SM 4/2023 REPORTÁŽ
Žaludek mi svírá nervozita. Stojím před první salesiánskou oratoří v Turíně na Valdoccu. Nějakou tu oratoř už jsem viděl, ale tady to všechno začalo. Tuto rozjížděl sám Don Bosco. Jak to tam dnes asi vypadá? Čeká mě prohlídka s jedinečnými průvodci – mladými salesiány z české provincie, kteří v Turíně studují.
Branou vychází skupiny dětí a mezi nimi salesián Josef Převor. Vítá mě a vede kolem baziliky Panny Marie Pomocnice křesťanů, skrz budovu střední technické školy, kde nás zdraví skupinky teenagerů. Vcházíme do velkého vnitrobloku, kam každý den přicházejí děti a mladí ze sousedství do oratoře. Aspoň polovinu prostranství zabírá velké fotbalové hřiště, kolem kterého vede dlouhé podloubí s lavičkami, za ním jsou dětské prolézačky, pár stromů, basketbalové hřiště a volejbalová síť. Zatím tu moc živo není, jen pár kluků kope na bránu.
Využívám situace, abych si popovídal s Jožkou. Vyrůstal na samotě u lesa v rodině hajného, salesiány poznal na táborech a vstoupil k nim před devíti lety. Prošel noviciátem v Popradu, tři roky studoval filozofii v Žilině, dva roky byl na salesiánské praxi v Plzni a teď už má za sebou i dva roky teologie v Turíně a věčné sliby. Jak vypadají studia v srdci salesiánského světa? „Od pondělí do pátku se učíme, dopoledne máme přednášky a odpoledne samostudium. Od pátku do neděle má každý svůj apoštolát. Já chodím do oratoře na Valdocco a vedu různé programy pro děti a mladé,“ popisuje svůj rozvrh Josef. Je znát, že je v oratoři za ty dva roky jako doma. Přicházejí školáci, dobrovolníci, zaměstnanci, zdraví Jožku a on s nimi prohodí pár vět v plynulé italštině.
Místo pro muslimy, křesťany i lidi bez vyznání
Dynamika této oratoře je jedinečná. Dvůr se pomalu plní. Každý najde místo u nějakého sportu, mezi vrstevníky, na lavičce, na kolotoči… Vládne tu pestrost, věková – od předškolních dětí, přes školáky, teenagery, dospělé až po rodiče – a národnostní. Valdocco je přistěhovalecká čtvrt a oratoř navštěvují lidé pocházející z Maroka, Egypta a jiných částí Afriky, další jsou z Rumunska nebo třeba z Číny, ale samozřejmě nechybí ani Italové. „Většina dětí tady jsou muslimové. Občas se jich ptám, co teď prožívají v náboženské oblasti. Třeba teď jim končil ramadán, tak jsem se jich ptal, jak to žijí,“ vysvětluje Jožka, když se k nám připojuje Slovenka Martina Kotešová, postulantka FMA, která také chodí pomáhat do oratoře. „Tady je to místo setkání pro všechny, od nejmenších, skoro od kočárku, až po rodiče. Je to místo otevřené všem, jakéhokoliv vyznání. Potkávají se tady a hrají si muslimové, křesťani, bez vyznání…, někteří umí italsky, někteří ne. Maminky, které neumí jazyk, tady mají kurz italštiny,“ říká Martina.
Na chvíli se k nám připojuje také ředitel oratoře Jimmy Muhaturukundo, charismatický mladý salesián, který se narodil ve Rwandě. Otec zemřel, matka a sestra byly zavražděny a ho zmrzačili. Dona Boska poznal až v Itálii. Při chůzi si pomáhá berlí a radostně se směje na všechny strany. Zvony na bazilice ohlašují pátou hodinu a celá oratoř se shromáždí do kruhu uprostřed vnitrobloku, aby si poslechli pár slov od dona Jimmyho. Z kontextu pochopím, že mluví o ramadánu, o společném Bohu Otci, vysvětluje význam znamení kříže, které pak po něm děti opakují, a společně se modlí otčenáš. Pak se všichni rozutečou zpátky ke svým hrám.
Il tetto nejsou le tette
Jožka mě vede Turínem, který se od dob Dona Boska moc nezměnil. Stále je to město kypící životem, plné lidí hledajících ve městě novou příležitost, místních, přistěhovalců, chudých i bohatých. Jdeme ze čtvrti Valdocco do městské části Crocetta, kde mají salesiáni jedno z mnoha středisek, ale také vysokou školu, na které studují mladí salesiáni teologii. Přicházíme akorát na večerní modlitbu do kaple. Za oltářem jako akolyta pomáhá další český salesián student Honza Rozsypálek. Modlitba končí a pestrá společnost mladých mužů jde na večeři. Část přišla z Afriky na misie do Evropy, většinu tvoří Středoevropané a Východoevropané, menšinu Italové. Sedám si k Honzovi a zasypávám ho otázkami.
Honza je rodilý Kroměřížan a salesiány poznal na studiích v Praze, když chodil do spolča v kostele sv. Kříže Na Příkopě. Říkali si Křižáci. Do noviciátu nastupoval s Josefem a procházeli stejnou formací, akorát na praxi byl Honza ve Zlíně. Před dvěma roky společně nastoupili studium teologie na Crocettě. U večeře mi vykládá o svém apoštolátu. Chodí do komunity Minori, což je sociální zařízení pro integraci nezletilých imigrantů. Zřizují ho salesiáni a dalo by se přirovnat k malému internátu. „Je tam dvanáct kluků. Chodím tam v sobotu, jsem tam s nimi na večeři a pak si zahrajeme fotbal nebo FIFU. Jeden z nás tam s nimi přespává,“ vypráví Honza a kvituje: „Toto mají v Itálii dobře vymyšlené, že když sem přijde člověk mladší osmnácti let, musí studovat, něco dělat, učí se o sebe starat, a když je plnoletý, tak si najde práci a většina z nich se chytí.“
Dojedli jsme večeři a Honza s Jožkou mě provádějí po škole, která v neděli zeje prázdnotou. Potemnělé chodby dodávají tu správnou atmosféru jejich vyprávění o historii školy a osobnostech, které jí prošly. A co že jim vlastně to studium v Turíně přináší? „První rok studia mi dal důvěru v Boží prozřetelnost. Další věc, kterou jsem si opravdově uvědomil na fundamentální teologii, je, že Bůh je fakt krásný. Četl jsem si v učebnici a říkám si: ‚Ty vole, to je tak krásný, že Bůh je tak velký, sklání se k člověku a miluje ho.‘ Původně jsem nečekal, že ten intelektuální rozměr mě tak dostane. Třetí zkušeností jsou moje boje s italštinou. Na apoštolátu jsme odklízeli sníh ze střechy, aby se neprobořila, a já jsem řekl místo il tetto, což znamená střecha, že čistíme le tette, což znamená prsa. Dost na mě koukali,“ vzpomíná se smíchem Honza.
Bratrské setkání bez frontových linií
Scházíme do sklepa připravit takzvané bratrské setkání salesiánů studentů z východní Evropy. Potkávají se jednou za čtrnáct dní. Zaprášená místnost prochází renovací, kterou mají na starost právě Honza s Jožkou v rámci svého apoštolátu. Postupně by z ní chtěli udělat důstojnou klubovnu pro podobné příležitosti. Na kulatý stůl vršíme klobásu lukanku, plechovky Kozla, parenici… a tady už jsou spolubratři. Pozor, to představování bude trochu složitější. Řekne se Východní Evropa, ale salesiánská geografie není tak jednoduchá. Na prvním místě se zdravím s Brandonem Figueroa, misionářem pocházejícím z Guatemaly, který byl poslán do českého misijního díla v Bulharsku. Další misionář, Emanuel, pochází z Burundi a byl poslán na Sibiř do dalekého Jakutsku, kde mají misii Slováci. Plodem této misie je tamní Rus, salesián Nikolaj, který byl v noviciátě na Slovensku a teď studuje spolu s ostatními tady na Crocettě. Vedle něj sedí Ukrajinec Voloďa, který se po studiích vrátí do své rodné země. Gregor pochází ze slovinské provincie. Přišli také dva učitelé, Slováci Štelo (morálka) a Vlado (Starý zákon). Na chvíli se zastavil také Miro, Slovák, který nedávno přijal kněžské svěcení.
Docela jsem se při tom seznamování zapotil, ale přesto mi v hlavě utkvěl jeden podstatný detail – Rus Nikolaj a Ukrajinec Voloďa. Toho si nejde v současné geopolitické situaci nevšimnout. Přišli každý z jiné strany fronty, ale tady jsou to spolubratři. Opatrně se jich ptám na jejich plány na prázdniny. Domů se nechystají. To by taky mohli dostat povolávací rozkaz a skutečně se potkat na frontě. Abych se trošku zchladil, obracím se na Emanuela. Koho napadlo poslat Afričana na Sibiř? On ale jako by na tom nic zvláštního neviděl a moje stereotypní otázky přechází: „Ne, zima mi tam není, proč by měla? S místními si rozumím. Alkoholismus? Pije se tam, ale jsou tam i větší problémy.“
A co „náš“ Brandon Figueroa? Ač je mu letos teprve třicet, už za sebou má silnou salesiánskou zkušenost. V Guatemalle vyrůstal v salesiánských školách. Odpověděl na Boží volání a stal se salesiánem. Vypráví mi o svém působení v salesiánských střediscích Střední Ameriky. Těžko si představit, v jak těžké situaci některá z nich jsou, když se snaží oslovit mladé a musí při tom konkurovat místním gangům. Brandon se dal k dispozici na misie a už čtyři roky patří pod naše bulharské dílo. Zatím studuje a o prázdninách se plně zapojuje do práce s romskými dětmi ve Staré Zagoře. Letos byl vysvěcen na jáhna a dá-li Pán, příští rok přijme kněžské svěcení. „Když jsem poprvé přijel do Kobylis, bylo to pro mě zcela nové. Studenti, zaměstnanci střediska, salesiánky, salesiáni, všichni se sešli ke společnému obědu. To jsem z mé rodné provincie neznal. Byl jsem nadšený z toho, jak je česká salesiánská rodina pestrá a úzce v ní spolupracují laici i zasvěcení,“ říká Brandon.
Veselá společnost se pomalu rozchází a zvedám se i já, pořádně unavený. Cestou do postele si v hlavě přehrávám celý den a přemýšlím, co to pro mě bylo za zkušenost a co si asi z těchto míst mohou odnést salesiáni studenti. Nejspíš, že salesiánský svět je pořádně pestrý, nemá hranic, jak vnějších, tak vnitřních. Spojuje nás jeden Otec, jeden patron – Don Bosco a touha být s mladými, zvláště těmi nejpotřebnějšími, od Kolumbie přes Rwandu až po Jakutsk.
Text a foto: Jan Kvapil
Všichni salesiánští studenti žijí své povolání naplno a slouží mladým už teď. Velkou část nákladů na studium a formaci svých studentů hradí samotní salesiáni. Všichni tito mladí muži však studují proto, že se rozhodli dát svůj život Bohu a nám. Pojďme do toho s nimi!
Jak můžete podpořit salesiány studenty?
Zasláním daru prostřednictvím platformy Darujme.cz.
A protože, jak praví Don Bosko, „Bůh přidává čas těm, kdo pracují pro něho,“ opět nabízíme jako poděkování za podporu studentů malou pozornost: placku, klíčenku – otvírák nebo zrcátko. Pokud máte o dárek zájem, napište to do poznámky k svému daru nebo na e-mail fundraiser@sdb.cz. Nezapomeňte uvést svou poštovní adresu.