Přál bych si, aby můj nástupce nebyl populista

By 11. 12. 2019 Magazín, Novinky, Top

6/2019 ROZHOVOR

Příští rok na jaře se ujme role provinciála českých salesiánů nový představený. Jaký by měl být a co všechno se za poslední dekádu podařilo, jsme se zeptali současného provinciála Petra Vaculíka.


Petře, nedávno jsme se dozvěděli, že kolem Velikonoc 2020 se ujme funkce provinciála českých salesiánů tvůj nástupce. Končí důležitá etapa tvého života. Mohl bys krátce říci, co ti za těch devět let služby představeného leželo nejvíc na srdci a v čem vidíš v naší salesiánské provincii pokrok – případně v čem jsou, jak se dnes říká, výzvy? Na čem ti zkrátka záleželo nejvíc?

Devět let jsem se věnoval téměř výhradně salesiánům Dona Boska. Opustil jsem farní pastoraci, které jsem se do začátku služby provinciála velmi rád věnoval. Ztratil jsem mnohé přátele, protože jsem na ně neměl čas. Neměl jsem čas na salesiány spolupracovníky, kteří žádali o exercicie a přednášky. Snažil jsem si udržovat kontakt s mladými, ale i to bylo spíš na akcích provinciálního charakteru. Prioritou pro mě bylo posilnění nebo obnova řeholního života salesiánů.

Jsem přesvědčen, že Don Bosco nechtěl založit jenom široké hnutí osob, které pomáhají při výchově mládeže, ale také řeholní společnost, která bude garantem jeho charismatu a poslání. Po dobu šestnácti let trpěl náš zakladatel mnoha protivenstvími včetně fyzických útoků ďábla, aby tato společnost nevznikla. Inspirovaný Duchem svatým vyřkl Jan Bosco v jistém smyslu neslýchaný slib – slib apoštolské lásky, odevzdání vlastního života za mladé. Je dobré si všimnout, kdy byl tento slib vyřčen: poté, co se Don Bosco vyčerpaný svou horlivostí dotkl prahu smrti a díky modlitbám svých chlapců se vrátil do života. Je to tedy slib daný u paty kříže, ve velikonočním tajemství, v němž má původ každé zasvěcení.

To nám dovoluje dodat, že kněžská služba Dona Boska byla cele zakořeněna ve zvláštní formě následování, tedy v podstatě skutečného zasvěcení. To, co platilo pro něj, se samozřejmě stává klíčem k identitě jeho synů a učedníků. Ani pro salesiány nemůže mít kněžství nebo laické vykonávání výchovné činnosti jiný význam než následování Krista podle vlastního specifického charismatu.

První článek našich Stanov říká jasně, že jsme se zrodili nejen z lidského přičinění, ale také z podnětu Božího. Jestliže se v církvi ztratí tento kvas a viditelné znamení, může se ztratit jednota salesiánského ducha.

DNA našeho řeholního společenství je vyjádřena ve třetím článku Stanov třemi rozměry života.

Apoštolátní poslání, které není všeobecně farní, ale je zaměřeno na mládež.

Bratrské společenství, které není libovolným soukromým životem ani týmovou farou, ale řeholní komunitou žijící pod jednou střechou včetně společenství modlitby a majetku.

Zachovávání evangelních rad, které dává celému našemu životu milost jednoty, autenticitu a věrohodnost.

Domnívám se, že jsme ušli velký kus cesty právě v komunitním a řeholním životě. A kdo zůstal stát, stojí dnes opodál, nebo nás opustil a šel do diecéze. Výzvou je pokračovat dál a sjednotit se na této cestě v místních komunitách i na provinciální úrovni. Po celou dobu služby provinciála jsem zvenčí narážel na nepochopení, a zevnitř na neochotu žít autentický řeholní život. Pro mne je to znamení, že se jedná o něco důležitého.

Kam provinciálování posunulo za tu téměř dekádu tebe osobně? Musel jsi změnit některé původní představy a názory? Posunul ses co do spirituality? A v poznání provincie, v bratrství?

Ano, já mám život zatím rozdělen po dekádách a každá měla svou krásu i náročnost. V dekádě provinciála jsem více objevil salesiánskou spiritualitu. Předtím jsem si bral za všeho, co přicházelo, co se mi líbilo, nebo co se mi hodilo pro pastoraci. Teď jsem měl přístup k pramenům, často jsem jezdil do Turína, musel jsem číst naše dokumenty, byl jsem na generální kapitule, měl jsem přímý kontakt s vedením kongregace atd. Z tohoto pohledu jsem si doplnil nedostatky formace, kterou jsem měl za komunistické totality a hodně rozšířil své salesiánské obzory.

Jiným zdrojem poznání a povzbuzení je život bratří naší provincie. Měl jsem možnost vidět působení Božího ducha a krásu salesiánského charismatu v životech bratří, které jsem stále navštěvoval. Nikdo z nás není „druhý Don Bosco“. Každý z nás nese a žije něco z jeho poslání. Teprve společně vytváříme Dona Boska pro dnešní dobu. Lidé chtějí svého kněze a svého salesiána pro svou rodinu a pro své spolčo. Nevnímají, že patříme do komunity, které je svěřeno poslání na konkrétním místě. Až jako provinciál jsem pochopil, že žít a pracovat společně je pro nás základní požadavek a bezpečná cesta, jak uskutečnit naše povolání (Stanovy čl. 49).

Jsou skutečnosti, které vyžadují od provinciála obyčejnou lidskou zralost a odolnost.

Provinciál musí unést velkou míru samoty. Je stále v nějaké komunitě, do které ale nepatří.

Provinciál musí sledovat dobro provincie a uhájit ho ve střetu zájmů jednotlivých míst a jednotlivců, z nichž některým na provincii nezáleží, ale sledují vlastní cíle.

Provinciál musí mít velkou schopnost naslouchat druhým, uchovávat mnohé věci v tajnosti, trpělivě čekat, až přijde pravý čas pro slovo nebo čin.

Provinciál musí mít odvahu dělat rozhodnutí a nést důsledky, které z nich vzejdou.

Provinciál musí mít chuť být stále na cestě, snášet nepohodlí a nesmí mít velké nároky na ubytování nebo stravu. K tomu potřebuje mít dostatečné fyzické a psychické zdraví.

O tom všem platí heslo z vojny: Co tě nezabije, to tě posílí.

Jednou z možná nejdůležitějších starostí provinciálů bývají duchovní povolání do kongregace a také udržení těch stávajících. Jak jsme na tom byli a jak na tom jsme?

Co se týká počtu novým zasvěcených povolání, tak jsme srovnatelní se západní Evropou, jinými řeholními řády nebo diecézemi. Věřím, že Bůh dává dostatek řeholních povolání. Buď je málo těch, kdo na ně odpoví, nebo naše doba více povolání nepotřebuje. I když nebude zasvěcený život jako takový v církvi nikdy chybět, mohou na druhou stranu vyhasnout jednotlivé řeholní rodiny podle toho, jak uhasne vitalita jejich zasvěcení.

Článek 34 našich Stanov je pro mne klíčem k duchovní plodnosti provincie v oblasti nových povolání. „Kráčíme spolu s mladými lidmi, abychom je přivedli k osobě vzkříšeného Pána, aby v něm, v jeho evangeliu objevili nejvyšší smysl vlastního života a vyrůstali jako noví lidé. To pak je naší největší radostí, že můžeme zvěstovat všem nevystižitelné bohatství jeho tajemství.“ Jestliže se tak děje, mladí lidé se v určité chvíli sami ptají, k jakému způsobu života je Pán volá. Jinak budeme dělat agitaci a odmítat ty, kdo řeholní život spletli se záchranou před zlým světem.

Samozřejmě, že je také důležité naše svědectví šťastných salesiánů, spokojených ve vlastní komunitě a nadšených pro dobro a spásu mladých lidí.

Už dávno se v našich salesiánských dílech mluví o stále důležitější úloze laiků a v řadě středisek mládeže už bylo „velení“ předáno nekněžím. Kam směřuje v budoucnu práce salesiánů, co bude jejich doménou řekněme v dalších deseti letech?

Řeholní komunita bez spolupráce s neřeholníky-laiky, zůstane osamocená a neplodná. Komunita je charismatické animační jádro, zdroj spirituální a pastorační energie. Charismata, která Duch svatý hojně rozlévá v Božím lidu, nejsou totiž nějakým volitelným prvkem, nějakým přídavkem k církevní struktuře, která by přežila i bez nich. Proto je řeholní komunita velikým darem pro místní církev.

Kolem ní vzniká konkrétní pastorační společenství i široké hnutí osob, které se rády zapojují do salesiánského poslání.

Během mé služby provinciála jsme udělali odpovědný krok směrem k předání vedení salesiánských středisek ne-salesiánům, laikům. Ruku v ruce s tím se musela zlepšit komunikace a spolupráce mezi ředitelem komunity, farářem farnosti a ředitelem střediska nebo jiného díla pro mládež. Důležitá je úroveň spolupráce a sdílení odpovědnosti mezi ředitelem komunity (salesiánem) a ředitelem střediska mládeže (laikem). K tomu potřebujeme mít srozumitelný a společně komunikovaný (nejlépe společně vytvořený) pastorační projekt konkrétního místa a díla. Neméně důležitá pak je formace všech, kteří se podílí na salesiánském díle, salesiánů i laiků. To vše zůstává stálou výzvou. Je třeba stále korigovat směr, kterým jdeme, vyžaduje to mentální námahu, kterou doprovázejí těžkosti, které překonáváme. Salesiánská komunita si nežije sama pro sebe, ale žije uprostřed větší pastorační a výchovné komunity.

Co se podařilo v kontextu české církve?

Česká církev po době totality opustila řeholní život ve prospěch života farního kněze. Často ani biskupové nechápou specifickou identitu řeholního kněze nebo bratra a význam řeholní komunity. Diecézní farnosti jsou mnohými řeholními instituty vnímány jako útočiště, které jim poskytuje finanční zajištění. My jsme za deset let předali diecézím kolem třiceti farností. Naše salesiánské farnosti jsou spojeny s komunitou a s dílem pro mládež. Pokud se farnost nestává misijním centrem, měli bychom ji předat diecézi, protože není v našem pojetí salesiánská.

Jiným důvodem pro opouštění farností je úbytek salesiánů. Za deset let je o 36 salesiánů méně, zestárli jsme a výrazně přibylo přímé práce s mládeží. Proto nutně opouštíme diecézní farnosti.

Napadají mne některé projekty a aktivity, kterými se odlišujeme od běžného církevního života české církve. Pro nás je typická otevřenost pro současnou společnost. Do našich středisek mají přístup i mladí, kteří do kostela nechodí. Evangelizujeme výchovou. Posilnili jsme svou přítomnost ve školách. Máme VOŠ Jabok, přijali jsme internát a lesnického učiliště v Kroměříži a jsme na gymnáziu v Prostějově. Jsme přítomní ve sdělovacích prostředcích, na sociálních sítích. Máme nakladatelství Portál.

Důležitá je pro nás přítomnost mezi mládeží chudou a znevýhodněnou. Což je vysloveně romská pastorace v Ostravě, v Bulharsku a doprovázení mladých z dětských domovů v Pardubicích. Ale nejen to. Kde jsou salesiáni, měla by být samozřejmostí také citlivost pro různé formy chudoby mladých.

Připravujeme mladé animátory, aby byli schopni být apoštoly svých vrstevníků. Připravujeme mladé na dobrovolnou službu v misiích a podněcujeme misijní mentalitu v české církvi.

A jak jsme na tom coby čeští salesiáni v kontextu Evropy, příp. sousedních zemí?

Salesiánská kongregace hodnotí naši provincii jako dobrou s posttotalitními specifiky. Dobrou, co se týká apoštolátu a pastorace. Posttotalitní, co se týká komunitního a řeholního života.

Existuje pro nás velké riziko pastoračního zevšeobecnění, v němž není patrný duch zakladatele, a apoštolského individualismu, který na sebe bere závazky vymykající se logice řeholního života. Jménem apoštolátu se pak ospravedlňuje absence komunitního života, individuální závazky, ekonomická autonomie atd. Kněžství v tomto případě zcela nahradí řeholní identitu, místo aby se postavilo do ní jako výraz charismatu. U salesiánů koadjutorů může oslabení specifické identity hrozit hledáním kompenzace absolutizací profesionality nebo sekularizovaným životním stylem.

Co se povedlo v rámci salesiánské rodiny – a jaké jsou výzvy?

Po celou dobu mé služby provinciála jsem měl velmi dobré vztahy se sestrami salesiánkami, jak FMA a VDB. Volontárie Dona Boska a Dcery Panny Marie Pomocnice s námi salesiány jdou společnou cestou. Nejen, že ony pastoračně pomáhají nám (v Kobylisích, Žabovřeskách) a my pomáháme jim (v Plzni), ale a sdílíme stejné hodnoty zasvěceného života a spolupracujeme při vytváření pastoračních projektů.

Naše spolupráce je možná právě proto, že se opíráme o stejná přesvědčení salesiánského zasvěceného života a že sdílíme hlavní linie obnovy komunitního života. Se sestrami FMA odmítáme apoštolátní individualismus, který vychází částečně z komunistické minulosti a částečně ze západního liberalismu. V tom jsme si na úrovni vedení provincií vzájemnou oporou.

Jaké nejdůležitější vlastnosti by měl mít tvůj nástupce a máš nějakou představu o své budoucnosti?

Přál bych si, aby můj nástupce nebyl populista, který potřebuje potvrzení od lidí, kteří si ho chtějí získat na svou stranu a pro své plány. Ale aby byl mužem, který hledá a rozlišuje společně s bratry Boží cesty pro naši provincii. A přitom bych mu přál, aby byl velmi lidský, dokázal pro Boží cíle povzbuzovat, nadchnout a dobře je komunikovat.

Po ukončení služby provinciála bych si rád několik týdnů odpočinul. Potřebuji získat odstup a vnitřně opustit roli provinciála. Potom o mně bude rozhodovat hlavní představený nebo nový provinciál. Věřím, že mi Boží prozřetelnost připravila další zajímavou dekádu života. Na starobní odpočinek se ještě nechystám, i když beru vážně poslední etapu pozemského času. Kromě aktivního života, je třeba se stále učit úplné odevzdanosti Bohu.

Zdeněk Jančařík