Salesiánský magazín 1/2024 OSOBNOST
Ráda bych vám představila naši věrnou kuchařku. Na svátek Narození Panny Marie 8. září 2023 to bylo přesně 25 let, co Jiřka otevřela dveře Domu Ignáce Stuchlého ve Fryštáku (dále jen DIS). „Otevřít mi přišel salesián P. Václav Filipec a já jsem hned od první chvíle věděla, že už neodejdu, že zůstanu, ať se děje, co se děje,“ vzpomíná na ten den s úsměvem Jiřka.
Jiřina Hellerová žije celý svůj život ve Fryštáku. Narodila se do rodiny, v níž provozovali hospodu U Matulů, a tak na pozici kuchařky pokračuje v rodinné tradici. „Naše rodina bydlela hned pod DISem, moje maminka i tatínek k salesiánům docházeli do oratoře, na promítání filmů a tak podobně. Chodilo se tam různě vypomáhat a ženské říkaly, že tam shání někoho do kuchyně. A tak jsem v třiceti osmi letech nastoupila právě sem. Hned od začátku jsem věděla, že to nemám jako přestupní stanici – brala jsem to jako službu, jako rodinu. Naše rodina sloužila lidem v hospodě, ale tady to bylo úplně něco nového. Je to služba mladým, jsou o generaci mladší a všechno vnímají úplně jinak. Člověk se trochu přizpůsobí a zároveň ho to omladí,“ prozrazuje Jiřka prvotní okouzlení DISem.
V té době byl ředitelem DISu P. Michael Martinek, SDB. Od září 1999 začali zaměstnanci s realizací Orientačních dnů – výchovně pastorační tým zorganizoval během prvního školního roku těchto třídenních adaptačních kurzů rovnou třináct. Gabriela Vítová (roz. Dudáková) a Jiřka jim vařily. Postupně práce přibývalo – víkendovky, oslavy, duchovní cvičení Exallievi, DISples a mnohé další akce. Svého času byla Jiřka také výjezdní kuchařkou a vařila na akcích mimo dům. Ráda vzpomíná na vaření na Adrenalinu v Čučicích, protože to byla „srdcovka“. Poslední roky má dostatek strávníků ve Fryštáku. Do DISu přijíždí různé skupiny salesiánské rodiny, a tak zná téměř všechny osobně (salesiány, Staré páky a jejich rodiny, ASC…).
Jiřina Hellerová alias „Jiřka“
V posledních letech se na DISu realizuje přibližně 100 kurzů pro školní kolektivy, to je až 3000 strávníků za školní rok, a to pouze přes týden. K tomu různé víkendové akce, oslavy, sliby ASC, kněžské svěcení, sem tam nějaká svatba nebo ples. Na DISples si k nám lidé chodí nejen zatančit, ale také se dobře najíst. „Je tu pořád plno, to se kolikrát ani nezastavím a rok je pryč,“ potvrzuje Jiřka.
Již mnoho strávníků poznalo, že je Jiřka dobrá kuchařka. Když jsem se od ní snažila vyzvědět nějaké tipy, aby jídlo dobře chutnalo, zjistila jsem následující: „Tou největší fintou je těch 25 let zkušeností, ty ti nikdo nedá ani nevezme. Podle norem nevařím, množství měřím podle hrnců. Snažím se, aby tady děckám chutnalo. Máme lepší podmínky než školní jídelny, a tak se snažím vařit jako doma. Dám do toho prostě to, co chutná.“
Kuchařka se musí vypořádat i s tím, že v posledních letech přibývá hodně diet a stravovacích omezení, přiznává Jiřka: „Ano, je toho víc, než bylo dřív. Důležité je vědět to dopředu a pak něco vymyslím. Naučila jsem se pár nových věcí se sójou nebo tofu. Kdyby dietu drželo moje děcko, taky bych chtěla, aby se o něj někdo dobře postaral. Já je beru jako rodinu. Dělám to pro mladé, co sem jezdí, a oni se mi pak vrací, a tak jim dělám ještě i svatbu a křtiny a jsem toho všeho součástí.“
Na akci Adrenalin v Čučicích
Když to bouchne pod kotlem
Není tajemstvím, že se Jiřka umí pohádat i se salesiány. A co na to ona? „Tož baže, to máš tak, my jsme to na začátku s Michaelem nastartovali, jakože jsme všichni na jedné lodi a že si tykáme. A někdy to prostě člověku bouchne pod kotlem, tak to musí pustit. Jinak by se z toho zbláznil a druhý by ani nevěděl, že se něco děje,“ říká Jiřka. Nemá problém na sebe prozradit, že se občas i zkušené kuchařce stane, že něco připálí.
V jednom člověku se to v kuchyni nedá zvládnout, i na dva je toho někdy moc. Jiřka dlouhá léta vařila s Gabrielou Vítovou, kterou po šestnácti letech vystřídala Marta Končáková. Oporou a ochotnou dobrovolnicí je Petra Slaníková. Další nepostradatelnou součástí kuchyně je Pavla Jungmannová. Momentálně na DISu jedna kuchařka chybí a zjišťujeme, že není vůbec jednoduché někoho na takové místo sehnat.
A co dělalo Jiřce radost? „Já jsem měla ráda, když tu pobíhala Betyna. A těch štěňat, co jsme odchovali,“ vzpomíná na fenku, která byla čtrnáct let součástí DISu, a pokračuje: „Velkým darem pro mě byl Cyrilek (pozn. red.: P. Cyril Juroška, SDB). Když ho sem dovezli na dožití, byla to ohromná změna. Tady byli samí mladí, pořád vymýšleli nějaké srandy, a teď tu byl člověk s nadhledem a se zkušeností. Od něj jsme si měli co vzít. Hodně nám vyprávěl, jak to všechno bylo na začátku se salesiány. A mezi děcka chodil taky, aj jsme ho za nimi vozili na vozíčku a oni se kolem něj vždycky seběhli. Měli ho rádi. Byl náš, starali jsme se o něj, byl to člen rodiny. Hodně obohatil můj život.“
S věrnou fenkou Betynou
Svědectví důvěryhodného zdroje
Jako zásadní vidí Jiřka nezapomenutelných 15 let, které na DISu prožila s Františkem Bezděkem a Vladimírem Kopřivou, salesiánem koadjutorem, který nám na Jiřku něco prozradil: „Když jsem přišel do DISu 15. září 2003, tak mi řekla, že předem věděla, kteří salesiáni mají přijít do Fryštáku. Nu, usmál jsem se. Pak jsem pochopil, že je to žena, která má mimořádný úsudek. Později začal ve Zlíně aspirantát a mladí kluci chodili jednou týdne do DISu pracovat. Po měsíci věděla, kdo vydrží a kdo ne. Představte si, že se vždycky trefila. Je výborná kuchařka. Velký posun u ní nastal, když se začala ptát, ne co má vařit, ale pro koho! A zná všechny salesiány. U pracovního stolu má nástěnku, kde si připíná vzpomínkové obrázky za zemřelé a ráda si je připomíná. Spousta lidí prošla DISem, jak zaměstnanců, tak i salesiánů, Jiřinka zůstává. Když my, salesiáni, hodně putujeme po našich domech, zaměstnanci zůstávají. Lidé se rádi do DISu vracejí, a když tam ještě potkají známou osobu, která je přivítá, je to osobní a to je dobře.“
Na otázku, zda salesiánské dílo přečká všechny krize, reaguje Jiřka bez váhání: „Určitě. Musí se to udržet. Někdy je potřeba i něco změnit a to se nemusí všem líbit. Zároveň to ale neznamená, že je to špatně.“
Jiřinko, děkuji ti za každý plný talíř, o který ses postarala, a za tvou věrnost Staříčkovu dílu. Inspiruje mě tvá víra, že salesiáni byli a budou.
Dagmar Zlámalíková
Foto: archiv Domu Ignáce Stuchlého ve Fryštáku