Již lituji, že jsem se neúčastnila všech tří dnů a byla v Kroměříži pouze v sobotu, a to ještě po lehkém nátlaku mých drahých přátel 😉
Sobotní dopoledne nám zúčastněným poskytlo, dalo by se říci, skvělý náhled na misie v teorii i praxi (Jarda Fogl), a vyprávění Chrásteckých bylo famózní. Svým způsobem je skutečně každý z nás misionářem, ačkoli třeba mé misie (přesun z Českých Budějovic do Fryštáku) jsou slabý odvar proti Indii, Paraguayi etc. Každý, kdo vyráží na misie, zaslouží poklonu za své odhodlání a chuť vyrazit a pomáhat, kde se dá, za boj s různými nástrahami (vzpomeňte na večerní „show“ s Ondrou a mravence a další „živly“) a za to, že pak dokáže o všem vyprávět s nadsázkou a humorem.
Odpolední workshopy byly také velmi podnětné a hlavně vtipně podávané (osobně jsem vyslechla „výklad“ Františka Bezděka a Kevina z Ostravy a následně shlédla filmečky Leoše Ryšky, který jednotlivé medailonky prokládal vlastním komentářem a to, že Vincenc Janda učil papoušky Zdrávas Maria, nás málem srazilo z židlí, jak jsme se smáli).
Co ale musím ocenit a vyzdvihnout ze všeho nejvíc, já, těžký introvert, je atmosféra a přátelské a otevřené ovzduší, které na DSS panovalo. Tolik přijetí a tolik radostnosti (nejen salesiánské) mě nabilo do dalších dní a jsem za vás všechny opravdu vděčná.
Díky všem za tu báječnou atmosféru a díky všem za naše vzájemná přátelství!
Pavla Jungmannová
Foto: Petr Macek
Moje první Dny salesiánské spirituality
Ráda bych s vámi sdílela své dojmy a postřehy z mých prvních DSS. Díky zvolení do rady jsem měla možnost částečně nahlédnout do zákulisí příprav. Při sledování toho, co vše je potřeba zajistit, jsem si pomyslela, že toto musí být dílo Boží a dílo lidí ochotných spolupracovat a ze sebe dávat pro druhé. Myslím, že výše zmíněné bylo naplněno. Jako účastník jsem vnímala, že vše plynulo s lehkostí a samozřejmostí. I když jsem v salesiánské rodině krátce (od roku 2021) a na akci jsem přijela sama bez rodiny, cítila jsem se přijata jako v rodině. Kohokoliv jsem oslovila – jen na základě toho, že jsme se třeba jen 1x kdysi viděli na DC – neodmítl mě. Ba naopak, s velkou srdečností mě přijal a byl ochotný se mnou vést dialog. Toto mě utvrdilo v přesvědčení, že je dobré DC absolvovat pokaždé na jiném místě a s jinými lidmi.
Co si odnáším ve své mysli, srdci?
Vděčnost – že jsme vzájemně propojeni. DSS jsme totiž měli možnost prožívat společně s bratry SDB i sestrami FMA a SADBOU. Tato spolupráce mě velmi těšila a dodávala pocit vzájemnosti – že o sobě víme, že nám na sobě záleží. Zkrátka že patříme k sobě. Dále úžas – nad pestrostí darů jednotlivých lidí. Hmatatelně jsem se toho dotkla na dramatickém workshopu, kdy jsme během 1,5 hodiny hodiny měli vymyslet a secvičit dramatické ztvárnění tématu misie. Nikoho jsem z těch 9 lidí, co jsme se tam sešli, neznala a přesto jsem si připadala jako na dramaťáku, kam už nějaký ten pátek chodím. Jako ryba ve vodě jsem se cítila při sobotním večeru, který byl v režii SADBY a vedl ho dobrovolník působící na misii v Zambii. Ten svým charismatem strhl k tanci celý sál. A pak jsme ve skupinkách diskutovali o řešení problémových situací, které osobně na misii zažil. Jaké situace to např. byly? Zamoření obydlí miliony mravenců, zamilovaná domorodkyně, krádež na pozemku salesiánů… Myslím, že se moderátorovi Ondrovi podařilo natolik nás vtáhnout do tématu, že jsem na chvíli měla pocit, že v Zambii opravdu jsem.
A konečně si odnáším ujištění, že má smysl taková setkání pořádat a zúčastňovat se jich. Někdy mě totiž napadalo, že taková setkání možná nepotřebujeme, že si každý může to své salesiánství prožívat sám nebo jen s těmi nejbližšími. Ale teď vím, že to co si odnáším bych neměla možnost u nás doma načerpat. Pobyt na DSS mi dodal novou chuť začít žít každodennost s Kristem salesiánským způsobem. A také inspiraci pro přemýšlení nad tématy nového formačního plánu a dalších DSS. Bez tohoto impulsu by se mi začínalo velmi těžko. Jak řekl provinciál Martin Hobza ve své promluvě během nedělní mše – vášeň je k činnosti nezbytně potřeba. Bez vášně neoslovuji. Nežiji, uhasínám. A já jsem vášeň cítila všemi smysly. Věřím, že bude alespoň na chvíli hřát mé srdce. S vděčností za salesiánskou rodinu a každého z vás.
Jana Macháčková
Foto: Petr Macek
