Bůh promlouvá v tichém vánku

By 22. 12. 2018 Novinky, Top

VÁNOČNÍ POSELSTVÍ HLAVNÍHO PŘEDSTAVENÉHO

Velké a nevýslovné poselství Vánoc, které by mělo proměnit tvář země a naplnit ji radostí, je na první pohled nenápadné: novorozeně spící v jesličkách. Také my hlásáme každodenně Boha nepatrnými znameními na mnoha skromných a zapomenutých místech.

„Co mám dělat?“ ptal se Don Bosco přítele Cafassa.

„Pojď se mnou a měj oči dokořán!“ odpovídal mu jeho přítel a učitel.

Tak se Don Bosco setkal s mladými lidmi ve vězení. Ta zkušenost jím otřásla: „Řekl jsem si, že ti chlapci by měli najít venku nějakého přítele, který by se jich ujal, byl by s nimi, učil by je a přivedl by je o svátcích do kostela…“ Nosil jim dárky, obdarovával je dobrým slovem, snažil se, aby začali o sobě přemýšlet. Slibovali mu, že se polepší. Když se pak k nim vracel, byli jako dřív. Jednou se Don Bosco rozplakal.

„Proč ten kněz pláče?“ ptal se jeden z vězněných chlapců.

„Protože nás má rád. Také moje máma by plakala, kdyby mě tu spatřila.“

Takové bylo srdce Dona Boska.

Pro každého z nich, kdo byl bez rodiny, kdo se cítil na světě sám, kdo ztratil někoho blízkého, kdo nikdy nepoznal lásku a vždycky se cítil odmítaný, bylo setkání s laskavostí Dona Boska, s mateřským objetím matky Markéty a bratrským životem v oratoři znamením nového života. Kluci nepřicházeli, aby se setkali s knězem. Přicházeli, aby potkali otce, bratra, přítele. Jeho přítomnost byla natolik lidská a velkorysá, bylo v něm tolik trpělivosti, že se mohl věnovat i těm, kteří přišli jako poslední, v kteroukoli denní i noční hodinu.

Don Felice Reviglio o tom napsal: „Don Bosco chlapcům dovolil, aby mu byli kdykoli nablízku, takže třeba ještě ani nedojedl skromný oběd nebo malou večeři, už byli chlapci v jeho maličké jídelně všude kolem něho. I když ho to muselo zlobit, toleroval naše výbuchy vděčnosti. Jelikož jsem byl možná potřebnější než někteří další, občas mi dovolil, abych vlezl pod stůl a položil mu hlavu na kolena.“

Toto napsal don Paolo Albera: „Don Bosco vychovával láskou, přitahoval, získával a proměňoval. Všechny nás byl schopen zapojit do atmosféry plné radosti a štěstí, takže mizely jakékoli chmury nebo stesky. Všechno nás na něm přitahovalo: jeho pronikavý pohled i úžasná kázání; prostý pohyb hlavou; úsměv, který měl na rtech, vždy nový a jiný, ale pořád pokojný; pohyb úst, jako by chtěl promluvit beze slov; některá slova, která zdůrazňoval nezaměnitelným způsobem; jeho gesta a ladné, nenucené pohyby; to všechno působilo v našich mladých srdcích, takže jsme byli fascinováni; nedokázali jsme prostě vzdorovat jeho dobrotě vůči nám, jež byla pro něj něčím zcela přirozeným, vůbec se v tomto smyslu nemusel namáhat.“ Pedagogickým spisem Dona Boska byl jeho život.

Vychovatelé u Dona Boska nejsou „dozorci“: jsou to otcové, bratři a přátelé, kteří učí myšlení, zvažování a hodnocení. Klíčem všeho je přítomnost mezi mladými. V pojetí Dona Boska výchova je prostředkována osobním kontaktem, takže se stává výměnou energie. Dokud mu to bylo možné, Don Bosco odkládal všechno stranou, aby mohl být přítomen na dvoře se svými chlapci. Pro něho byla tato přítomnost způsobem, jak prožíval eucharistii: „Až do posledního dechu tady budu pro vás.“

Během synodu o mládeži, jehož jsem se nedávno účastnil, se probudil hlas mladých. S důrazem od nás žádali, abychom měli více odvahy ke svědectví života o tom, co hlásáme a v co opravdu věříme. Je zapotřebí dospělých svědků, nejen mužů církve, protože ve světě vládne obrovský nedostatek otcovství a mateřství. Musíme i nadále odpovídat na jejich otázky, a to nejen ve farnostech, na školách, v oratořích, ve střediscích mládeže, v útulcích pro mladé bez domova… Vize je širší: na místech, která jsou mně jako salesiánovi vlastní, bych měl uskutečňovat opravdové a autentické, zralé a čisté mateřství a otcovství. Někdy by vychovatel měl být mladým lidem přítelem nebo bratrem. Být skutečným otcem a matkou pro mladé je jedním z největších darů, které bychom měli zapomenout rozdávat. V tom je moudrost života.

Je tady Ježíš. Ježíš je Bůh a ukazuje nám, že jeho osoba má v sobě také dítě. Nikdy v dějinách se nic podobného nestalo. Bůh s tváří dítěte. V jádru naší víry není úvaha, ale skutečná něha vůči maličkým, chudým a lidem na okraji.

Naši mladí by měli od nás slyšet, že je máme rádi a že bychom spolu s nimi chtěli projít kus cesty víry. Naši mladí by měli pocítit naši citovou a opravdovou přítomnost mezi nimi. Měli by vnímat, že nechceme jejich životy manipulovat, ani jim přikazovat, jak by měli žít, ale že s nimi chceme sdílet poselství: Ježíš Kristus je Pán. Měli by pocítit, že jsme tu pro ně, pokud nám to dovolí, abychom s nimi hledali smysl života, jejich povolání, jejich přítomnost i budoucnost.

Jak je možné předat poselství o existenci Boží?

Jedno dítě se ptalo své mámy: „Myslíš, že je Bůh?“

„Ano.“

„A jaký je?“

Žena k sobě přivinula dítě, silně je objala a řekla: „Takový.“

„Chápu,“ řeklo dítě.

Mladí musí poznat, že k nim mluvíme o Bohu, který promlouvá tiše. Možná tak nedosáhneme ortodoxní víry a nějakého zvláštního praktikování předpisů, ale oni pocítí, že také skrze naši skromnou přítomnost je oslovuje Ježíš, že je má rád a že je kdykoli přijme.

Tehdy, stejně jako Don Bosco když celebroval své poslední mše v bazilice Nejsvětějšího Srdce v Římě, pochopíme, že to stálo za to.

Ángel Fernández Artime

hlavní představený Salesiánů Dona Boska

Přeložil Zdeněk Jančařík