Salesiánský magazín 2/2024 REPORTÁŽ
„Jsme tady jedna rodina,“ zazní nejednou při mojí návštěvě Salesiánského střediska mládeže Plzeň. Možná vám to připadá trochu klišé, ale v následujícím kontextu je to jiné. Když vám tuto větu řekne samoživitelka, která má v pěstounské péči několik dětí, často prožívá nepředstavitelná dramata, ale salesiánský dům je pro ni opravdovým rodinným zázemím, tak se ve vás něco pohne.
Na předměstí Plzně v místní části Lobzy stojí výrazný žlutomodrý kostelík a na něj se mačká třípodlažní budova. Jdu dál, jsem očekávaný a přijatý jako na návštěvě u přátel, i když jsem tady poprvé. V kanceláři u ředitele střediska Martina Bohaty piju čaj a on vykládá. Salesiánské středisko mládeže je podobné všem ostatním – kroužky, otevřený klub, tábory…, ale v něčem je jedinečné – doprovází pěstounské rodiny. Pracuje zde dvacet zaměstnanců a přes šedesát externistů. „Snažíme se tvořit harmonický celek založený na dobrých vztazích. Každý den máme společné obědy – zaměstnanci a salesiáni, společné akce, všichni jsme přítomní na baráku, všichni máme přehled, co se děje ve středisku,“ říká Martin. A že se toho děje. Za týden se tady protočí přes pět set dětí. Když k nim připočteme ještě dospělé z doprovázených rodin a dobrovolníky, dojdeme k sedmi stům návštěvníků střediska.
„Je tady spousta dobrých lidí a to mě uklidňuje“
Služby střediska se dělí na pedagogické a sociální, ale vzájemně se prolínají. Otevřený klub Balón pro děti do 15 let spadá pod ty pedagogické, i když má výrazné prvky sociální služby. Naopak nízkoprahový klub Vzducholoď pro mladé do 19 let je sociální službou, ale pracovníci se řídí principy salesiánské pedagogiky založené na vztahu. Další sociální služby jsou schované pod střechou, tedy pod Centrem pomoci Střecha. Je to sociálně aktivizační služba pro rodiny s dětmi a již zmíněné doprovázení pěstounských rodin. „Máme plejádu služeb. Když k nám přijde dítě, přemýšlíme, co potřebuje. Přijde na doučování, že se špatně učí. Jenže se ukáže, že něco nefunguje v rodině, tak ho doporučíme do Střechy. Nebo naopak přijdou rodiče do Střechy, že je dítě špatně socializovatelné, a tak ho kromě sociálně aktivizačních služeb zařadíme i do klubu Balón. Je to propustné z jedné i druhé strany,“ říká Martin a zve mě, ať se o tom jdu přesvědčit sám. Vede mě do Balónu, kde dřív dělal vedoucího a pořád zde tráví jedno odpoledne v týdnu.
V klubu Balón to žije. Nejdřív se jdu podívat do malé tělocvičny, kde kluci hrají florbal. Na chvíli se k nim přidávám za příslib, že mi pak odpoví na otázku. Jednu branku dáváme, jednu dostaneme. Svolávám kluky do hloučku a ptám se, proč do klubu chodí. „Neměl jsem žádný sport a brácha mi to doporučil.“ „Mám tady kamarády a je tady spousta dobrých lidí. Vždycky mě to uklidňuje.“ Nechávám kluky hrát a jdu se občerstvit na bar.
Vedoucí klubu Honza Žák mi otevírá minerálku. Z barové stoličky je dobrý výhled. Holky a kluci různého věku si hrají a povídají, mezi nimi se pohybuje několik pracovnic a starší salesián Pavel Lepařík, který v klubu dělá dobrovolníka. Také je tady Líheň – teenageři, kteří ve středisku vyrostli a dál pomáhají třeba v klubu. Středisko si v nich vychovává budoucí dobrovolníky – animátory. Jedna z nich, Anet, mi prozrazuje, jak se do klubu dostala: „Chodím sem už od první třídy. Bavilo mě to tady, byly tady dobrý kroužky, třeba Xbox, vaření… Teď už tady pomáhám. Snažíme se vytvořit kolektiv, aby tady děti našly nové kamarády. Já mám kamarády odsud. Když má někdo nějaký problém, může se kdykoliv svěřit vedoucím a vyřešit to s nimi.“ Obracím se na Honzu za barem a ten to komentuje slovy: „Středobodem klubu je takzvané slůvko, kterým zakončujeme den. Sedneme si do kolečka a povídáme si, co ten den kdo zažil. Děti se můžou za něco vzájemně pochválit. Z odpovědí je cítit rodinnost i to, že se tady děti cítí bezpečně.“
„Chceme po nich neskutečné věci, jsou to marťani“
Je čas na odpolední kávu a kde jinde si ji vychutnat než v terapeutické poradně. Dveře mi otevírá salesián Martin Poláček. Bavíme se hlavně o sociálně aktivizační službě pro rodiny s dětmi, které přicházejí k salesiánům většinou od dětské psychiatričky nebo na doporučení OSPODU (Orgán sociálně-právní ochrany dětí). Jsou to smutné příběhy nefunkčních rodin, odebírání dětí, návratů dětí do rodin, vyčlenění ze společnosti… „Bohužel tito lidé nezažili, co je to vztah lásky a opravdová důvěra. My, jako společnost, po nich chceme neskutečné věci. Oni jsou v tomto marťani. Takto je potřeba k tomu přistupovat a nabídnout jim vztah,“ obhajuje Martin lidi, které někdy zbrkle soudíme na základě jejich vnějších projevů, aniž bychom věděli něco o jejich životě. Jsou to traumata, která se nesou napříč generacemi. Děti vyrůstají v nefunkční rodině, zažívají násilí, hlad, nikdo se o ně nestará, matka často střídá partnery, kteří ji týrají, jsou obklopeni lidmi závislými na drogách… Z dětí se brzo stávají rodiče a jsou ve výchově stejně nekompetentní, jako byli jejich rodiče. Nemůžou dát něco, co sami nedostali.
Co může těmto rodinám nabídnout salesiánské středisko? Především je to osobní doprovázení sociální pracovnicí. Dále skupinové i individuální terapie pro děti, psychorelaxace, doučování, bezplatné právní poradenství či Trenér do života. To je služba, kterou středisko pod jiným názvem poskytuje už dvacet let. Je postavená hlavně na dobrovolnících, každý z nich má přidělené jedno dítě, se kterým se jedenkrát týdně schází. Povídá si s ním, pomůže mu, s čím potřebuje, něco společně podniknou… V neposlední řadě středisko zapojuje děti z těchto rodin do volnočasových aktivit. A co by bylo úspěchem sociálně aktivizační služby pro rodiny? „Navázat s nimi funkční vztah, který vydrží. Aby u nás měli zázemí, kotvu, „babičku“, „strejdu“…, zkrátka vztah a místo, kam se můžou vracet. Veletoče se jim v životě budou dít, tak aby věděli, že tady jsou lidi, na které se mohou obrátit,“ říká Martin Poláček.
„Ty dětičky si to všechny nesou“
Teď mě čeká čaj o páté. Nejdřív si ale musím popovídat s Evou Turkovou, vedoucí přímé práce, která je přímo zapojená do doprovázení pěstounských rodin. Eva tady vyrostla. „Středisko jsem brala jako druhý domov a chci to vracet těm, kteří nemají tak dobré zázemí a nemůžou zažívat to, co já jsem mohla. V dětech, které k nám chodí, je něco kouzelného a mě baví to v nich objevovat. Někdy si skrze nás mohou uvědomit, že je v nich něco opravdu dobrého. Myslím, že je to může postavit na lepší startovní pozici do života.“
Pěstounství spadá pod OSPOD a je přísně ošetřené zákonem. Pěstouni musejí být doprovázeni odborníky a musejí absolvovat hodiny vzdělávání. Salesiánské středisko takto doprovází dvacet rodin. Snaží se jít nad rámec zákonem určených povinností a dát pěstounům skutečně takovou podporu, jakou potřebují. Krásnou ukázkou jsou relaxačně vzdělávací víkendy. Pěstouni si na nich mohou především odpočinout v kulisách Šumavy, sdílet se, vyslechnou si přednášku na téma, které si vyžádají, a pro děti je připraven pestrý program.
A proč potřebují pěstouni takovou podporu? Kdo povolanější by mi to mohl říct než oni sami. Dnes se ve středisku potkají na Čaji o páté, který je především o sdílení a vzájemné podpoře, a tentokrát svolili, že se budou sdílet i se mnou. Vcházím do místnosti plné žen – dvě sociální pracovnice a šest pěstounek. Je to na první pohled pestrá skupina. Některé mají v péči děti svých dětí, jsou tedy babičkami pěstounkami. Další mají v péči děti, které byly z rodin odebrány nebo odloženy do ústavní péče. Ze začátku se na mě pěstounky dívají podezíravě, ale když se představím, brzy se rozpovídají. „Ty dětičky si to všechny nesou, jsou zlomené. Ať uděláte cokoliv, zůstane to v nich.“
„Potřebují matce odpustit“
Poslouchám jeden těžký příběh za druhým a horko těžko se v nich snažím hledat špetku naděje. „Byl odebrán od rodičů, když měl čtyři roky, takže na ně už byl navázaný a nesl to špatně. Špatně nesl i kontakty s rodiči. Když z návštěvy odcházeli, byl úplně nezvladatelný. Myslel si, že za to můžu já, že jsem jim ho sebrala. Kopal mě, byl agresivní.“ Pro děti je nejhorší nestabilní prostředí. Když první roky života vyrůstají v nefunkčním prostředí, navážou se na biologické rodiče, ale musejí být z rodiny odebrané do ústavní péče, střídají různá zařízení, nakonec jdou do pěstounské péče, tak je pro ně hrozně těžké zapustit kořeny, protože všechny dosavadní vztahy byly zpřetrhané. „Matka si ho na chvíli vzala zpátky, ale po půl roce ho našli mezi drogami a šel zpátky ke mně.“
Státní politika podporuje kontakty biologických rodičů s dětmi, ale často je to spíše bolestivé a rodiče dávají dětem falešné naděje. „Jeho maminka měla zájem o kontakty, ale za poslední dva roky se ani jednou nepodařil. Vždycky požádala o termín, my jsme to zařídili a ona na žádný nepřišla. To se stalo asi třicetkrát.“ „Maminka byla drogově závislá, ve vězení. Postupně jsme na kontaktech pracovali, probíhají čím dál častěji. Když se kontakty zintenzivnily, tak se začal v osmi letech počůrávat. Už to řešíme dva roky. I když nic neřekne, navenek se projevuje normálně, v té hlavě se něco odehrává.“
Puberta se u těchto dětí projevuje velmi specificky. Hledají svoji identitu. Střídají nálady. Někdy se chovají k pěstounům opravdu ošklivě. „Kolem puberty začnou třeba s útěky nebo sebepoškozováním, ale tyto projevy jsou jen špičkou ledovce, vychází to z části skryté pod hladinou, z traumatu opuštění matkou. Aby se z toho mohly dostat, potřebují matce odpustit. Říká se tomu odvinění. Je to dlouhý proces, na kterém s nimi pracujeme,“ vysvětluje mi Eva Turková.
„Tady se cítí jako doma“
Jsem z těch příběhů v šoku. Žasnu nad sílou, kterou v sobě tyto ženy mají. Sbírám odvahu, abych se zeptal, proč do pěstounství šly? „Je to můj vnuk a nikdy bych nedovolila, aby skončil v dětském domově. Někdy jsou i dobré chvilky, dobré věci.“ „Říkala jsem si, že když jsem jednomu dala domov, lásku, tak můžu dát i druhému. Nemají nikoho jiného. Šly by do dětského domova.“ Odhodlávám se položit další otázku, která mě pálí na jazyku. Kde jsou chlapi, aby jim pomohli? Zazní hořký smích. „Chlapi to nevydrží, ti odpadnou.“ „Ano.“ „Ti odchází.“ Až na jednu výjimku tyto pěstounky manželé opustili. Naštěstí nejsou úplně samy, mají podporu ostatních pěstounek a Salesiánského střediska mládeže. „Jsem ráda, že tady můžu být. Je to tady rodinné. Už jsou z nás přátelé, člověk se nestydí mluvit. Kolikrát se mi sem nechce, raději bych si sedla, protože mám dvě zaměstnání, ale pak jsem ráda. Vzájemně si postěžujeme, vylijeme srdce, tak to člověku pomůže.“
Také dětem program na doprovázení pěstounských rodin pomáhá. Za pomoci terapií se krůček po krůčku zlepšují. Tak přece jen nacházím v těch těžkých příbězích nějakou naději. „Mám v pěstounské péči vlastního vnuka. Byl hrozně nezvladatelný, roztěkaný. Musím říct, že mi tady hodně pomohli. Prošla jsem různými školeními, ale je to potřeba opakovat a musí se to vydržet. Ale kluk se mi už začíná zlepšovat. Chtěla bych opravdu poděkovat salesiánskému středisku, že mi toto všechno umožnili.“ A další pěstounka pokračuje: „Kluk sem chodí také do klubu Balón. Je tady šťastný, má tady kamarády. Zajímavé je, že tady si umí vytvořit kamarády, ale ve škole mu to kamarádství nejde. Tady se cítí jako doma, je mu tady dobře.“
Děkuji dámám za důvěru svěřit se se svými příběhy a jdu se podívat na jim svěřené děti. Věnuje se jim několik pracovnic a s nimi i fundraiserka střediska Petra Němečková. „Podařilo se nám vytvořit bezpečné prostředí, ve kterém můžeme pěstounům pomoci a oni se můžou vzájemně podpořit, stejně tak jejich děti. Je to i díky dlouhodobé podpoře Nadace Terezy Maxové dětem a Nadačního fondu Simony Kijonkové, za kterou jim moc děkuji,“ říká Petra. Chvíli si povídám také s dětmi a na rozloučenou od nich dostávám jak jinak než čaj a hrníček vyzdobený jejich obrázky. A tak teď při psaní tohoto textu nad šálkem Cejlonu vzpomínám, jakého vřelého přivítání se mi v Plzni dostalo.
Jan Kvapil
Foto: Archiv Salesiánského střediska mládeže Plzeň
