Za otcem Janem Robem

By 2. 11. 2018 Magazín

1/2018 VZPOMÍNÁME

Děkuji a sbohem

Měli jsme mít zkoušku sboru na faře ve středu 20. 12. Otec Jan měl přeci narozeniny, popřeji mu. Co ale přát, když od Žanka i dalších vím, že na tom není zcela dobře? A vůbec, co přát k 103. narozeninám? Nebudu se s tím trápit, něco mě napadne. Jdu Jana prostě navštívit, určitě ho to potěší. Na zkoušku sboru přijdu dřív, abychom měli na sebe čas. Beru za kliku dveří a vcházím do pokoje. Opět ten zvláštně uklidňující pocit, který je všudypřítomný.

Jan sedí na své židli, jako obvykle. Přistoupím k němu, klekám si, pohlazením po rameni ho probudím, klimbal. Byl více shrben a v obličeji byl unavený víc než jindy. Podíval se na mě, a usmál se, šeptem pozdravil, skoro jsem to neslyšel. „Otče, přišel jsem vám popřát k narozeninám.“ Jan se unaveně usmál, ale mávl rukou, naznačil mi, že to nestojí za řeč. „Přišel jsem se na vás podívat.“ Pokýval souhlasně hlavou, bylo vidět, že je rád. Nevěděl jsem, co bych řekl. Co bych měl říci, abych starého muže potěšil a hlavně svůj tíživý pocit, že musím něco říct, utišil? Řekl jsem to první, co mě napadlo, to nehloupější, co jsem mohl říct: „Už se zase těším, až kluci někam pojedou a my tu spolu budeme zase hospodařit sami.“ Jan zvážněl, a upřel na mě zrak. Ten muž mi už potřetí nic neřekl, ale jeho oči jako by říkaly: „Tomu ani sám nevěříš.“ Nevěřil jsem tomu, jen tak jsem to plácl. Styděl jsem se, že jsem to vůbec řekl. Po chvíli, když jsem se mu odvážil pohlédnout znovu do očí, jsem věděl, že je mi odpuštěno. Nebylo třeba nic říkat, nic neříkej, musíš pořád mluvit? Stačí být spolu. Tak jsem tam jen klečel a držel ho za ruku. No vidíš, to je ono, vždyť to stačí. A v tom to přišlo: „Otče, nepotřebujete něco? Máte všechno?“ Moc dobře jsem dopředu věděl, jaká bude odpověď. Hlava jen pokývala, že ne, a já hned: „Ale já bych něco potřeboval od vás!“ Jan se napřímil, obočí se nadzvedlo, ve tváři se zračilo překvapení. „Potřeboval bych požehnání.“ Zaradoval se, sepjal ruce a konečně promluvil. Pronesl potichu latinskou modlitbu, přežehnal mě křížem. Opravdu jsem požehnat potřeboval. „Děkuji vám, a hlavně Bohu!“ S veselým úsměvem pokýval souhlasně hlavou, jako by odpovídal: „Ano, na prvním místě Bohu.“ – „S Pánem Bohem, otče.“ Rukou jsem opět přejel po košili přes jeho rameno až k dlani. Jen přikývl. Vzal jsem za kliku a zavřel za sebou dveře.

Už jsem na to přišel, proč na mě to místo působilo pokaždé tak pokojně. Ten prostor byl naplněný křehkou a krásnou tichou usebraností. Radostí a touhou po Bohu. Promodlen od podlahy až ke stropu. Byl ale hlavně plný odpovědí na modlitby, byl totiž plný lásky, která objímá.

Děkuji a sbohem, otče Jene.

Martin Dismas Budek