Při práci s mladými buďme autentičtí

Ondro, rád bych se s tebou pobavil o vedení salesiánských středisek laiky. Jsi jedním z laických ředitelů, za poslední roky laických šéfů středisek přibylo a dnes už tvoří většinu. Je to podle tebe dobrá cesta?

Je to cesta, která vyplynula ze situace v provincii a ve světě. Duchovních povolání ubývá a administrativy spojené s vedením středisek přibývá. Pokud se člověk rozhodne zasvětit svůj život Bohu v kongregaci primárně určené pro výchovu dětí a mládeže, už málokdy se rozhoduje stát se ještě současně pedagogem, sociálním pracovníkem, manažerem, krizovým manažerem a tak dále… To bychom z něho udělali velkého supermana. Má to logiku, že pokud například některý salesián rozumí manažerským věcem, jeho práce přináší plody a naplňuje ho, tak ať určitě ve vedení střediska je. Na druhou stranu, pokud je tam spolubratr, který je dobře přijímán mladými lidmi, tak ať je mezi nimi a netrápí se na židli, kde musí číst řadu dokumentů, mailů, hledat finanční zdroje, řídit lidi a podobně.

Je přebírání středisek laiky nový fenomén? Shoduje se to s charismatem salesiánského díla?

Když se člověk podívá do historie salesiánů, tak první náznak je už u Dona Boska, který si uvědomoval, že sám to neutáhne, a proto založil kongregaci. Vzápětí zakládá i salesiány spolupracovníky, protože viděl, že i laici jsou pro něj a celé dílo velkým obohacením a každý, kdo je ochoten se na tomto díle podílet, je vítán. To, si myslím, je velmi důležité. Určitě je to vzájemné obohacení pro všechny.

Vidíš v přebírání středisek laiky nějaké výhody?

Když jsem byl v kongregaci, bylo vidět, že je to takový rodinný podnik. Má to své výhody, ale i nevýhody. Člověku se v některých případech nedostávalo ucelené zpětné vazby a mohl se velmi snadno nacházet ve své uzavřené bublině. Je ve svém pokojíčku, přejde do obýváku, kde potká své nejbližší spolupracovníky (myšleno ředitele, faráře, kaplany), odejde do vedlejšího pokoje, kde už má kancelář, a najednou je v zaměstnání.

Na základě toho, že laici přebírají pozice, které dříve zastávali salesiáni (např. vedení středisek), se znovu začal naplňovat tzv. model G3 (v některých dílech G4), kdy se scházejí jednotliví lidé zodpovědní za konkrétní salesiánské dílo a společně hledají cestu spolupráce a naplnění poslání díla na daném místě. Je dobře, že se najednou ředitel střediska potkává s farářem a ředitelem komunity. Už to není jen můj píseček a tvůj píseček, ale společně vytváříme jedno dílo. Myslím, že o to Donu Boskovi šlo. Sám říkal, že v jednom díle má být domov, kostel, hřiště, škola a všechno má být na jednom místě a vzájemně propojeno. Samozřejmě s ohledem na konkrétní specifické potřeby těch, kterým se věnujeme.

Myslím, že v tomto je velký posun a dává nám to možnost vzájemné spolupráce. Jde to vidět tam, kde ještě laičtí ředitelé nejsou. Nechci říct, že by o to byli spolubratři ochuzeni, ale rozhodně pokud nechtějí, nemusí vylézt ze své sociální bubliny a můžou si všechno vyřešit v obýváčku své komunity. Když je tam laik, musí jít ven a s dalšími spolupracovníky hledat nové cesty a formy spolupráce.

Jaké má nevýhody laické vedení středisek?

Musíme si uvědomit, že na těchto pozicích jsme opravdu jenom zaměstnanci provincie a jsme jenom služebníky, správci toho, co nám bylo svěřeno. V tomto se hodně učím pokoře, že tady nejde o mě, ani pouze o to dílo. Přílišná zodpovědnost člověka svazuje. Často si musím opakovat: „Ondro, jsi jenom ředitelem a jsi jím jen do určité míry, protože jsi i otcem rodiny a manželem. Jako ředitel neneseš stoprocentní zodpovědnost za to dílo. Je tu Duch svatý a musíš věřit v to, že on vede salesiánské dílo a my jsme jeho nástrojem.“

To samozřejmě neznamená, že se máme dívat z okna a říkat si, že to nějak dopadne. Ale musíme věřit, že salesiánské středisko není jen organizace s nějakým IČO, ale je to Boží dílo vedené Duchem svatým. Takto bychom to s odkazem na Dona Boska měli vnímat. Pokud středisko má fungovat a naplňovat své poslání ještě dalších pět nebo padesát let, tak sebelepší ředitel to sám či s druhými stejně nezmůže.

28. generální kapitula si kladla otázku: „Jací salesiáni pro dnešní mládež?“ Odpověď mladých zněla, že potřebují především osobní doprovázení, blízkost a kontakt se salesiány. Může salesiánům dát více času na mladé to, že přenechají některé své činnosti laikům?

Myslím, že ano. Rozdíl mezi námi laiky na různých pozicích a mezi salesiány je ten, že my jsme prošli výběrovým řízením, do kterého jsme se sami přihlásili, protože chceme tuto práci dělat. U salesiánů může nastat to, že představený na základě listu poslušnosti pošle daného řeholníka na určitou pozici a on přitom chce dělat něco jiného. Někdy se to stává a může to přinášet určité napětí. Nutno ale říct, že i zde dochází k dialogu mezi spolubratrem a jeho představeným.

Důležité je, aby každý byl tam, kde cítí, že je jeho místo a kam ho Pán volá. Každý máme určité předpoklady pro nějaké povolání, je důležité toto umět dobře rozlišovat a jít tomu naproti. Dělejme více toho, co nám dělá radost a co druhé obohacuje.

Jakou roli v tom můžou hrát mladí?

Cestou není zbavit všechny salesiány povinností a uvolnit je z manažerských funkcí. Myslím, že důležité je, abychom my všichni uměli mladé přizvat k tomu, co děláme, a dělat to s radostí. Pokud se u své práce budu hroutit, protože mě nebaví a radši bych se viděl někde jinde, tak rozhodně to není stav, kterým oslovím mladého člověka. Znám mnoho ředitelů, kteří i přes to, že jsou hodně vytíženi, dokážou daleko lépe a více oslovit mladé než ti, u kterých se laická veřejnost ptá: „Co vlastně ten salesián dělá? Chodí vůbec do práce? Jaká je náplň jeho dne? Ráno se pomodlí a co potom dělá?“ Protože ho nevidí, a přestože má spoustu volného času, nedokáže ho využít tak, aby mladé oslovil a byl jim vzorem.

Jak můžeme dnešní mladé oslovit?

Tím, že budeme autentičtí a nebudeme se bát s nimi pracovat. Čím víc člověk stárne, tím víc má pocit, že už mladým nemá co říct, nebo že bude za trapáka, že ho někam pošlou, že už dnešní mládeži nerozumí a možná je to všechno pravda… Každopádně je potřeba prosit Pána, abychom jak my laici, tak salesiáni měli odvahu a sílu překročit svou komfortní zónu a reagovat na volání mladých po osobním doprovázení.

Je důležité být aktivní. Když nabízím osobní doprovázení, ale budu sedět doma ve svém pokojíčku, tak má nabídka nebude tolik využita, jako když budu docházet do oratoře, nebo do klubu, kde ti mladí jsou a budu dávat jasně najevo, že jsem připravený jim naslouchat a sdílet to, co oni prožívají.

To, že salesiáni předávají některé své funkce laikům, souvisí i se stárnutím kongregace a nedostatkem povolání k zasvěcenému životu. Co můžou salesiáni udělat pro nová povolání?

Určitě je důležité prosit Pána. Nikoliv o to, aby nám dal nová povolání, ale za ty, kteří mají v sobě povolání, aby ho dokázali rozpoznat a měli odvahu na ně odpovědět. Také prosit Pána, abychom my byli v pravou chvíli na pravém místě, a pokud někdo má v sobě povolání, neví si s tím rady a tápe, abychom mu dokázali ve svobodě pomoci to povolání objevit a nastavili mu zrcadlo, ve kterém uvidí, jestli je to jeho cesta, nebo má hledat jinou.

Ty sám jsi byl v salesiánské kongregaci. Jak na tuto dobu vzpomínáš?

Považuji to za velice krásné, důležité a plodné období mého života. Ve formaci jsem byl asi šest let. Kdybych se nerozhodl na tu cestu vydat, tak nejsem tam, kde jsem dnes. Krásně to zapadá do mozaiky mého života, jak mě Pán vedl.

Nakonec ses ale rozhodl před věčnými sliby v kongregaci nezůstat. Jak se za tímto rozhodnutím ohlížíš?

To rozhodování samozřejmě nebylo jednoduché. Prožíval jsem ten přirozený tlak okolí. Lidé se těšili, že budu salesián, kněz. Pocházím ze Slovácka od Uherského Hradiště, místní mým povoláním žili, modlili se za mě. Nevěděl jsem, jak jim to říct, jak to přijmou, jestli to pro ně nebude velké zklamání a zranění. Oni se přece šest let modlili za to, abych byl knězem a najednou nic. To jako znamená, že jejich modlitby nebyly vyslyšeny?

Myslím, že každé rozhodnutí je správné, a to mi dávalo svobodu. Podle mě nás Hospodin nemá zaškatulkované tak, že pokud má někdo být kněz, ale rozhodne se vstoupit do manželství, tak bude nešťastný, anebo obráceně. Myslím si, že pokud se člověk rozhodne ve svobodě a opravdovosti, tak nad ním Hospodin rozhodně nezlomí hůl a bude ho dál doprovázet. Podle mě je pro Hospodina důležité to, aby člověk dobře prožil svůj život, ať v životě zasvěceném, nebo v laickém, svobodný, či ženatý.

Jak ti v tvém rozhodování pomohli spolubratři?

Musím říct, že ze strany spolubratrů jsem prožil velice krásné doprovázení a pomoc při rozlišování. Nový provinciál Martin Hobza byl poslední roky, kdy jsem byl v komunitě salesiánů, mým ředitelem. Doprovázel při rozhodování jak mě, tak mou manželku Lenku, každého z nás zvlášť a ve svobodě. Říkal: „Pokud se rozhodneš odejít a mít děti, pamatuj na to, že ti to nebudu vyčítat, a naopak vám ještě budu dítě občas hlídat.“ Nevyčítal nám to, ale k tomu hlídání zatím ještě nedošlo. Takže mu ještě syna Vojtu pošleme na hlídání. (smích)

S manželkou jsme se několik let po svatbě stali salesiány spolupracovníky. Myšlenka Dona Boska je nám blízká. Možná, kdybychom byli různými spolubratry odsuzováni, tak by pro nás bylo daleko těžší vstoupit mezi spolupracovníky. Ale tím, že nám to od počátku nikdo nepředhazoval, a naopak nás všichni podporovali, protože viděli, že jsme opravdu šťastní, tak pro nás setrvání v salesiánské rodině byla jasná volba. Vztah se spolubratry dál pokračuje velice přátelsky.

Je důležité, aby salesiánská kongregace měla povolání k zasvěcenému životu. Ale daleko důležitější je, aby měla lidi, kteří žijí myšlenkou Dona Boska. Preventivní systém není nástroj, ale je to životní rozhodnutí, něco, co přijmu do svého života a stane se to jeho součástí. Myslím, že je daleko důležitější, aby Salesiánská rodina byla poskládaná z takovýchto lidí.

Jan Kvapil

Fotografie z archivu Salesiánského střediska mládeže České Budějovice