Sestra mezi děckama

By 12. 11. 2019 Magazín

5/2019 ROZHOVOR

Novopečená Dcera Panny Marie Pomocnice, salesiánka Veronika Beránková, pochází z Brna-Komína. Rodiče mají u zastávky trolejbusu na Hlavní nedaleko komínského kostela prodejnu s ovocem a zeleninou a představovali si, že Veronika bude pomáhat v krámě, ale vše se vyvinulo jinak.


Veroniko, formace u sester salesiánek je o něco delší před prvními sliby, než tomu je u salesiánů. Je to tak?

Ano, máme formaci o něco delší než salesiáni. Aspirantát trvá zhruba rok, je to období rozmýšlení a hledání. Může trvat i déle než jeden rok. Pak následuje postulát, noviciát a formace během časných slibů.

Aspirantát jsi prožila kde?

V Praze-Karlíně, u mě to byly dva roky. Pak následoval postulát, který trvá normálně deset měsíců a může trvat také déle. Ten jsem prožila na Slovensku v Trnavě. Následuje dvouletý noviciát, který jsem strávila také na Slovensku v Šamoríně.

Kolik vás bylo v postulátě a v noviciátě?

Byla jsem bohužel sama.

Žádné Slovenky?

Ne, celou dobu jsem byla sama. Nejprve v trnavské komunitě, kde byl aspirantát a postulát dohromady, a pak jsem byla v noviciátě v Šamoríně. Tam jsem studovala – Stanovy, katechismus, Starý a Nový zákon, životopisy Dona Boska a Marie Dominiky Mazzarellové a samozřejmě italštinu. Také jsme studovaly dějiny církve, institutu, řehole…

Měla jsi v noviciátě nějakou pastoraci?

Měla jsem apoštolát – jedno stretko, páťačky…

Je tam nějaký rozdíl ve vedení stretka a společenství oproti poměrům v Čechách a na Moravě?

Je to úplně o něčem jiném. Tady naše spolča máme zaměřené spíš na katechezi. Na Slovensku mají náboženství ve škole, takže stretko je o různých aktivitách. Mladí si vyberou na rok nějaké téma a pak ho rozebírají. Letos jsme měli například Narnii a bavili jsme se o těch postavách. Na začátku jsme si vzali nějaký příběh, pak jsme si povídali, co nám to říká do života, a pak jsme hráli tematickou hru, aby se to propojilo.

Jak jsi vnímala slovenskou církev? Jsou tam rozdíly oproti naší?

V Trnavě jsme měli například 120 děcek na první svaté přijímání, v Šamoríně jich bylo 60 slovenských a pak byla ještě hromada maďarských dětí – celkem kolem stovky. K biřmování taky kolem 60 děcek, tím pádem je to dost masovka. Velkou roli tam hrají tradice, ne všichni chodí do kostela, ale svátosti musí být. Ty počty jsou někde jinde… Na svátky je tam spousta lidí, mají víc zasvěcených svátků, před velkými slavnostmi je moc zpovídání…

Řekni nám pár slov o slovenských salesiánkách: kolik jich zhruba je, kolik mají komunit, kde jsou jejich domy.

Slovenských sester je něco přes 80, mají 16 komunit, jednu komunitu mají misijní v Baku, v azerbajdžanské metropoli. Hlavní sídlo mají v Bratislavě – je to zajímavé, už počtem je to u nich hodně rozmanité.

A věkově jsou taky různé?

Ano, mají směsku. Pár starších sester je ještě naživu, jsou tam šedesátnice a padesátnice, ale jsou tam i čtyřicítky a třicítky – velká směska! Nejmladších je kolem deseti juniorek, které ještě nemají věčné sliby.

Vnímají to, že neměly žádnou sestru v noviciátě pro Slovenky něco běžného?

Není to běžné – po 25 letech neměly žádnou novicku v noviciátě. Teď budou mít jednu postulantku a ještě se chystají dvě aspirantky. Určitě také pro ně je povolání darem, a dnes stále vzácnějším darem.

Tak to se teď těšíš do komunity tady u nás, ne?

Samozřejmě, je to doma! (smích) V Praze-Karlíně mě čeká internát, kde budu mít nějaký úvazek, a budu také pracovat ve školce.

Skládala jsi první sliby. Jaké to pro tebe bylo?

Byl to pro mě první krok – řekla jsem před veřejností poprvé Ano, chci patřit Pánu. Hlavní rozhodnutí už jsem udělala, když jsem šla do aspirantátu, jen se moje motivace prohloubila formací a za to jsem vděčná. Teď si uvědomuji, že už jsem sestrou.

Co bys jako sestra salesiánka ráda dělala?

Byla bych ráda mezi děckama!

Rozhovor vedl Zdeněk Jančařík