2/2021 REPORTÁŽ
Mladí lidé z dětských domovů, výchovných ústavů nebo pěstounské péče si z dětství odnášejí hluboké, často neviditelné rány. Jejich vztahy jsou rozbité a oni se nemají o koho opřít při startu do samostatného života. Těmto mladým podávají pomocnou ruku pracovníci Centra Don Bosco v Pardubicích. Nabízejí jim dlouhodobé vztahy, jejichž těžištěm je vzájemná důvěra. Takový vztah se tvoří dlouho, chce to trpělivost, ale díky němu se mladým daří postavit na vlastní nohy.
Vítají mě srdečně. Jde poznat, že jsou zvyklí takto vítat příchozí, ať už jsou to návštěvy, nebo klienti jejich programů. Aleš Kalina, ředitel Centra Don Bosco (CDB), mě usazuje do společenské místnosti a brzy se k nám připojuje Anežka Jeníková, vedoucí přímé práce. Měli pro mě připravený pestrý program, v rámci kterého bych se podíval do dětského domova, ale kvůli kritické epidemiologické situaci jsou návštěvy těchto zařízení zakázané. Můžu se připojit k osobní schůzce sociálního pracovníka s klientem, ale pan ředitel mi nejdříve chce vysvětlit, kdo jsou jejich klienti, co si nesou do života a v rámci jakých programů s nimi pracují.
Zranění, která nejsou vidět
CDB je rozsáhlé dílo, jehož cílem je doprovázet mladé lidi z dětských domovů, výchovných ústavů a pěstounské péče, aby se po konci náhradní péče dokázali postavit na vlastní nohy. „Tito mladí lidé jsou v různých směrech handicapovaní. Ani ne tak zdravotně, jako spíše sociálně, psychicky, intelektuálně. To jsou pozůstatky deprivace, kterou si prošli v dětství,“ vysvětluje Aleš Kalina. Prožili dětství v rodinách, kde se o ně nestarali nebo je dokonce zneužívali a týrali. „Takové dětství v nich zanechá šrámy, které nejsou na první pohled viditelné. Projevují se v tom, jak se chovají, jak navazují vztahy, jak jsou náchylní k závislostem, trpí depresemi,“ pokračuje pan ředitel. Takto poznamenaní mladí lidé mají problémy vytvářet fungující vztahy, udržet si zaměstnání, někdy mají agresivní sklony, jindy jsou příliš uzavření. A ostatní lidé často nemají pochopení pro jejich chování. Nevnímají ho jako projev neviditelného zranění.
Těmto mladým lidem nabízí CDB pomoc v rámci programu Sociální rehabilitace – doprovázení. Když někdo projeví zájem o pomoc, je s ním uzavřena smlouva o poskytování služby a je mu přidělen jeden sociální pracovník – tzv. doprovázející, se kterým zahájí dlouhodobou spolupráci. Klient přichází s tzv. zakázkami, jako například „Chci se naučit říkat ne“ nebo „Chci si najít bydlení“. Na jejich naplnění pak společně pracují. Pravidelně se scházejí, volají si, píšou. Když je potřeba, pracovník doprovází klienta na úřad, nebo se sejde se zaměstnavatelem. Pomáhá mu s tím, na co nestačí, a snaží se mu dopomoci k samostatnosti. Je to běh na dlouhou trať, který může trvat i dvacet let. V současnosti je v tomto programu více než 50 mladých lidí.
„Snažíme se ke klientům přistupovat s respektem k tomu, čím si prošli, a přijmout jejich specifika v chování. Ale zase se nesnažíme omlouvat tím úplně všechno a umetat jim cestičku,“ vysvětluje ředitel Kalina. Mladé lidi zvou ke spolupráci na překonávání jejich problémů. I když možná nebudou výjimečně úspěšní, mohou důstojně projít životem. Nejspíš budou padat, ale je potřeba se zase zvednout a v tom jim mohou pomáhat pracovníci CDB. „Začátky. To je naše velké téma. Hlavně to nevzdat. S některými klienty to jsou neustále nové a nové začátky,“ přiznává Aleš Kalina.
„Mluvíme spolu o tom, co mě trápí“
Jdou vedle sebe a vykládají si o životě, jako by byli příbuzní. Jako strejda se synovcem. Leo mluví o své práci, o vztazích v rodině, jaké problémy teď řeší, a Václav mu naslouchá, radí a nabízí pomoc s konkrétními věcmi. Seznámili se v roce 2017, když byl Leo ještě ve výchovném ústavu. Navštěvovali je tam pracovníci CDB, mezi nimi i salesián Václav Čunek. Leo s ním začal spolupracovat v rámci programu Doprovázení. „Řekl bych, že Leo představuje typický vzorek mladého člověka z dětského domova. Tak to bývá, že projdou vícero zařízeními. Leo byl do tří let v rodině, poté vystřídal čtyři různá zařízení a v některých byl i vícekrát. Myslím, že je to chyba a jádro mnoha problémů. V určitém zařízení zakotví, naváže tam vztahy, přilne k vychovatelům a potom musí z nějakého důvodu odejít,“ vysvětluje mi Václav. Dovolili mi, abych se připojil k jejich schůzce. Potkávají se jednou za čtrnáct dní, ale v náročnějších obdobích i častěji. Obvykle spolu jdou na procházku, a to i z toho důvodu, že jedna z Leových „zakázek“ byla zlepšit si kondičku.
Leovi dělá problém hospodaření s financemi a někdy je příliš důvěřivý. Ještě před odchodem z výchovného ústavu vyhodnotili zaměstnanci a sociální pracovníci, že potřebuje vyšší míru podpory, například formou opatrovnictví. Ale než se to podařilo, uběhly tři roky a Leo zažil mnoho pádů. Václav tady pro něj byl, aby mu pomáhal se zase zvednout. Podařilo se mu zprostředkovat pro Lea místo v chráněném bydlení, když po dosažení zletilosti odcházel z ústavní péče. Leo měl i práci v chráněné dílně, ale po půl roce se mu tam přestalo líbit a rozhodl se odejít. V Pardubicích našel útočiště u neznámých lidí, mohl u nich bydlet, ale začali ho finančně zneužívat. „Když mi na účet přišly peníze, které jsem vydělal v práci, tak se mnou ještě ten den šli, ty peníze vybrali a nedali mi ani korunu. Potom si na mě začali brát i půjčky,“ vzpomíná Leo. Po nějaké době skončil na ulici a tehdy se obrátil na Václava. Pro takové krizové situace mají v CDB nouzový fond, ze kterého třeba můžou dát klientům peníze na přespání v noclehárně. Mají také nějaké oblečení a potravinovou banku, takže nikdo nezůstane bez pomoci, pokud ji potřebuje a stojí o ni.
Teď je Leova situace stabilizovaná, ale stále křehká. Díky spolupráci s Václavem bydlí Leo u své rodiny, má práci v chráněných dílnách a s financemi mu pomáhá opatrovnice. „Mluvíme spolu o tom, co mě trápí doma nebo v práci. Bavíme se o všem,“ vysvětluje Leo. S Václavem se teď zaměřují na to, jak si udržet práci a mít stálé bydlení. Naše společná procházka pomalu končí. Až na cestě zpátky do CDB se Leo svěřuje Václavovi, že to doma skřípe a hrozí, že bude muset odejít. To je naléhavá situace a Václav hned začíná jednat. Domluví se, že se společně sejdou s Leovými příbuznými a budou hledat cestu, jak krizi řešit.
Důvěra se staví od základů
„S mladým člověkem je potřeba začít pracovat ještě v době, kdy má zajištěné materiální zázemí v dětském domově, výchovném ústavu nebo pěstounské rodině. Tam je prostor budovat vztah vzájemné důvěry. Je ideální, když s námi začnou spolupracovat ve čtrnácti, patnácti letech,“ říká Anežka Jeníková, vedoucí přímé práce. Sedíme ve společenské místnosti a ona mluví o programech CDB, které většinou předcházejí vstupu do Doprovázení.
V této místnosti se o víkendu scházejí mladí lidé z různých dětských domovů na Kurzy přípravy na život. Stráví tady společně dva dny, během kterých se učí, jak si najít práci, jak si ji udržet, jak komunikovat nebo jak nenaletět prvnímu šmejdovi. Neméně důležité je společné sdílení, navazování vztahů a zábava, při které si mohou trochu odpočinout od všedních starostí. Skupina mladých sem přijede během školního roku sedmkrát a takových skupin je několik, takže v CDB je každý druhý víkend pořádně živo. Na těchto kurzech místní dílo vyrostlo, když ho v roce 2005 rozjížděl salesián Jiří Křemeček. Přizval k sobě Monikou Peterkovou, která ve spolupráci s dalším salesiánem Martinem Poláčkem, který v pardubickém díle také zanechal nesmazatelnou stopu, celou službu zprofesionalizovala.
Děti a mladí lidé za doprovodu vychovatelů přijíždějí sem do Pardubic také na Dny pro dětské domovy. V CDB stráví jeden celý den. Poslechnou si vyprávění pozvaného hosta o jeho životě, práci nebo třeba zkušenosti s bojem proti závislosti. Pracovníci a dobrovolníci CDB pro ně mají připravené různé aktivity, mladí se můžou odreagovat a neformálně seznámit. „Díky Kurzům a Dnům pro dětské domovy se můžeme dětem a mladým lidem představit. Mají možnost nás poznat a my zase můžeme postupně poznávat jejich životní příběh. Když pak v osmnácti, devatenácti letech odcházejí z náhradní péče, máme na čem stavět. Náš sociální pracovník zná příběh toho mladého člověka, on naopak zná jeho a nebojí se mu zavolat, poprosit ho o pomoc,“ vysvětluje Anežka, kde leží základy pro Doprovázení.
„Je to moje druhá máma“
Prošly spolu dlouhou cestu plnou emocí, těch radostných i těch bolestných. Na jejich dnešní schůzce budou bilancovat, co se jim za deset let spolupráce podařilo, a mě k tomu vzpomínání přizvaly. Sedím naproti dvou žen, tváře jim zakrývají respirátory a já se snažím v jejich očích přečíst, jaké emoce se za vzpomínkami skrývají. Když se Adéla dostala do dětského domova, bylo jí čtrnáct. Jezdila do CDB na Kurzy přípravy na život, tam se seznámila se sociální pracovnicí Ivanou Němcovou a začaly se scházet v rámci programu Doprovázení. „Když je člověk v domově, potřebuje mít někoho zvenčí, protože tam je hrozných tlaků. Pravidelně jsme se vídaly a mluvily o tom, co se tam děje, co se řeší,“ vzpomíná Ivana. Bavily se také o tom, co bude, až z domova odejde. Adéla si našla přítele a po dosažení plnoletosti odešla z dětského domova a ze školy. S přítelem žila u svého otce a narodily se jí dvě děti. Skončila také v programu Doprovázení, ale přešla do programu Na vlastních nohou, ve kterém je v CDB na šedesát klientů. Tento program je pro mladé lidi, kteří už intenzivní podporu nepotřebují nebo o ni nestojí, ale chtějí zůstat s lidmi z CDB v kontaktu. Jednou za čas si Adéla s Ivanou vyměnily zprávu, jak se jim daří.
Několik let bylo klidných, ale pak přišel zvrat. Adéla odešla od otce, s přítelem měla problémy a skončila sama se dvěma dětmi v azylovém domě. Tehdy se obrátila na Ivanu a obnovily dlouhodobou spolupráci Doprovázení. Hlavním tématem bylo bydlení, protože Adéla našla místo jen v nevyhovující garsonce. „Pamatuji se, že sis tam topila troubou, topení vám nešlo. Měla jsi dvě malinké děti. Viděla jsem, že se snažíš na maximum, máš uklizeno, uvařeno, otáčíš se kolem dětí, ale když nejde topení, tak to člověk nevymyslí,“ vzpomíná Ivana. Nakonec se jí podařilo zprostředkovat Adéle místo v Dětském centru Veská. Děti tam chodily do dětské skupiny a Adéla se vrátila do školy. Úspěšně se vyučila ošetřovatelkou, udělala si řidičák, našla práci v nemocnici a získala sociální byt. Ve všem jí pomohla Ivana a pracovníci Dětského centra Veská, ale bez spousty vlastní práce a velkého odhodlání dát si život do pořádku, by se to Adéle nepodařilo.
„Známe se dlouho a Iva o mně ví opravdu hodně, takže má moji důvěru. Důvěra je hodně důležitá. Před Ivou se nemusím bát mluvit. I když to třeba zrovna není dobrý, tak jí to můžu říct,“ vysvětluje Adéla, čím je jejich vztah výjimečný. Stále před sebou mají hodně práce. Adéla už má trvalé bydliště na sociálním bytě, takže teď mají děti konečně nárok na školku, kterou brzy začnou hledat. V budoucnu také chtějí získat běžný byt a budou usilovat o vyrovnání starých dluhů prostřednictvím insolvence. Adéla se už rok v nemocnici stará o covidové pacienty. Mimořádnou odměnu pro zdravotníky za loňské jaro jí zabavili exekutoři. Přijala to s pokorou – jako splácení starých chyb. Hledím na ně s úctou a žasnu nad mimořádným poutem, kterým je společná cesta spojila. Adéla se za ní ohlíží se slovy: „Iva mi v životě hodně pomohla. Byla se mnou ve všem, co se mi přihodilo, i v tom špatném i v tom dobrém. Je to moje druhá maminka.“
Myslete na nás, jsme tady
V místnosti, kde sedíme, vládlo v posledním roce o víkendech ticho. Za normálních okolností by do CDB přijížděli mladí z náhradní péče, ale pobytové kurzy musely jít stranou kvůli epidemiologickým opatřením. Stejně tak vzaly za své Dny pro dětské domovy. Proto pracovníci CDB začali více jezdit do dětských domovů a výchovných ústavů, což dříve nedělali. „Výjezdy do zařízení jsou jedna z mála možností kontaktu s určitou skupinou klientů. Dáme o sobě vědět, společně se pobavíme, zahrajeme hry, představíme jim, co děláme a co pro ně do budoucna můžeme udělat. Hodně důležité v této době je, že do zařízení přijede někdo jiný než vychovatelé, kteří se tam stále točí. Přijedeme tam s připraveným programem a zpestříme mladým čas,“ vysvětluje Aleš Kalina a dodává, že s výjezdy plánují pokračovat i po skončení současných omezení. „Je velmi cenné potkávat se s pracovníky, kteří v zařízeních mají služby. Běžně se s nimi nesetkáváme. Líp si potom představí, za kým své svěřence na víkend posílají.“
Ptám se ředitele Kaliny, co by chtěl čtenářům Salesiánského magazínu vzkázat. Mluví hlavně o dětech a mladých z náhradní péče. Těm nejvíce pomůže, když budeme hledat pochopení pro jejich specifika. Loučíme se a Aleš Kalina mě zve, abych se s nimi jel podívat do dětského domova, až bude příznivější situace. A čtenářům vzkazuje: „Prosím, myslete na nás, jsme tady. Potěší nás váš zájem, vaše modlitba za děti, které vyrůstají bez rodiny. Ještě těžší to mají, když vstoupí do samostatného života. Potěší nás, když si uvědomíte, že tady tyto děti a tito mladí lidé jsou.“
Text a ilustrační fotografie Jan Kvapil