2/2023 ROZHOVOR
Salesiánku Yvonne Reungoat jmenoval 13. června 2022 papež František do Dikasteria pro biskupy, dříve tvořeného výhradně muži. Tato instituce má za úkol vybírat nové biskupy napříč světem. V rozhovoru otevřeně popisuje, jak dikasterium funguje a co do něj přinášejí ženy.
Bylo pro tebe jmenování do Dikasteria pro biskupy nečekané?
Ano, toto jmenování bylo opravdu naprostým překvapením. Věděla jsem, že papež František má v úmyslu jmenovat do Dikasteria pro biskupy dvě ženy a byla jsem ráda za toto jeho rozhodnutí, ale vůbec mě nenapadlo, že bych to mohla být já. Dozvěděla jsem se to 13. července, kdy tuto zprávu zveřejnilo vatikánské tiskové středisko. Zrovna jsem byla na zasedání vyšších řeholních představených, když mi začaly přicházet různé zprávy. Cestou domů jsem na webu Vatikánu zjišťovala, co se stalo, a uviděla jsem tam svoje jméno.
Papež ti to neoznámil osobně?
(Smích.) Ne. Ještě do auta cestou domů mi volali ze státní televize, jestli se mnou mohou natočit rozhovor do televizních zpráv ve 13 hodin. Já jim řekla, že ano, ale ať mě alespoň nechají dojet domů. Připadala jsem si jako ve snu, protože něco takového mě absolutně nenapadlo. To bylo v červenci, potom jsem čekala na další instrukce, protože jsem si neuměla představit, v čem bude spočívat moje práce.
Jak tedy vypadá tvoje práce ve Vatikánu?
Být členem Dikasteria pro biskupy znamená účastnit se jednou za čtrnáct dní schůze, které se říká „běžné zasedání“. Předsedá mu prefekt dikasteria a jsou zde přítomni všichni členové. Jsou to většinou kardinálové, někteří biskupové a pak my tři ženy. Naším úkolem je rozlišovat a poté navrhnout papeži kandidáty pro jmenování nových biskupů. To vyžaduje čas na průzkum a studium, protože jmenování biskupů je proces. Začíná v samotné diecézi, kde pod vedením nuncia proběhne průzkum, jehož výsledkem je seznam kandidátů. Dále se zabýváme konkrétní realitou každé diecéze, životem místní společnosti, historií i současnou situací. Snažíme se pochopit aktuální výzvy a poté se zabýváme profily jednotlivých kandidátů, které jsou prezentovány v provedeném průzkumu. Výsledkem je náš návrh. Ten je předložen papeži a na něm pak je učinit jmenování.
Yvonne Reungoat (*1945) pochází z Francie. V letech 1983 až 1989 byla představenou francouzské provincie Nejsvětějšího Srdce. V roce 1990 odjela na misie a stala se první provinční představenou v Africe. Založila řadu nových komunit a velmi jí ležela na srdci formace mladých afrických sester. V roce 1996 byla zvolena do generální rady, v následujícím období se stala vizitátorkou také pro naši česko-litevskou provincii a několikrát Česko navštívila. V roce 2008 se stala první neitalskou generální přestavenou salesiánek. Byla jednou z prvních sedmi žen, které papež František jmenoval členkami Kongregace pro instituty zasvěceného života a společnosti apoštolského života.
To znamená, že z vaší pracovní skupiny vychází návrhy, které mohou ovlivnit diecéze po celém světě?
Ano. Práci v dikasteriu prožívám s velkou zodpovědností vůči církvi, a to mě přimělo rozšířit pohled i srdce na celou církev. Ne že bych tuto šíři už neznala – skutečnost, že je naše kongregace přítomná na pěti kontinentech a ve více než tisíci diecézích, je nezanedbatelná zkušenost s univerzální církví. Přesto toto jmenování můj pohled rozšířilo a prohloubilo také moji osobní zodpovědnost modlit se, zajímat se, rozlišovat a sdílet spolu s ostatními to, co ve svém svědomí považuji za důležité.
Potkáváš se s papežem Františkem?
Na zasedání dikasteria papež obvykle nechodí. Potkávám ho při jiných příležitostech, různých audiencích.
Jak se ti pracuje jako ženě na pozici, kterou doposud zastávali pouze muži?
Řekla bych, že se tam cítím dobře. Snažím se být sama sebou a s jednoduchostí přispívat do společného tím, čím mohu, co jsem a co je mi vlastní. Společnou reflexi mužů a žen vnímám jako vzájemně se doplňující. Musím říci, že se nám dostalo hezkého přijetí, když jsme se zúčastnily prvního setkání. Bylo to nové pro nás, ale také pro ně. Sám papež František nám navrhl, ať máme při práci slovo v abecedním pořadí, aby nám to usnadnil, protože když se jde podle abecedy, je jedno, jestli se vyjadřuje kardinál nebo sestra, jsou na stejné úrovni.
Vnímáš v dikasteriu nějaký rozdíl mezi mužským a ženským elementem?
Pro mě, jako ženu, je to určitě velmi zajímavé, zejména ve smyslu vzájemného doplňování se a obohacování. Máme mnoho společných prvků a kritérií, ale máme také jiné myšlenky, různou citlivost nebo pozornost k některým aspektům. Jako ženy někdy vstupujeme do větší hloubky, máme jiný úhel pohledu. Myslím si, že toto společné rozlišování, v míře, v jaké je naše sdílení svobodné a otevřené, je velkým vzájemným obohacením. Cítím se tam na svém místě. V jednoduchosti a svobodě vyjadřuji, co mě napadá.
Osobně ale toto jmenování, ač bylo svým způsobem velkým překvapením, přijímám jako povolání od Pána, a tím pádem také jako jeho dar. Považuji to za znamení důvěry papeže Františka k naší kongregaci a k zasvěcenému životu vůbec, a též důvěry v přínos přemýšlení a sdílení ženy v církvi. Přináší mi radost, že mohu i tímto sloužit Pánu. I když to občas znamená rovněž velké starosti a mnoho práce. Smích.
Na Synodě o synodalitě zaznělo také volání po tom, aby si svého biskupa volili lidé v místní církvi. Jak to vidíš ty?
Na jednu stranu by tento projev lidu byl jistě známkou účasti, snahy nezůstat pasivní při jmenování biskupa. Je pravda, že jmenování biskupa je důležitá věc. Biskup dává určitý styl animaci v diecézi, napomáhá spolupráci, účasti různých povolání, sdílení, takže není jedno, kdo zastává tuto službu. Není to ale tak, že by biskup sám určoval život diecéze a jednotlivci sami nic nezmohli. Je dobré vidět zájem lidí o jmenování biskupa, protože církev ani diecéze nemůže být lhostejná, každý má vnímat svoji zodpovědnost a mít příležitost podílet se na této zodpovědnosti, už jen proto, že je pokřtěný.
Zda je přímá volba biskupů cestou pro budoucnost, nemohu říci. Mělo by to být předmětem zkoumání synodálního procesu, papeže, Dikasteria pro biskupy a samotné biskupské synody. Je ale také pravda, a známe to z mnoha demokratických procesů, že přímá volba ne vždy přinese dobré výsledky. A právě tyto demokratické procesy, jak v politice, tak i v jiných oblastech, nás nutí o tom vážně přemýšlet. Každopádně je velmi důležité přinést svůj podíl, například aby dotazovaní v průzkumu v diecézi poskytli svůj upřímný pohled podle svých možností, schopností a znalostí, aby zodpovědně sdíleli svoji vizi, protože v procesu jmenování biskupa se zabýváme všemi příspěvky, žádný nespadne pod stůl.
Jak prožíváš své salesiánské charisma ve Vatikánu?
Salesiánské charisma je darem pro církev. Toužím po tom, abychom jej jako vzácný dar v církvi sdíleli především naší přítomností a skrze jeho specifika, jako je například jednoduchý styl v kontaktech a navazování vztahů, preventivní systém, otevřenost, všímavost k lidem, přinášení radosti a naděje. Také se snažím poukazovat na to, co je pro nás salesiánky důležité – pozornost ke světu mladých, k novým generacím, jak se cítí, jakým způsobem se stávají protagonisty života církve (a to i při jmenování biskupů), jak jim naslouchat a jak jim pomoci, aby měli v církvi skutečně svoje místo, a jak oslovit ty, kteří v církvi nejsou.
Mám rovněž stále na zřeteli misijní rozměr. Salesiánské charisma je charisma otevřené všem, věřícím i lidem různých vyznání, schopné dialogu mezi náboženstvími i mezi různými kulturami. Proto je mou touhou, aby církev zůstala misionářskou, patří to do povahy církve. I jako konstruktivní odpověď proti některým tendencím potřebujeme posilovat vztah mezi katolíky a dalšími křesťany. Mám vizi církve, která je otevřená všem. Toto všechno se snažím vnášet do své práce ve Vatikánu.
Chtěla bys něco vzkázat salesiánské rodině do české kotliny?
Velmi ráda! Salesiánská rodina je v České republice důležitou součástí místní církve a já jí přeji, aby byla především šťastná, že je rodinou, a mohla stále více rozvíjet a posilovat vztahy mezi různými povoláními této rodiny a aby se cítila být opravdu rodinou, viditelnou v církvi i ve společnosti. Přeji každé její části, aby uměla jasně rozvinout své povolání a stala se přitažlivou pro mnoho mladých, dospělých i rodin, aby se pro ně salesiánské charisma mohlo stát cestou k Bohu.
Salesiánská rodina nikdy není sama pro sebe, existuje pro církev a pro svět, aby mohla vydat to nejlepší v oblasti výchovy, mezilidských vztahů ve společnosti, při budování míru, doprovázení mladých, ať mohou růst jako čestní občané, dobří křesťané nebo dobří věřící, pokud mají jinou víru, a zkrátka jako dobří lidé, pokud jsou bez vyznání. To můžete naplňovat především prostřednictvím vztahů s mladými i s dospělými, aby vaším prostřednictvím mohli zakusit, že je možné být společností, kde se žije různost jako vzájemné obohacování, různost náboženská, kulturní, ideová… Válka je za našimi dveřmi a České republice je ještě blíž. Snažte se o mír a pokoj mezi vámi, ve vašich komunitách, rodinách, farních společenstvích, školách a střediscích a zapojte do toho mladé. Salesiánská rodina bez mladých je neúplná.
Přeji vaší salesiánské rodině, aby žila z této pevné víry, že pro Boha nic není nemožné, že vždy existuje cesta, někdy ji musíme hledat, ale čím víc to děláme společně, tím rychleji ji nalezneme. Přeji vám, ať jste paprskem světla pro mladé v srdci Evropy.
Milá Yvonne, díky za rozhovor. Za českou salesiánskou rodinu ti přeji, ať můžeš s radostí naplňovat své poslání. Budeme tě doprovázet modlitbou.
Zdeňka Švédová, FMA
Foto: z archivu Yvonne Reungoat
Nezkrácenou verzi rozhovoru najdete na www.fma.cz.
