Čas běží, svět se točí dál a spolu s ním i dobrovolníci Sadby (Salesiánská asociace Dona Boska), kteří vyjíždí na dobrovolnou misijní službu do odlehlých koutů Země v rámci programu Adopce nablízko.
Sedm statečných
Na začátku léta bylo sedm statečných dobrovolníků vysláno do světa a postupně vycestovali do svých cílových destinací, kterými jsou Indie, Albánie, Bulharska, Tanzanie a Namíbie. SADBA vás prosí o přímluvu za ně a nabízí modlitební kartičky. Více se dozvíte zde.
A naši stateční posílají domů první dopisy…
Terezie Sladká se hlásí z Namibie. V prvním dopise píše o tom, jak se snaží řídit mottem, které se naučila na přípravných kurzech pro dobrovolníky – Všemu se uč a nic neposuzuj. Zvyká si na zcela nové životní podmínky: „Také se učím jíst ‚rukama‘, což by nebylo takový problém, kdybych používala opravdu obě ruce. Musím ale jíst jen pravou rukou, abych levou mohla udělat cokoliv jiného nebo se napít ze skleničky. Schválně si někdy zkuste doma sníst jen pravou rukou (jako dneska například já) rýži, červenou řepu, kuře a rybu, ze které jednou rukou a pusou vytahujete kosti!“
Přečtěte si také Tereziny dopis o tom, co je náplní její práce, výmluvně nazvaný Co já tady dělám? a dopis Cesta do neznáma: Proč já a proč teď?, ve kterém popisuje, co je údělem dobrovolníka. „Trpělivost a odevzdanost je na dobrovolné službě nezbytná. Zvláště v Africe má všechno svůj čas, nikdo se ničím nestresuje, nikdo nikam nespěchá. Všichni tady chodí pomalu a nikoho by nenapadlo přijít někam načas natož s lehkým předstihem. A tak se běžně stává, že některá setkání začnout i o několik hodin později, než je předem domluveno.“
Dobrovolnice Lucie Svatošová se ohlásila prvním dopisem Indická Meghalaya – místo, kde “Mega-leje”. Píše v něm, kde že to vlastně je a co tam dělá. Odcestovala za svým snem – jít na misie do země misionářek lásky, jak se říká sestrám Matky Terezy. „Snažím se podle svých a zdejších možnosti trávit čas s dětmi nejen z farnosti, ale i se setkávat s dětmi ve škole nebo v jejich volném čase a dávat jim svou lásku. V době školního vyučování pomáhám v kuchyni nebo kde je zrovna potřeba.“
Zápisky z prvních dnů v Albánii píše Kateřina Staňková. Z jejího vyprávění jde cítit, že i když je Albánie v Evropě, musí Kateřina překonávat mnoho kulturních rozdílů. Učí se zejména od dětí. „Letos sestry otevřely čtyři třídy, zájem je veliký, a proto školku dohromady navštěvuje skoro stovka dětí. Já chodím do třídy tříletých dětí, kde se hodí každá ruka. První dva týdny v naší třídě byly náročné. Dětem se stýská po rodičích, a tak pláč je tady na denním pořádku. Pomalu se nám ale už daří i věci ze kterých mám velkou radost, třeba když děti vydrží chvíli (pár minut) sedět u stolečku a vybarvovat obrázek.“
Svět se točí dál a v přípravném kurzu na dobrovolnou službu – Cagliero – už jsou další dobrovolníci. Tak na ně mysleme, ať správně rozliší, kam je Bůh volá.
Jan Kvapil
