6/2023 FMA
Věrka Gajdůšková, naše novicka, složila 6. srpna 2023 po dvouleté formaci v Itálii své první řeholní sliby v Institutu Dcer Panny Marie Pomocnice a stala se z ní sestra salesiánka. Slavnost se konala v kostele sv. Anny v Hradci Králové-Kuklenách a my vám přinášíme pár fotek a rozhovor se sestrou Věrkou.
Věrko, když jsi skládala své první sliby, co jsi vlastně slibovala a jak slavnost vypadala?
Pro řeholní sliby je podstatná odevzdanost Bohu, podobně jako v manželském slibu i tady zaznívá věta: „Já, Věra, se ti (Bože) zcela a svobodně úplně odevzdávám…“ Slib pokračuje závazkem žít cestou čistoty, chudoby a poslušnosti podle řeholních Stanov (pravidel našeho Institutu). Řekla bych, že ochota k odevzdanosti Bohu pro „jeho věc“, touha žít spojena s Kristem a následovat ho v jeho způsobu života, charisma čili dar života pro mladé prožívané v rámci salesiánské rodiny je náplní tohoto životního slibu. Samotný den slavnosti byl moc krásný. Prosila jsem, modlila se, abychom ten den všichni prožili jako pěknou „rodinnou“ slavnost. Podle slov hostů, rodiny, přátel zdaleka i zblízka myslím, že to tak bylo. Chvíle hluboké a vážné střídaly veselé a sdílné, při moravských koláčcích a tatínkově slivovici se dobře bylo, vyprávělo, vzpomínalo.
Změnilo se něco od této chvíle ve tvém životě?
Z vnějších okolností jen málo, nosím kříž namísto medailky. Ten kříž byl požehnaný během krátkého obřadu v pokojích Dona Boska v Turíně. Novicmistrová nám na cestu „ven“ z noviciátu kladla na srdce, abychom každé ráno, když si ho bereme, obnovily svoje spojení s Kristem Ukřižovaným. Dorůstat do tohoto spojení je pro mne tou největší změnou, proměnou, každodenní výzvou. Spolu s vědomím hlubší sounáležitosti a zodpovědnosti za darovaný Vztah a vztahy.
Jaká byla tvá cesta k tomuto kroku?
Úplně na začátku byla četba autobiografie sv. Terezie (Dějiny duše), ohromení, že se do Boha člověk může zamilovat jako do svého životního partnera, že s ním může prožívat svou životní lásku. Zároveň jsem vnímala v srdci oheň, který jsem chtěla prozkoumat jako kdysi Mojžíš… Následovala pak hodně dlouhá a namáhavá cesta hledání. Táhlo mne to k intenzivnímu životu modlitby a později k práci s mladými, kterou jsem začala vést ve své farnosti. Salesiánskou rodinu a salesiánky jsem ale objevila až o mnoho let později, v mé farnosti a diecézi jsem tehdy neměla možnost je potkat. Přes různé okliky, zatáčky, klopýtnutí jsem šťastná, že jsem našla „šaty“, které mi padnou. Život pro Boha a pro mladé v pestré a široké salesiánské rodině kráčející „nohama na zemi a srdcem v nebi“ je v základu tohoto rozhodnutí.
Na co se v řeholním životě těšíš?
Těším se na (společné) hledání, výzvy, překvapení, které s sebou tento způsob života přináší. Těším se na všechny mladé, které potkám.
A čeho se obáváš?
Bojím se jisté uzavřenosti v ženském řeholním světě, zvláště na místech, kde nejsme zapojeny do živé farnosti nebo kde málo spolupracujeme se salesiány.
Kde teď žiješ a co děláš?
Jsem součástí komunity v Hradci Králové. Vedle společných chvil a závazků v komunitě pracuji na půl úvazku v našem internátě pro studentky SŠ a VŠ jako vychovatelka. Obnáší to kromě různých příprav a prací v domě především kontakt, rozhovory s holkami, dále animaci večerních programů pro ně a spolupráci se Salaší čili vysokoškolskou farností ve městě. Zdá se, že letos se sešly holky, které mají chuť do spolupráce, do společných sportovních a tvořivých aktivit. Hlavně to vypadá na vydatnou podporu a obohacení vysokoškolské scholy Salaše, která potřebuje obnovit a posílit. Také mám možnost vést divadelní kroužek na církevní základní škole. Je to pro mne novinka, a tak jsem se sama přihlásila do kvalitního kurzu dramatické výchovy.
Máš nějaké životní nebo řeholní motto?
„Neboj se, jen věř!“ A další Boží slova mluvící o víře (je to i mé jméno), o zaslíbení, o plnosti života.
Jsi v salesiánské rodině, žiješ charisma zakladatelů – Jana Boska a
Marie Dominiky Mazzarellové. Co tě na nich oslovuje?
U Dona Boska je to především otcovské srdce, které do posledního dechu patřilo mladým. Obdivuji jeho schopnost s odvahou a vynalézavostí odpovídat na znamení doby, vystihnout, co mladí potřebují, a zapojit je do společnosti, sítě spolupracovníků a přátel. U Marie Dominiky je to rozhodnost a jednoduchost. Nechce zatěžovat srdce a hlavu nedůvěrou, pýchou, domýšlením, zmatenými emocemi. Má přímý tah na branku, i vzhledem k její zkušenosti blízké smrti. Líbí se mi její smysl pro humor a v neposlední řadě její vděčnost a blízkost bratrům salesiánům.
Kolik hodin se jako sestra modlíš? Máš oblíbenou modlitbu?
Modlitba se na hodiny úplně počítat nedá. Kromě určené komunitní modlitby ráno a večer, zahrnující modlitbu breviáře, rozjímání s Písmem či adoraci, je to rozhovor s Bohem během chůze, volání a „střelné“ modlitby přes den, krátké zastavení a pozdravení v naší kapli. Mezi mé oblíbené modlitby patří starověká modlitba „Duše Kristova, posvěť mě“ nebo Litanie k Srdci Ježíšovu. Obě mi dávají poznat a setkávat se s Ježíšovým lidstvím i božstvím, vyjadřují bohatství a hlubiny Jeho osoby mystickým – poetickým jazykem. Velmi silná je pro mne společná přímluvná modlitba za holky z internátu, pomáhá mi jednak k pozornosti a citlivosti pro ně a dále k odevzdanosti společného díla do Božích rukou.
Jaký je život v komunitě? Čeho si na své komunitě vážíš?
Tím, že jsem zaměstnána v našem domě na internátu, je poměrně intenzivní, většinou se setkáváme vícekrát denně při modlitbě i při jídle. Jednou za týden máme takzvané komunitní dopoledne. Sdílení Božího slova v úvodu i společné plánování a organizace jsou dobrým stmelujícím prvkem pro vytváření komunity. Jsem vděčna za snahy a otevřenost pro neformální setkání, jako je občasné posezení u sklenky vína, sdílení uplynulého času a událostí s díkem, humorem, nadhledem, oslavy nebo výlety. Jako velmi cenné vnímám občasné setkání pro hlubší sdílení našeho apoštolátu, toho, co každá z nás žije ve svém poslání a činnostech; touhu po životním sdílení v jeho různých aspektech. Vážím si otevřenosti a ochoty svých sester vycházet ze sebe, ze svých kolejí a komfortních zón směrem k té druhé, ke společenství napříč generacemi, povahami, zkušenostmi.
Kdy ses naposledy z plných plic zasmála?
Tyto dny jsem se zasmála, až brečela, hned dvakrát. Jednou, když jsem dělala „nábor“ do už zmiňované vysokoškolské scholy. Promýšlely jsme nejen různé nástroje, ale i taktiku jak překonat trému, jak se zviditelnit vytvořením velkého transparentu s nápisem Salaš + Kukleny (internát) band či jak zaujmout vhodnou pozici vedle kytaristy, kterému se při hraní rýsují bicepsy. Podruhé to bylo během obchůzky pokojů s přáním dobré noci a pěkného víkendu. Při vyprávění jedné z holek, která se chystala na tancovačku aneb do tanečního klubu s písněmi nevalné kvality, jsme si představovaly evangelizaci typu tanec s růžencem na parketu, přímluvné zdrávasy za spolutanečníky, rozhazování výtisků Katolického týdeníku a časopisu Milujte se po parketu a tak dále. Fantazie a smysl pro humor se nám jistě upřít nedá 😀
Věrko, díky za rozhovor. Přeji ti, abys byla ve svém povolání šťastná a dala se Pánu k dispozici pro všechno, co chce On skrze tebe v tomto světě vykonat.
Jana Marková, FMA
Foto ze slibů: Petr Macek
Foto ze Salesiánského domova mladých: Petr Klang