SM 5/2023 ASC
„Švýcaři jsou milí, pohostinní, ochotní pomáhat, kde je potřeba, ale s Čechama je větší sranda,“ říká s úsměvem Helena Říhová. Helena se svou rodinou žila třicet jedna roků ve Švýcarsku, před několika lety se s manželem vrátili do Čech. Ve Švýcarsku poznali salesiány a stali se salesiánskými spolupracovníky.
Když jsem si v minulém čísle Salesiánského magazínu přečetl rozhovor s P. Antonínem Špačkem, který se nedávno vrátil domů z misií ve Švýcarsku, nedalo mi to a Helenu, nyní již členku našeho společenství ASC, jsem navštívil u ní doma v Braníku, abych si s ní popovídal o životě ve Švýcarsku a u nás.
Jaké byly důvody vašeho odchodu do Švýcarska?
Odejít chtěl hlavně můj manžel, on měl podnikavého ducha a zde se nemohl plně realizovat ve své profesi, která byla jeho koníčkem (vytápění, klimatizace). A pak zdejší atmosféra strachu, přetvářky a pokrytectví, neustálé upozorňování dětí, aby ve škole nemluvily o tom, o čem se mluví doma. Ve Švýcarsku jsem měla spolužačku, která tam emigrovala v roce 1975, a z jejího vyprávění nám přišlo Švýcarsko jako krásná a svobodná země, kde se dá slušně žít.
Jak jste tam začínali?
První měsíce jsme bydleli ve „Flüchtlingsheim“ (domov pro emigranty). Já jsem se účastnila „služeb“ v Heimu, manžel vykonával pomocnou práci v továrně na výrobu oken. Po třech měsících, když jsme dostali azyl, jsme si našli byt. Děti začaly chodit do školy, my nastoupili do zaměstnání – já jsem zprvu pracovala v kanceláři v obchodní firmě, manžel našel místo v oboru ve firmě jednoho českého emigranta. Švýcaři byli velmi vstřícní a dost nám pomáhali. Zpočátku byl největší problém jazyk. Německy jsme trochu uměli, jenže ta jejich „švýcarština“ – však to už popsal P. Špaček. Děti postupovaly mnohem rychleji, na konci školního roku se již bez problémů domluvily.
Manželé Helena a Vladimír Říhovi
Jak vás přijali ve farnosti?
Kostel, to bylo místo, kde jsme se cítili tak trochu doma – mluví se tam sice jinou řečí, ale struktura mše je stejná jako u nás. Brzy jsme se seznámili s místním farářem, stali jsme se členy farního pěveckého sboru. Já jsem absolvovala lektorský kurz, nosila jsem na první pátky nemocným domů Nejsvětější svátost, vozila jsem staré lidi autem na mši, připravovala jsem s týmem bohoslužby slova, pomáhala jsem s výzdobou kostela při různých příležitostech atd. Nakonec jsem byla zaměstnána jako farní sekretářka.
Jak jste se seznámili se salesiány?
Když jsme přijeli do Švýcarska, měli jsme dvě děti, chlapce a děvče, 10 a 11 let, tam se nám narodil ještě jeden syn. V Curychu tenkrát vedli českou misii dva čeští salesiáni. Hodně pomáhali Čechům, kteří přišli do ciziny a cítili se tam ztraceni, hlavně dětem. Jedním z nich byl P. Šimčík, který o prázdninách organizoval tábory pro české děti v českém domě Velehrad v Jižních Tyrolích, který vedli také čeští salesiáni. Našim dětem se na táboře moc líbilo a na další tábory už jsem jela jako kuchařka a nakonec jsme jezdili i s manželem jako asistenti k dětem. P. Šimčík byl velmi obětavý a bylo vidět, jak má děti a mládež rád. Byl to úžasný muzikant, moc rád a krásně zpíval. Pro české emigranty byla účast na české mši a možnost setkání s krajany na různých akcích strašně důležitá a povzbuzující.
Druhým salesiánem byl P. Poláček. Ten nás seznámil se salesiánským duchem trochu víc a nakonec nás i „zlanařil“ k salesiánům spolupracovníkům. Dělal s námi přípravu, sliby jsme s manželem skládali v roce 1984 v Curychu. Ale žádné společenství jsme neměli, kromě nás skládala sliby ještě jedna paní, která dělala českým misionářům sekretářku. Jestli jsou ve Švýcarsku i švýcarští salesiáni spolupracovníci, to mi není známo. My jsme každopádně s nikým takovým do styku nepřišli. (pozn. red.: Dle informací z internetu a od P. Špačka nejsou.)
Čeští salesiáni sloužili pravidelně v Curychu a různých městech české bohoslužby. Dvakrát do roka pořádali duchovní cvičení, na která jezdil přednášet výkvět českých kněží působících v cizině. Taky zájezdy do ciziny, na hory, dětské tábory, výlety, poutě do různých koutů světa, Kateřinskou taneční zábavu, Mariánské poutě v Einsiedeln, různá setkání a tak dále.
Po smrti P. Šimčíka se nás ujal P. Špaček, který za námi jezdil do východního Švýcarska a u nás v bytě sloužil mši svatou pro pár krajanů, kteří tato setkání, spojená ještě s večeří a družným posezením, velmi oceňovali.
Helenin manžel Vladimír s P. Antonínem Špačkem v roce 2004
Helena s P. Josefem Šimčíkem v roce 1989
Jaké vidíš hlavní rozdíly mezi životem ve Švýcarsku a v Česku?
Švýcarsko je země s dlouhou demokratickou tradicí. Princip přímé demokracie, kdy všichni hlasují o všem možném, může fungovat pouze tehdy, když si občané uvědomují, že mají nejen práva, ale i povinnosti a odpovědnost. Jsou například schopni si odhlasovat zvýšení daní. U nás mám pocit, že bychom chtěli mít jen ta práva. A že jsme národ, který má pocit ublížení a na všechno si stěžuje.
Když jsme přišli v roce 1979 do Švýcarska, tak nás příjemně překvapilo, jak je tam církev „lidová“, že tam mají kněží blíže k lidem a věřící se na životě farnosti podílejí mnohem více, než jsme byli zvyklí. Náš farář byl skvělý člověk, velmi lidský a hlavně pro mládež zajímavý a přitažlivý. Ale někdy mě při jeho snaze udělat bohoslužbu srozumitelnější až zarazilo, že i pro kánon používal volný text. V Čechách teď vidím, že i zde se církev čím dál více vymaňuje z klerikalizmu a hlavně mladší kněží jsou velmi otevření a blízcí svým „ovečkám“.
Přesto jste se rozhodli vrátit do Česka…
Manžel v Česku po revoluci viděl spoustu možností jak přispět k ekologickému vytápění a ochraně ovzduší. A tak jsem ho opět následovala, vrátili jsme se v roce 2010. Bohužel už ve Švýcarsku vážně onemocněl a za několik let po návratu do Čech zemřel.
A salesiáni spolupracovníci?
Manžel se snažil být tu užitečný svými odbornými znalostmi, angažoval se i v politice. Díky jeho nemoci už mu nezbývala kapacita na další aktivity, a tak negoval moje návrhy, abychom se v Česku pídili po salesiánech spolupracovnících. Po jeho smrti jsem četla v našem farním věstníku (farnost Lhotka v Praze) článek o ASC. Oslovila jsem jeho pisatelku a přes ni jsem se napojila na zdejší salesiány spolupracovníky.
Ve Švýcarsku jsme naše „salesiánství“ žili tak trochu sami, neměli jsme žádné společenství, jen občas jsme se setkávali se salesiány z Curychu. V Čechách mě přijalo společenství Praha-jih a přes něj se postupně seznamuji se zdejší salesiánskou rodinou. Je pro mě úžasné setkávat se s lidmi, kteří jsou praktikující křesťané, kteří jsou na stejné vlně jako já. Jejich životní příběhy jsou pro mě inspirací. Jsem moc ráda, že se mohu zúčastňovat duchovních cvičení a dalších salesiánských akcí.
Rozvětvená česko-švýcarská rodina Říhových
Čím žiješ dnes?
Mám tři děti a deset vnoučat. Všichni žijí v zahraničí, vidíme se osobně jen párkrát do roka, tak mi zbývá čas na jiné aktivity. Chodím číst pohádky dětem do školky, pár hodin v týdnu pracuji v divadle Semafor, dobrovolničím v nemocnici Krč, navštěvuji handicapovanou kamarádku, pomáhám ve farnosti, jak je co potřeba.
Chceš ještě něco dodat závěrem?
Člověk musí věci přijímat, jak přicházejí. Něco je lepší tady, něco jinde. Nemůžu chtít být zároveň tady i ve Švýcarsku. Tak jsem vděčná za všechno dobré, co prožívám.
Jan Zindulka, ASC
Foto: archiv Heleny Říhové
Velkým Heleniným koníčkem je tvoření vitráží, k čemuž je kromě výtvarného talentu potřeba i velká dávka řemeslné zručnosti. Zde se inspirovala letošním velikonočním přáním od bratrů salesiánů. Jak jsem se dočetl na internetu, vitráž je obraz sestavený z kousků barevného nebo pomalovaného skla spojených olovem, mědí nebo cínem, nemusí jít nutně o okno v kostele.
