžela. Vzali se před 23 lety, měli spolu 5 dětí a tvořily pěknou rodinu. Dnes, jako padesátileté, jí koronavirus vzal manžela.
Vše začalo onemocněním v den narozenin jedné z jejich dcer. Manžel se vzbudil s poměrně vysokou horečkou. Měl příznaky podobné chřipce, zvýšené prokrvení a kašel, který považovali za přechodný. Ale jak plynuly hodiny, stav se zkomplikoval. Neměl dýchací potíže, ale trpěl závratí. Zavolali sanitku. Byl hospitalizován v nemocnici, zpočátku na pozorování. Vůbec neměli podezření, že by to byl koronavirus. Kromě toho v té době neměli potřebné zařízení na testování nemoci Covid-19. V tutéž noc ho však v rámci preventivních opatření izolovali.
Následující den ho vzali na jednotku intenzivní péče, kde byl testován. Lékaři řekli manželce, že už s ním nemůže být, že se musí vrátit domů. Krátce nato ji zavolali zpět do nemocnice, aby se rozloučila se svým manželem, protože jeho stav je velmi vážný.
Do nemocnice přišla s knězem, aby mohl přijmout svátost nemocných a rozloučila se s ním. V toto odpoledne se dozvěděli, že test na koronavirus je pozitivní. Od této chvíle už zůstala se svými dětmi doma v karanténě, zatímco její manžel trávil poslední hodiny v nemocnici. Sám.
Říká, že po celou dobu bylo nejtěžší to, že ho nemohla jít navštívit, být s ním a mluvit s ním. Byl izolován a nikomu nedovolili vstoupit. Celá nemocnice měla mnoho pacientů nakažených koronavirem a nikdo nesměl přicházet na návštěvy.
„Důvěřuji Bohu“
Mezitím tato žena, manželka a matka prožívala doma tuto bolest s úžasně silným srdcem: „Je to velmi těžké, ale Kristus mě drží v náručí. Cítím, že on je se mnou na kříži a já s ním a že se navzájem podporujeme. Vědomí, že i můj manžel je v jeho rukou, mi dává sílu.“
Tato matka a její děti našli útěchu v modlitbě: „Každý den se modlíme růženec a novénu ke svatému Josefovi, kterou jsme dokončili a začali další. Modlíme se také za všechny, kteří se nacházejí v podobných situacích.“ S obdivuhodnou vírou přiznává: „Byly dny, kdy mi bylo velmi špatně, ale nyní vidím vše s větším klidem a s větším přijetím. Žít s přijetím pomáhá žít s menší beznadějí, s utrpením, že ho nevidím, ale s klidem, že v každém případě je na konci Boží vůle, amen.“
Několik dní před smrtí manžela cítila, že se chce s ostatními podělit o to, jak v rodině tyto chvíle prožívají. Její svědectví nás učí, že i když nejsme připraveni na těžké zkoušky, jako jsou tyto, vnímání láskyplné Boží přítomnosti nám dává sílu a pomáhá nám prožívat utrpení „s menší beznadějí“, tvrdí tato věřící žena, která ví, že láska nezná hranice a že je důležité přimknout se ke kříži zejména ve chvílích, jako jsou tyto.
Dva dny před smrtí manžela poslala tuto zprávu: „Děkuji za množství vzkazů o podpoře a o modlitbě. Drží mě při životě. I vědomí, že je mnoho lidí, kteří se za něj modlí, a že pokud se nakonec neuzdraví, je to proto, že existuje větší dobro. Je to krvavá, velmi silná rána, ale Bůh mi zároveň umožňuje vidět lásku druhých a to, jak nás miluje. To je mnohem vyšší a větší než my sami.“
Když tato žena a její rodina dostali zprávu o smrti svého manžela a otce, sjednotili se více než kdykoliv předtím. Tuto lásku nadále dýchají s jistotou, že nejsou sami. Pouze srdce, které hluboce miluje, může říci: „Šel do nebe s Ježíšem. Důvěřuji Bohu, který mi dává sílu a klid.“
Předávám vám toto svědectví. Možná jiní lidé budou prožívat podobné ztráty s beznadějí. Budou tací, kteří nebudou chápat, že člověk může reagovat jako tato manželka a matka. Musíme však přijmout, že každý člověk je jedinečný a neopakovatelný a v tomto případě víra pomohla překročit a překonat ztrátu milovaného člověka, i když zde navždy zůstane bolest a velká prázdnota ze ztráty.
Don Bosco nám vždy připomínal, abychom důvěřovali Marii Pomocnici a uvidíme, co jsou to zázraky. Naší přirozenou, rychlou a bezprostřední tendencí je považovat za zázrak pouze vyléčení z rakoviny nebo z podobného onemocnění…, ale to, co prožila v srdci tato manželka a matka a jejích pět dětí, je zázrak prožívaný ve víře.
Neztraťme tuto víru ani naději, která nás má charakterizovat. Ať nás Pomocnice nadále drží za ruku jako máma, protože to, co řekl Ježíš, je stále absolutní pravdou pro všechny: „Ženo, hle, tvůj syn! … Hle, tvá matka!“ (Jan 19, 26 – 27).
Hlavní představený salesiánů don Ángel Fernández Artime
Salesiánská informační agentura ANS