Přinášet salesiánského ducha všude

By 22. 2. 2021 Magazín

1/2021 ASC

Tentokrát vám přinášíme povídání Helenky a Zdeňka Mrázkových z Prahy-Ďáblic. Oba jsou sice již v penzi, ale energie a radost jim nechybí. Hela vypomáhá jako dobrovolník v Sue Ryder a jinak podle potřeby s vnoučaty, kterých mají šest. Zdeněk je spoluzakladatelem firmy Elektroline a. s., která má dnes cca 350 zaměstnanců a zakázky po celém světě.

Tak trochu navazujeme na minulé číslo Salesiánského magazínu, kde jste si mohli přečíst portrét blahoslaveného Giuseppe Toniola, profesora politické ekonomie, který se snažil do ekonomie prosadit etické prvky. Teorie je krásná věc, ale je to možné i v praxi?

V křesťanských a salesiánských kruzích se nejčastěji mluví o životě farnosti, apoštolátu, salesiánském duchu. Profesní věci se tu moc neřeší. A podnikání už vůbec ne. Ty jsi, Zdeňku, spoluzakladatelem úspěšné firmy Elektroline. Dá se v dnešní době podnikat eticky, křesťansky, či dokonce nějak salesiánsky?

Otázka, zda lze podnikat křesťansky, je poněkud zavádějící. Spíš bych se zeptal, zda může podnikat křesťan nebo salesián spolupracovník v oborech, které předpokládají, že firma bude tvořit zisk. Ale to je trochu jako otázka, zda křesťan může být profesionálním fotbalistou. Zcela odpovědně, ale jen za sebe, říkám, že pokud se má svět posvěcovat, měli by podnikat nebo hrát fotbal především křesťané. Předpokladem je, že jsou kvalifikovaní, mají nutná charismata, jejich situace a rodina jim to umožní a jsou ochotní sloužit. Protože o nic jiného v podstatě nejde. Jejich zázemí v Bohu je jim pak velkou pomocí.

Podniky, které jsou řízeny tak, aby vytvářely důstojná pracovní místa a fungovaly v tržním prostředí alespoň střednědobě spolehlivě, jsou nesmírně potřeba. Fungování zdravé firmy není možné hodnotit pouze podle ekonomických ukazatelů.

Předsudek, že podnikat znamená jednat nečestně nebo hříšně, je bohužel u nás hluboce zakořeněn. Přitom být zaměstnancem není samo o sobě nějaká ctnost. Vždy záleží na tom, jak ke svým povinnostem přistoupíme. Nejde o množství svěřených hřiven, ale o způsob, jak jich využijeme ku prospěchu druhých. Být podnikatelem nebo manažerem otvírá mnohem větší možnost pomáhat, než pokud se té odpovědnosti bezdůvodně zřekneme. Ovšem pokud jsme si také vědomi svých limitů a rizik.

Jací jsou křesťanští či salesiánští zaměstnanci? Pokud vím, takových u vás pracuje poměrně dost.

Jsem vděčný za to, že křesťanští zaměstnanci jsou u nás příkladem a pro svoje ukotvení pevnou součástí naší firemní kultury, každý na tom místě, které mu bylo svěřeno. Zároveň je třeba říct, že i mezi ostatními kolegy jsou lidé, kteří přes své „nekřesťanské kořeny“ jsou radostí a nenahraditelnými členy našeho firemního společenství. Být křesťanem není kvalifikace pro pracovní pozici, ale veliká pomoc při tvoření ducha každého společenství. Stále však zůstává zásadní odpovědnost jednoho každého za vlastní přístup a rozhodování.

K odpovědnosti těch, kteří mají za úkol po profesionální stránce řídit podřízené, patří i péče o jejich důstojné postavení a zacházení. Brzy se ukáže, zda máme mezi sebou lidi, kteří mají předpoklady vzít na sebe odpovědnost nejen za svůj výkon, ale i za druhé. Nezdá se to, ale je to mnohem těžší služba než pracovat především „na sebe“. Člověk musí na úkor svého profesního růstu věnovat více času přemýšlení o druhých, hledání pro ně vhodných pozic tak, aby co nejvíce využili svoje dary a celý tým splnil co nejlépe to, co se od něj v zájmu firmy očekává.

Sídlo firmy Elektroline v Praze-Kobylisích

Je úkolem managementu pomáhat všem odpovědným při hledání co nejlepších řešení a jsem rád, že právě u nás v představenstvu máme moudré lidi, kteří si v tomto rozumí. A je veliký dar, pokud je hlavou představenstva člověk, který dokáže vize jasně formulovat, a přitom má důvěru i autoritu u svých kolegů.

Skutečnou radost mám z rodin, které během fungování firmy vznikaly a z toho, že díky náročnému, ale důstojnému zázemí, které společně tvoříme, mohou vychovávat své děti, dbát o jejich rozvoj. Konec konců, pro založení firmy jsme se rozhodli právě proto, abychom pomohli všem zaměstnancům vytvořit důstojný prostor k životu. Možná ne ideální, ale dobrý a pravdivý a schopný stálého rozvíjení.

Může se podnikatel v dnešní době inspirovat Donem Boskem?

Myslím, že každý, kdo se rozhodne jít v životě cestou přijetí odpovědnosti a zvlášť odpovědnosti nad rámec vlastní potřeby, je někým inspirován. Pokud si vybere Dona Boska, nemá to lehké, jeho nároky nejsou malé. Ale pokud ho opravdu poznal, pokud ho našel v jeho následovnících, je radostí se jím nechat inspirovat, přinášet jeho ducha do společenství, ve kterém žije a pracuje. Až časem člověk pochopí, že je to pro jakoukoli komunitu, včetně té pracovní, dobrá cesta k dlouhodobému zdravému fungování. Přesah, nadhled a poselství, které Don Bosco přinášel do svých aktivit a hlavně vztahů, jsou cenné i pro dnešní aktivity a vztahy. A nejen k mládeži. Ukotvenost a důvěra v přesahující Boží záměr je osvobozujícím východiskem pro řešení každodenních problémů a učí pokoře. S jeho důvěrou v pomoc Panny Marie Pomocnice jsem udělal i já sám zkušenosti, které bych laicky, ale poctivě, nazval zázrakem. A nikoli jen na úrovni ducha, ale i v běžných situacích a výzvách. Mohu s klidným svědomím prohlásit Pannu Marii za Pomocnici i v technicko-stavebně-obchodní problematice.

Setkáváš se při své práci i s mladými lidmi?

Mnozí si dnes uvědomují, že i příprava na povolání patří k výchově mladých, a použití preventivního systému se zde jeví velmi vhodné. Snažíme se i v práci vytvářet výchovné prostředí pro mladé lidi. Spolupracujeme se středními školami, děti zaměstnanců přicházejí na brigády. Jistě není možné oslovit jich stovky, ale vážím si toho, co možné je, protože to je pomoc mladým. Ale je to také zátěž navíc pro schopné a ochotné kmenové pracovníky.

Firma Elektroline při stavbě trakčního vedení

Zároveň je pro mě trvalou výzvou myslet na mladé lidi, na jejich těžkosti i potenciál, na jehož rozvinutí všichni čekáme. Na to, že oni nejsou až tak ukotveni v mém světě, ale potřebují se naučit žít plodný život ve svém světě. Naší odpovědností je i vytvářet podmínky pro obnovování lidského i technického zázemí firmy tak, aby mohla být výzvou i pro mladé. Vlastně bych řekl, že vytváření prostoru pro fungování rovnováhy mezi zkušeným přístupem nás starších a prostorem pro využití energie a drajvu mladých lidí je základem stability firmy. O co jiného se snažil Don Bosco pozváním mladých ke spolupráci? Takže ano, nabízí se mnoho inspirace, ale pro mě osobně je ta od Dona Boska zásadní.

Jen na okraj bych zmínil, že právě tyto zkušenosti mne vedou k úvahám o tom, kdo je to vlastně dnes ohrožená mládež. Zda by nestálo za to tento termín znova promyslet ve smyslu nebezpečí, kterým musí čelit mladí lidé, po kterých právem požadujeme odvahu jít dál a tvořit nové hodnoty. Ale oni sami jsou nepřipravení, především pokud jde o chápání odpovědnosti a rizik. Bývají také bez zkušeností s funkčními vtahy, založenými na poznání, že motivem vztahu nemusí být jen vlastní prospěch, ale i důvěra a touha po společném dobru. Jsou tragédie vzdělaných a chytrých mladých lidí jen jejich vinou? A jsou menší než ohrožení těch, kteří jsou na dně, svázáni drogami či jinými handicapy? A nejsou ztráty na lidech tvůrčích a vzdělaných s potenciálem velké služby ztrátami i pro nás ostatní, kteří na plody jejich práce čekáme, a jsme na ně dokonce v mnoha ohledech odkázáni?

Tímto jsme se dostali k salesiánským tématům a to se ke Zdeňkovi připojila i Hela.

Co vás přivedlo do Sdružení salesiánů spolupracovníků?

Hela: Dá se říci, že salesiáni nás provázeli od našeho dětství. V roce 1967–1968 při uvolnění poměrů k nám do Otrokovic přišli salesiáni P. Vojtěch Frélich a P. Tomáš Kudela. Začalo občasné scházení, výlety, zpívání v kostele. Uvolnění brzy přituhlo, ale stejně jsme se scházeli tajně dál. Další náš salesián, P. Pekárek, se znal s P. Jendou Vývodovým a dali dohromady setkávání tří mládežnických společenství: Prahy, Litoměřic a Otrokovic. Jezdili jsme tajně společně několik let na prázdniny, třikrát za rok se naše společenství sešla na taneční zábavě, plese či podobné akci. Spali jsme po rodinách. Z tohoto setkávání vzniklo několik manželství – taky to naše.

Zdeněk: Já bych asi taky začal rokem 1968 (to mi bylo třináct), kdy do kobyliské farnosti sv. Terezičky přišlo jaro. Byl obnoven skaut a již na prvním táboře jsem poznal P. Václava Teplého. Záhy do farnosti „na výpomoc“ přišel P. Jan Vývoda a paní Alžběta Nováková (VDB) zvaná Zuzka. Od té doby jsem byl se salesiánskou rodinou prakticky v nepřerušovaném kontaktu. Provázela nás při naší známosti s Helou, při naší službě mladým ve farnosti, při přípravě na vstup do ASC, i při všech dalších podstatných životních rozhodnutích, včetně rozhodnutí pro založení firmy v roce 1992. A patří sem i mnozí spolupracovníci, kteří nás celou dobu provázeli.

Hela: Po svatbě jsme bydleli na Praze 8 a chodili jsme k Terezičce do Kobylis. Rádi jsme byli s mladými a na popud Jendy Vývody jsme začali jezdit s mládeží z farnosti týden na prázdniny a jednou za 14 dní jsme se setkávali na „spolčo“. S nádechem dobrodružství, které bylo někdy v pohodě, někdy trochu se zatajeným dechem, ale máme na to krásné vzpomínky. Měli jsme tak pocit, že trošku vracíme, co bylo kdysi dáno nám. No, a jednou Jenda povídá, že když ale chceme mladým dávat, měli bychom taky někde čerpat, a poslal nás na sobotní duchovní obnovu ASC. Živě si to pamatuji. Přijeli jsme tajně do Kolovrat k Ovečkům, tam všichni vytáhli jakési brevíře a hrkali nějaké verše, pak se hlavně mlčelo. Ven se nesmělo z bezpečnostních důvodů a my jsme moc nechápali, proč tam jsme, jak nám to pomůže při výletech s mládeží. No, ale pak vzniklo formační společenství pod vedením manželů Schrötterových, kde nám bylo moc fajn, víc jsme vše pochopili a začali být za společenství ASC vděčni. Sliby jsme skládali na Hradešíně v prosinci 1985 u P. Vincence Mrtvého.

Zdeněk: Kdybychom uměli uskutečnit alespoň procento dobrého z toho, co jsme od salesiánů dostali, dalo by se hovořit o cestě ke svatosti. Ale taky jsme toho hodně pokazili, nicméně věřím, že nám bude odpuštěno.

Co jako salesiáni spolupracovníci děláte nebo jste dělali?

Zdeněk: Toto je myslím docela zásadní otázka. Už svojí formulací odhaluje určité nedorozumění. V době, kdy jsme se rozhodovali pro život v salesiánské rodině, jsme nerozlišovali, zda něco budeme dělat jako spolupracovníci a něco jiného jako křesťané a něco jiného jako občané nebo rodiče a podobně. Společenství jsme brali jako součást života a nad vším, co jsme dělali, se vznášela otázka, zda by z nás měl v dané situaci Don Bosco radost. Byli jsme povoláni přinášet salesiánského ducha a jeho hodnoty všude, kam jsme byli posláni. Především tam, kde se salesiáni dostat nemohli. Takto jsme rozuměli tomuto úkolu a myslím, že jsme se mu, přes mnohá selhání, nezpronevěřili dodnes.

Někdo ale „spolupracovnictví“ chápe tak, jako by spolupracovník měl být „zaměstnancem“ salesiánských děl. Anebo že „zaměstnanec“ v salesiánském díle je vlastně spolupracovník. Myslím, že jde o mylnou představu. Jsou to dvě různé věci, které se jistě protnout mohou, ale určitě nemusí. Pokud někdo pracuje pro salesiánské dílo, je to většinou tak, že s ním tráví v každodenní cenné a nelehké službě několik let svého života. Ale nikterak není nutné, aby sliboval celoživotní službu a trvalou formaci, aby podřizoval salesiánskému poslání celý život svůj a své rodiny. Ale být spolupracovníkem tak, jak to chápeme my, je především závazek k celoživotní formaci a ta má smysl, pokud nám pomáhá přinášet salesiánské hodnoty do celého našeho vlastního života, života naší rodiny, života v práci i ve volném čase. Všude tam, kde právě jsme. Na všech místech být svědky salesiánského ducha. To je úkol zcela jiný.

Život ve fungujícím místním salesiánském společenství a skrze ně společný život podle Pravidel nám nabízí podíl na milostech, které nám Don Bosco zanechal, a je nenahraditelným trvale formačním pramenem, zázemím i prostorem pro hledání. Takto chápeme svůj slib, svoji odpovědnost vůči salesiánské rodině my. Myslím, že dnes je jedním z aktuálních úkolů znovu promyslet a prodiskutovat tyto pro salesiány spolupracovníky klíčové otázky. Především proto, abychom si byli jistí, co vlastně mladým zájemcům můžeme nabídnout a co od nich případný slib bude vyžadovat.

Co jsme tedy dělali a děláme jako spolupracovníci? Vše, co jsme dělali, jsme chápali jako salesiánské dílo. A za těch 35 let jsme stihli docela hodně. Něco se podařilo, mnoho jsme zanedbali nebo neuměli. Mnoho věcí žije dál, jiné skončily. Bylo by to na dlouhé vyprávění.

Hela: Společenství ASC nám vytvářelo a stále vytváří cennou protiváhu k výzvám a nabídkám reálného světa, které nás chtě nechtě ovlivňují. Díky společenství ASC a charismatu dona Boska snad lépe vidíme potřeby druhých a učíme se rozhodovat pravdivěji. V tomto smyslu považujeme naše společenství za velmi důležitou součást života.

Co byste nám řekli na závěr?

Zdeněk: Chtěli bychom povzbudit čtenáře k odvaze být odpovědní a kreativní, ale také féroví. Nebojme se jít s kůží na trh a zlepšit morální a etické klima v naší společnosti! Bude se nám všem žít lépe.

Hela: Salesiánům bychom přáli nová povolání, aby měl kdo běhat po hřištích, jezdit na výpravy a povídat s mládeží, a to nejen nízkoprahovou, ale i v našich farnostech, zvláště ve věku, kdy mladí neradi slyší svoje rodiče.

A my sami bychom si trochu sobecky přáli, abychom mohli stárnout spolu a v radosti a vděčnosti ještě chvíli pozorovat naše děti a vnoučata. A když bude zdraví a energie, ještě tu a tam něco málo pomoci.

Jan Zindulka

Fotografie z archivu rodiny Mrázkových